Chtěli jsme mazlíka...

Obracím se na vás s prosbou o radu či názor ohledně naší osmiměsíční fenky jorkšírského teriéra. Před příchodem Betty do naší rodiny koncem června tohoto roku (narozena je 23. 4.) jsem přečetla dvě vaše knihy o výchově štěňat a psů, přesto si nevím rady. Pořizovali jsme si fenku především jako mazlíka (je s PP), ale tím moc není. Sama se nikdy nepřijde pomazlit, téměř se nenechá pohladit, máme pocit, že vůbec nerozlišuje nás, tj. „svoji smečku“ a cizí lidi. Ke komukoliv venku i k návštěvám se vrhá zcela stejně nadšeně, jako když vítá nás. Pokud jí někdo dá cokoliv k jídlu, je bez problémů ochotna odejít, přísloví „chodí za mnou jako pejsek“ u nás rozhodně neplatí.
Chování a kontakt vydrží vždy jen chvilku, pak uteče a lehá si na zem k nohám. Za autoritu asi považuje mne. Manžela a hlavně dcery má na hraní, to však nikdy nezačne sama. Procházky jsou cca 3x denně, o socializaci jsem se snažila přesně podle vašich knih, s tím myslím není problém. Zvládá bez potíží 4-5 hodin sama doma, což není denně nutné, většinou pracuji z domova. Umí základní povely poslušnosti, jen s přivoláním máme asi problém – v bytě funguje docela dobře, venku si netroufnu pustit ji na volno, mám pocit, že by okamžitě utekla za něčím zajímavým. Spí na svém místě, do postelí kohokoliv nemá dovolen přístup. Je toto chování přiměřené věku, nebo máme nějaký problém? Upřímně řečeno jsem se těšila na psí oddanost (kterou jsme se snažili odmala podporovat pamlsky za požadovaný výkon, krmením z ruky apod.), ale mám pocit, že jsem jí já i ostatní rodina celkem ukradená, nebo se nás bojí. Špatnou zkušenost s lidmi nebo psy nemá, jinak je zdravá.

Odpověď:
Někteří psi se prostě nemazlí a nelze je k tomu nutit. Pokud vás fenečka nadšeně vítá a ráda si lehne k vašim nohám, vypadá to, že vám důvěřuje a je ráda ve vaší blízkosti. Každému majiteli malého psíka doporučuji zacházet s ním pokud možno stejně, jako by šlo o velké plemeno. Třicetikilového psa byste také nenosila v náručí a nechovala ho na klíně. Zkuste si to takto představit a zacházejte s ní na tomto principu. Uvidíte, že její chuť k vám přiběhnout bude větší, když bude vědět, že ji nebudete zvedat a chovat, ale že ji jen uznale pochválíte, popřípadě krátce pohladíte.
Problém je v procházkách. Píšete, že je dobře socializovaná, ale netroufáte si ji pustit z vodítka. To mi nejde moc dohromady. Socializace se dělá proto, aby se pejsek naučil správně reagovat na všechny možné podněty z okolního prostředí. Obnáší to také seznamování s ostatními pejsky a lidmi. To by se ale mělo dít na volno, tak abyste do toho nezasahovali nebo jen minimálně, aby fenka mohla udělat vlastní zkušenosti a ráda přiběhla pod vaši ochranu, kdykoli má pocit, že jí hrozí byť jen domnělé nebezpečí. Tím se vytváří ten správný vztah mezi vámi a psem. Ale to je třeba začít dělat v době, kdy je štěně ještě nesamostatné a plně závislé na vás, tedy do věku 3 měsíců (to je i v mé knížce napsáno). Pak už to stačí jen správně rozvíjet například dlouhými procházkami v náročném terénu, kde fenka nemá rozhled a ráda se přesune za vaše paty a nechá veškeré řešení na vás.
Ve vaší práci s fenečkou venku tedy vidím velké rezervy. Tři procházky denně jsou pro mladého pejska málo, jestli to jen trochu jde, přidejte další dvě, třeba kratičké, ale vydatné. Vezměte s sebou něco, co je pro fenku neodolatelné (šunku, sýr, sušené maso, pískací plyšovou hračku). Nechte ji v klidu vykonat potřebu, vezměte ji na klidnější místo, kde není moc psů a lidí, připevněte jí k obojku dlouhou tenoučkou šňůru (cca 6-8 m) jako pojistku, rozmotejte ji na celou délku a hoďte ji na zem. Hlídejte si konec, a když se fenka začne příliš vzdalovat, přivolejte ji a odměňte maličkým dobrým pamlskem – jiným, než dáváte doma, aby jí byl vzácný. Kdyby nereagovala na přivolání, chyťte konec šňůry a drobným citlivým pocukáváním na sebe upozorněte. Až když se k vám otočí, cože jí to cinká na krku, přivolejte ji, ale šňůru nepřitahujte, nechte ji ležet, jako kdyby byla fenka volně. Pochvalte, odměňte a zase jí hned dejte povel VOLNO a rozběhněte se s ní, ať má radost ze společného volného pohybu. Buďte stále v pohybu, vybíhejte různými směry a fenečku vždy zavolejte, ať se k vám přidá. Zkuste, zda ji zaujmete nějakým klacíkem nebo míčkem a naučte ji venku aportovat. Mějte vždy v rezervě druhý stejný míček nebo klacík, kdyby měla chuť s jedním utíkat pryč, ukažte, že máte lepší. Nechte ji pohrát s malými hodnými pejsky a nerušte ji při tom. Až když vidíte, že se nabažila, zkuste se rozběhnout a přivolat ji – a samozřejmě vydatně pochválit a odměnit. Když se rozběhne k jiným lidem, nechte ji s nimi seznámit, ať ji klidně pohladí, a pak jděte kolem, rozběhněte se tak, aby to viděla a zavolejte, zatleskejte, sedněte na bobek… Prostě musíte být tím nejzajímavějším objektem v širém okolí. Najděte ve vašem okolí oplocený výběh pro psy nebo začněte chodit na cvičiště, kde jsou malá plemena psů, ať může s pejsky dovádět docela volně, bez šňůry, a ať se učí si vás hlídat a respektovat povely i v takto náročném prostředí. Vždycky se jí to musí vyplatit – u vás je nejlíp. Kdyby se vám nedařilo přivolání v oploceném prostoru, požádejte někoho cizího, ať ji trochu postraší hozením např. smotaného vodítka nebo ošklivým „JEDEŠ!“ a Vy ji musíte ve stejnou vteřinu přivolat a chválit a odměnit. Jakmile zvládnete dobře přivolání, můžete začít cvičit agility, tanec se psem nebo jen pár prvků základní ovladatelnosti či nějaké legrační triky – prostě něco pro společnou radost.
Možná z vaší fenečky nebude mazlík, ale oddaného a věrného pejska byste v ní objevit měla. Uvidíte, že vás obě začnou procházky víc bavit a váš vztah se hodně prohloubí.

MVDr. Hana Žertová

Další odpovědi na nejrůznější dotazy naleznete na www.hanazertova.cz