01.05.07 Plemena

Appenzellský salašnický pes

Historie:

Skutečný původ tohoto plemene neznáme, ale můžeme předpokládat, že je potomkem různých mastifů, které zde zanechaly římské legie před 2 000 lety, když procházeli dnešním Švýcarskem. Zatočený ocas u tohoto plemene naznačuje, že byl mezi jeho předky i špic. Poprvé byl appenzellský salašnický pes popsán v roce 1853 v publikaci „Tierleben der Alpenwelt.“ Zde bylo toto plemeno popsáno jako jasně štěkající, krátkosrstý, mnohobarevný salašnický pes. Appenzellský salašnický pes je středně velký a dříve sloužil k ochraně stavení, ale i k hlídání a shánění stád. V roce 1906 byl založen díky podnětu Prof. Dr. Alberta Heima, který se silně angažoval v otázkách švýcarských salašnických psů, klub „Appenzeller Sennenhunde Club“. Cílem tohoto klubu bylo udržet toto plemen v jeho přirozeném stavu a dále ho rozvíjet. Čistokrevný chov appenzellského salašnického psa začal povinným zápisem štěňat do plemenné knihy appenzellských salašnických psů. V roce 1914 byl poprvé zpracován platný standard tohoto plemene. Dnes je tento pes chován po celém Švýcarsku, ale i za hranicemi mnoha jiných států. Appenzellský salašnický pes je dnes jasně vymezen a od ostatních švýcarských salašnických psů je jednoznačně odlišen.

Vzhled:

Appenzellský salašnický pes je středně velký s harmonickými proporcemi těla. Je velmi pohyblivý a hbitý. Tento tříbarevný pes má chytrý výraz v obličeji a jeho tlapy jsou krátké se silnými polštářky a těsně přiléhajícími prsty. Psi dorůstají 52 - 56 cm v kohoutku, feny mohou dorůst 50 - 54 cm v kohoutku. Hmotnost tohoto plemene se pohybuje kolem 25 - 32 kg. Appenzellský salašnický pes má silné čelisti a mohutný krk. Jeho srst je krátká, hustá, lesklá a těsně přiléhající. Základní barva je černá nebo havanově hnědá s pokud možno symetrickými bílými a hnědočervenými odznaky.

Využití a povaha:

Tento pes se nehodí do městské zástavby, ani do teplého podnebí. Je rád, může-li spát a žít venku. Appenzellský salašnický pes je  víceúčelové plemeno. Ochotně hlídá skot, ovce i kozy a útočníky odrazuje svou silou a velikostí. Toto plemeno je dobrosrdečné a přátelské. Je to ideální společník, avšak potřebuje dostatek prostoru a pohybu. Appenzellský salašnický pes je sebejistý a nebojácný, vůči cizím lidem je lehce nedůvěřivý. Je to však nepodplatitelný hlídač, který se rád učí nové věci.

Péče:

Tato rasa není specificky náchylná k určitým nemocem. Péče o srst není nijak náročná.  Appenzellský salašnický pes  se průměrně dožívá 12 - 13 let.

 

Text: Martina Exnerová

Foto: Chovatelská stanice Novaboon Paradise, www.sweb.cz/novaboon (děkujeme též za věcné  připomínky)