Americká akita

Historie

Standard říká: Počátky historie americké akity se shodují s vývojem japonské akity. Od roku 1630 byly v oblasti Akita používáni psi Akita Matagis (středně velcí psi původně určení k lovu medvědů) jako bojoví psi. Od roku 1868 docházelo u tohoto plemene ke křížení s plemeny tosa a mastif. Tím sice vzrostla jejich velikost, ale ztratily se typické vlastnosti špiců. Třebaže byly psí zápasy v roce 1908 zakázány, plemeno se zachovalo a bylo dále šlechtěno jako velké japonské plemeno. V roce 1931 bylo devět vynikajících jedinců akit prohlášeno národní památkou.

Během druhé světové války (1939 – 1945) se psi běžně používali jako kožešinová zvířata pro ošacení vojenských jednotek. Policie nařídila odchytit a zkonfiskovat všechny psy s výjimkou německých ovčáků používaných pro vojenské účely. Někteří chovatelé se pokoušeli obejít toto nařízení křížením svých psů s německými ovčáky. Po skončení druhé světové války byl počet psů plemene akita drasticky zredukován a toto plemeno se vyskytovalo ve třech samostatných typech: 1) Akity Matagi, 2) bojové akity a 3) ovčácké akity. Následkem toho byla situace v plemeni velmi složitá.

Po válce během obnovy čistokrevného chovu dosáhl dočasné ale mimořádně velké popularity pes Kongo-go z linie Dewa. Do Spojených států se dostala spolu se členy vojenských jednotek řada akit linie Dewa, v níž se projevovaly charakteristické znaky vlivu mastifa a německého ovčáka. Akity linie Dewa, velmi inteligentní a schopné přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám prostředí, okouzlily chovatele ve Spojených státech. Chovu této linie se věnoval stále rostoucí počet chovatelů a popularita těchto psů rychle rostla.

V roce 1956 byl založen Akita Club of America a AKC (American Kennel Club) toto plemeno uznal (zápisy do plemenné knihy a řádné hodnocení na výstavách) v říjnu 1972. Přesto v této době neměly AKC a JKC (Japan Kennel Club) reciproční dohody o vzájemném uznávání průkazů původu, a proto bylo nemožné používat pro plemeno nové krevní linie z Japonska. Následkem toho se akity ve Spojených státech začaly podstatně lišit od akit v Japonsku, v zemi původu plemene. Ve Spojených státech se tak vyvinulo samostatné plemeno, jehož charakteristické vlastnosti a typ zůstávají nezměněny již od roku 1955. To je v ostrém kontrastu s japonským typem akit, do nichž byly za účelem obnovy původního plemene přikříženy akity Matagi.

Povaha a využití

Americká akita je přátelský, ostražitý, vnímavý, důstojný, učenlivý a odvážný pes, který mívá sklony k dominanci. Je oddaný své rodině, vůči cizím bývá ostražitý a rezervovaný. V akitě najdete nesmlouvavého ochránce, který však zbytečně neštěká. Miluje být v blízkosti svého pána, absolutně nevhodný je pro akitu chov v kotci, potřebuje být členem své lidské smečky. Špatně snáší změnu svého pána, zvlášť ve vyšším věku. Je to velká osobnost, která se vyznačuje samostatným myšlením. Dril a nekonečné opakování povelů ji brzy znechutí. Výcvik by měl proto probíhat formou pozitivní motivace (pamlsky, odměny atd.), donucovací metody na ni neplatí. Je nutné podotknout, že každá akita je trochu jiná a má svou specifickou povahu. Dospělí jedinci mohou být agresivní vůči ostatním psům (hlavně stejného pohlaví), proto neopomínejte socializaci s jinými psy již od štěněte. Dříve měla akita široké využití (pes hlídací, lovecký, bojový, tažný i společenský), dnes se chová především jako rodinný společník, se kterým nemusíte mít strach před zloději..

Vzhled

Velký pes robustní konstituce, harmonický, celkově mohutný a silné kostry. Pro plemeno je charakteristická široká hlava ve tvaru tupého trojúhelníku s hlubokou tlamou, poměrně malýma očima a vztyčenýma ušima směřujícíma kupředu většinou ve stejné úrovni se zadní částí šíje.

Mohutný, zatočený a bohatě osrstěný ocas je vysoko nasazený a nesený nad hřbetem nebo ke slabině.

Srst: patrová srst. Podsada silná, jemná, hustá a kratší než krycí srst. Krycí srst (pesíky) rovné, tvrdé a poněkud odstávající. Srst na hlavě, v dolní části končetin a na uších krátká. Délka srsti na kohoutku a zádi přibližně 5 cm, což poněkud přesahuje délku srsti na ostatních částech těla s výjimkou ocasu, kde je srst nejdelší a nejbohatší.

Barva: jakákoliv barva jako červená, žlutá, bílá atd.; přípustná je i strakatá a žíhaná. Barvy jsou zářivé a jasné, znaky jsou dobře vyvážené, s maskou, nebo bez ní, nebo s lysinou. Bílí psi (jednobarevní) masku nemají. Strakatí psi mají bílou základní barvu s velkými rovnoměrně rozmístěnými skvrnami pokrývajícími hlavu a více než jednu třetinu těla. Barva podsady se smí lišit od barvy krycí srsti.

Kohoutková výška: psi 66 až 71 cm, feny 61 až 66 cm

Péče

Srst nevyžaduje speciální péči, pouze v době línání je vhodné psa častěji kartáčovat. Dobře snáší zimu, takže může celoročně pobývat venku za podmínky, že bude v úzkém kontaktu se svým pánem. Ten by měl být trpělivý a zároveň důsledný a rozhodný.

Zdroj: F.C.I. - Standard č. 344 / 05.01.2006 / GB, www.cmku.cz