30.05.10 Zdraví a nemoci

Kočka u zubaře

Kočky trpí stomatologickými problémy ve stejné míře jako psi, přesto je péči o jejich zuby věnována menší pozornost. Přístup k nim je jiný, protože spektrum stomatologických onemocnění a jejich projevy se liší. Nelze je vytrénovat k poslušnosti, takže komunikace a manipulace s nimi je obtížnější.

Stavba zubů a ústní dutiny
Koťata se rodí bezzubá, mezi 3. až 6. týdnem věku se jim prořeže 26 dočasných zubů. Ty postupně vypadají a na jejich místě se objeví zuby trvalé. K výměně zubů dochází mezi 11. (řezáky) až 24. (stoličky) týdnem věku. V dospělosti má kočka celkem 30 trvalých zubů. Tvar korunek i počet kořenů odpovídá stavbě psích zubů, kočičí jsou však jemnější a ostřejší. Jsou také křehčí. Zuby kočky jsou uzpůsobeny k lovu a usmrcení živé kořisti, na drcení a rozmělňování potravy není chrup vybaven. Kočičí čelisti jsou vzhledem ke kulatému tvaru hlavy kratší a širší než psí. Kočka má drsný povrch jazyka, což způsobují tvrdé zrohovatělé papily (výběžky).

Vyšetření u zubaře
Kočka jako stomatologický pacient vyžaduje trpělivý a precizní přístup veterináře. Na začátku vyšetření je třeba sledovat kočičí chování a reakce. Veterinární stomatolog monitoruje množství a charakter výtoků z ústní dutiny, nosu a očí, zaměřuje se na případné otoky a zduření čelistí. Stomatolog věnuje pozornost také změnám na očích. Vyšetření kočky bývá náročné a u nespolupracujícího pacienta může být i zcela vyloučené. Pokud mu to kočka dovolí, zvedne stomatolog kočce pysky a obnaží vnější plochy zubů a dásní. Posuzuje tak poškození zubů, množství a charakter plaku (zubního povlaku), zánětlivé změny na dásních a sliznici ústní dutiny, přítomnost píštělí a novotvarů. Následně rozevře kočce čelisti a posuzuje opět charakter a rozsah zánětlivých a nádorových změn či mechanické poškození čelistí a patra (fraktury a rozštěpy). Veterinární lékař prověřuje parodontální sondou hloubku dásňového žlábku, která by neměla přesáhnout tři milimetry a hledá místa poškození parodontálních tkání (parodontální choboty, kapsy). Zubní sondou pak kontroluje povrch vlastního zubu, kde hledá narušená místa zubních tkání.

Nespolupracující pacient
Co dělat, když si kočka nenechá sáhnout do tlamičky? Pokud kočičí pacient nespolupracuje a jeho aktivní obrana brání vyšetření, stomatolog kočku nebo kocoura uvede do anestézie (narkózy) a všechna vyšetření, nebo jejich část, provede na obluzeném pacientovi. Klinická vyšetření je vhodné doplnit rentgenologickým snímkem, pro které je ovšem anestézie nutná v každém případě.

Záněty parodontálních tkání u koček
Kočky mívají často zánětlivá onemocnění parodontálních tkání, která se vyvíjí a projevují stejně jako u psa. Uvádí se, že více než 70 % koček ve věku 20-27 měsíců má příznaky zánětu dásní (gingivitis). Takto postižená kočka má na povrchu zubních korunek vrstvu plaku nebo mineralizovaného plaku (zubního kamene) a parodontální tkáně vykazují určitý stupeň poškození. V první fázi zánětlivého onemocnění parodontu jsou znatelné pouze okrajové zánětlivé změny dásní, které dále přecházejí v jejich nekrózu (odumření), tvorbu parodontálních kapes, ztrátu čelistní kosti a uvolnění zubu. Chronický, dlouhodobě neřešený zánětu parodontu má závažné dopady na kočičí organizmus; dochází k poškození ledvin, jater, srdce a cév. Dlouhotrvající zánět je velkou zátěží pro imunitní systém. Léčba, stejně jako u psů, spočívá v nezbytné dentální hygieně, důsledném ošetření parodontálních tkání a následné pravidelné hygieně.
Vedle těchto zánětlivých změn se veterinární stomatologové setkávají u koček stále častěji s těžkými záněty dásní a ústní sliznice (gingivostomatitis – viz foto), které nereagují na běžnou léčbu. Tyto záněty se projevují výraznou bolestivostí, zápachem, sliněním. Ústní sliznice je výrazně zduřelá, zarudlá a při podráždění krvácí. Příčiny těchto zánětů nejsou přesně vyjasněny a jejich léčba je zdlouhavá a nespolehlivá. Onemocnění klade vysoké nároky na ústní hygienu, nezřídka je nutno pacientovi vytrhnout všechny zuby a dlouhodobě podávat protizánětlivé a imunitu tlumící léky.

Další stomatologická onemocnění u koček
Z onemocnění zubních tkání jsou pro kočky typické tzv. odontoklastické resorpční léze (ORL). Toto onemocnění bylo zpočátku zaznamenáno pouze u koček, ale postupně bylo diagnostikováno i u jiných živočišných druhů, včetně člověka. Jeho příčina není přesně objasněna. Jeho podstatou je rozpad tvrdých zubních tkání především v oblasti krčku zubu působením buněk tělu vlastních - odontoklastů. Onemocnění ORL je velmi bolestivé a až na výjimečné případy je třeba postižené zuby vytrhnout.
Častým nálezem je, podobně jako u psů, fraktura korunky zubu. Na rozdíl od psů se u koček setkáváme téměř výhradně se zlomenými špičáky. Pokud se zlomenina zubu neřeší, dojde následkem infekce k odumření zubní dřeně. Následně pak infekce pronikne přes kořenový kanál do parodontálních tkání v okolí kořenového hrotu. Vzniká zánětlivé ložisko, které se na rentgenogramu zobrazí jako projasnění kostní tkáně v okolí hrotu kořene zubu. U koček pak výrazně častěji než u psů přechází zánět z kořenového hrotu do spojivkového vaku. Tam se vytvoří zánět spojivek, který se pak velmi těžko léčí. Tento průběh onemocnění je typický především pro krátkolebé kočky. 
Z poranění ústní dutiny je pro kočky typická fraktura dolní čelisti ve spojení obou větví spodní čelisti. K tomu se přidružuje tzv. traumatický rozštěp patra – prasklina ve střední linii tvrdého patra. Toto zranění je typické pro pád z výšky a bývá často jediným poraněním, které si kočka po pádu z vyšších pater domu odnese.

Zubní hygiena koček
Čištění zubů je u koček mnohem problematičtější než u psů. To je dáno jednak velikostí ústní dutiny a jednak osobností kočky, která se velmi nerada podrobuje nepříjemné manipulaci. Čištění zubním kartáčkem se proto stává u mnohých koček problematickou, nebo zcela nemožnou záležitostí. U těchto jedinců je pak jedinou možností ústní hygieny použití pasivních prostředků pro čištění zubů, jako jsou speciálně upravená krmiva se zvýšenou abrazivitou (schopností obrušování) a dentální pamlsky, které lze do určité míry přirovnat ke zvířecím žvýkačkám.

Text: MVDr. Tomáš Fichtel Ph.D
odborný asistent se specializací na stomatologii malých zvířat,
Klinika chorob psů a koček, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno