Bígl

Roztomilý, temperamentní, přátelský, se smyslem pro humor, stále dobře naladěný, ale také neposlušný, žravý, tvrdohlavý a permanentní útěkář. To jsou asi nejčastější odpovědi, kterých se vám dostane, když se zeptáte, jaký je bígl. Ano, určitě je to pravda, ale přesto tam řada věcí chybí...

Historie

Bígl patří mezi nejstarší plemena psů. O malých loveckých psech, kteří pomáhali nahánět zajíce, se zmiňuje už Xenophón (430 př. n.l.). Prapředci byli dovezeni do Říma a dále do Anglie, která byla dlouhá léta římskou kolonií, zde se později křížil s honiči dovezenými Normany z Francie. Vzhledem k tomu, že o tom chybí bližší písemné záznamy, přiklání se řada autorů spíše k tomu, že bígl pochází z Francie. Ať už to ale bylo jakkoliv, největší podíl na dnešní podobě má bezesporu anglická šlechta, která si velmi oblíbila štvanice. Jelikož ráz krajiny je na Britských ostrovech velmi různorodý, došlo i ke šlechtění rozmanitých honících psů. Pro roviny a lépe dostupná místa se používali menší honiči – předchůdci bíglů, do vrchovin naopak foxhaundi. Největší rozkvět plemene se datuje na 17.-18. století. Zatímco bohatá šlechta pořádala hony na jeleny, které byly velmi nebezpečné a náročné, chudší páni se věnovali pomalejšímu a bezpečnějšímu honu na zajíce, právě k nim se hodil nejlépe. Počet a obliba bíglů neustále rostla a logicky tak vznikla potřeba ustanovit standard plemene. Tak se stalo v roce 1884, chovatelský klub byl založen jako jeden s prvních uznaných Kennel clubem v roce 1890.

Název beagle

Tento název byl poprvé použit v roce 1475, jeho původ je však stejně jako původ bígla nejasný. Někteří autoři našli podobnost s francouzským výrazem beigh, jiní s keltským slovem beag, popř. staroanglickým beagle, což jsou všechno výrazy znamenající malý, stejně jako italské piccolo, o kterém se také uvažuje. Název tedy vyjadřuje skutečnost, že je bígl nejmenším honičem (Za dob královny Elisabeth byli dokonce tak malí, že byli voženi v sedlových brašnách na koních.). Jiní autoři si ale vysvětlují původ názvu ve starofrancouzském výrazu béenguele nebo bugle, což znamená hlasitě zvučet. K tomuto názoru se přiklání většina odborníků, však taky vyjadřuje jednu s typických vlastností a to hlasitost (nejen) na stopě.

Charakteristika

Bígl je středně velký mohutně stavěný pes s vynikajícím nosem a silnými loveckými pudy. Je velmi vytrvalý a houževnatý, ačkoliv je to plemeno krátkosrsté, velmi dobře snáší celoroční pobyt venku, ale nebude nic namítat ani proti teplému bytu a gauči. Je velmi přizpůsobivý. Jelikož patří mezi honiče, kteří jsou většinou chováni ve velkých smečkách, bývá naprosto bezproblémový pokud jde o chování k ostatním psům. K lidem je přátelský, rodinu bere jako smečku, kam bez problémů zapadne. Je ale potřeba mu hned od začátku vymezit postavení, práva a povinnosti! Vzhledem k tomu, že je to plemeno inteligentní, ne-li vychytralé a do jisté míry na člověku nezávislé, je třeba strakáče odmalička cvičit a to intenzivně, korektně a přísně. Pokud někdo výcvik podcení, může očekávat v budoucnu nejeden problém a to nejen s neustálými útěky. Bígl je velmi žravý (naštěstí pro majitele), takže výcvik vedený hrou doplněn o pamlsky přináší velmi dobré výsledky, což dokazuje i stále narůstající počet bíglů, kteří chodí bez vodítka. Na druhou stranu stále více bíglů je však bohužel obézních.

Lovecké využití

Ačkoliv je původním posláním tohoto plemene hlavně hlasité i několikahodinové štvaní zajíců ve smečkách, které doprovázejí jezdce na koních, takto pracující bígly najdete opravdu jen ve filmech, případně na zámcích či v jiném státě při ukázkách lovu (Velká Británie, USA). Silné lovecké pudy u nás většina bíglíků bohužel neuplatní, protože myslivci na ně stále koukají skrz prsty. Přesto však pár bíglů našlo lovecké uplatnění a to na naháňkách, jiní spolehlivě pracují celoročně jako barváři. I přesto, že se bígl prakticky lovecky nevyužívá, stále si drží své výborné lovecké vlastnosti, především skvělý nos, vytrvalost a hlasitost na stopě.

Jiné využití

Úplně první bíglové v ČR (tehdy ještě bez průkazu původu) měli zcela specifické poslání. Vzhledem k jejich bezproblémovému chování, nízké citlivosti k bolesti, minimu zdravotních problémů a možnosti chovat je ve velkých smečkách, byli používáni ve velkém především jako pokusní psi. Dnes už TOMU tak naštěstí není a většinu psů najdeme v rodinách, v roli opravdového rodinného miláčka. Vzrůstá naštěstí i počet flekáčů, se kterými jejich majitelé aktivně pracují, navštěvují cvičiště a rozvíjejí u psa jeho přednosti. Stále častěji vídáme bígly na parkurech agility, kde dosahují někdy i nadprůměrných výsledků, kterými reprezentace na MS nebo umístění na MR rozhodně jsou. I když vám skoro každý řekne, že vycvičit bígla k poslušnosti je v podstatě nemožné, počet psů, kteří splnili některou ze zkoušek poslušnosti, stále roste, což tuto zaběhlou pověru naštěstí vyvrací.

Vytrvalost a síla patří mezi jejich přednosti, což pravidelně dokazují mimo jiné na závodech v dogtrekkingu, kdy pán se psem překonává vzdálenosti kolem 100 km. Právě v této sportovní disciplíně dokázal dosáhnout bígl snad nejčastěji na stupně vítězů a mistrovství republiky nebylo výjimkou, ale ani triatlon či canicross jim nejsou cizí. Nejen sportem živ je bígl, velmi užitečným pomocníkem je i v canisterapii, pro kterou je svojí povahou přímo předurčen.

Výstavy

Exhibicionismus je další z vlastností, která drtivé většině flekáčů nechybí. Na výstavách jsou rádi středem zájmu a s radostí se předvádí, což je nejspíš i důvod, proč stále častěji plemeno uspěje i v závěrečných soutěžích. I když naštěstí stále ještě nedošlo k rozdělení na exteriérovou a pracovní linii, je možné vidět, jak se postupně mění trendy. I zde jsou bohužel vidět nešvary, kdy kvůli exteriéru chovatelé tak trošku zapomínají na povahy, pevně však věřím, že je to jen dočasné.

Chov

Do ČR byl první chovný bígl dovezen v roce 1985. Od té doby dosáhlo plemeno velké popularity a v současné době je počet odchovaných jedinců (s průkazem původu) kolem 6000 a počet nadále velmi rychle stoupá. O veškerý chovatelský servis se stará Beagle club ČR (www.beagleclub.cz) založený v roce 1990, který rovněž nedávno novelizoval podmínky pro uchovnění. Pokud majitel chce uchovnit svého psa, musí splnit jednu ze dvou podmínek. Buď musí na dvou výstavách (klubová a alespoň národní) získat známku velmi dobrá a složit jakoukoliv loveckou zkoušku nebo získat na 4 výstavách (minimálně jedné klubové, zbytek alespoň národní) známku výborná. Tato varianta je přidána nově především pro lidi, kterým je lovecký výcvik zcela cizí, ale rádi by svého psa využili k chovu. Zda to byl krok správným směrem, ukáže až čas.

Zdraví

Jak už bylo napsáno výše, není bígl plemeno trpící nějakými častými zdravotními problémy, nicméně některá onemocnění se u nich vyskytují s poněkud vyšší incidencí. Představme si je tedy poněkud blíž.

Dysplazie kyčelních kloubů

Známá a velmi častá anomálie v utváření kyčelního kloubu způsobující v pokročilém stádiu u většiny plemen pohybové problémy. Vzhledem k tomu, že u bíglů nezpůsobuje ani vysoký stupeň dysplazie závažnější postižení pohybového aparátu, upustilo se od povinného vyšetřování chovných jedinců. Ačkoliv je řada z nich na dysplazii pozitivní, opravdu byste to na nich nepoznali.

Epilepsie

Notoricky známé onemocnění neznámého původu projevující se občasnými záchvaty svalových křečí a dočasnou ztrátou vědomí, což jsou pro psa stavy nejen nepříjemné, ale hlavně nebezpečné vzhledem k možnosti zranění. U bíglů lze předpokládat, že v drtivé většině případů je toto onemocnění přenášeno geneticky. Většinou se dá zvládnout alespoň dočasně medikamentózně.

Autoimunitní hypothyreóza

Onemocnění, o kterém se v souvislosti s bígly nemluví tak často jako o epilepsii, ale rozhodně není ojedinělé, bohužel dost často zůstává nezjištěno, protože jeho diagnostika nepatří ke standardnímu vyšetření krve. Vinou aktivace imunitního systému dochází k autodestrukci štítné žlázy a poklesu jejích hormonů v krvi. Příznaky nejsou příliš specifické, zahrnují hlavně intoleranci zátěže, unavenost, zimomřivost, tloustnutí, vypadávání chlupů. Tento stav lze snadno upravit medikací.

Obezita

Většina lidí ji nepovažuje za nemoc, ale u bíglů je tak častá, že ji zmínit musím. Vzhledem k neskutečné žravosti a neuvěřitelné schopnosti škemrat, je chodících strakatých válečků stále víc a víc. Řada lidí má totiž problém odolat smutným černě obkrouženým očím a kapajícím slinám, což bíglíci umí moc dobře. Tloustnutí už se potom jen tak lehce nezastaví a určitě nikdo nechce svému psovi ničit zdraví jen kvůli své slabosti, neschopnosti a nedůslednosti. Bíglovi je opravdu třeba jídlo přesně odměřovat a zároveň mu dopřát dostatek pohybu.

Péče

Hodně lidí si vybírá psa podle vzhledu, je tedy logické, že bíglík padne do hledáčku poměrně často, ne vždy je to ale výběr vhodný. Toto plemeno potřebuje dostatek času a pochopení. Výcvik je naprostou nezbytností. Důslednost odmalička je to nejlepší, co můžete svému psovi dopřát. I když jsou bíglové do jisté míry hodně nezávislí, potřebují dostatek kontaktu se svým pánem nebo členy rodiny. V opačném případě doslova duševně strádají, což velmi často dávají najevo hlasitým štěkáním nebo vytím, které se rozhodně nelíbí sousedům, nebo také demolicí bytu, případně neustálými útěky. Jinak je ale bígl poměrně „bezúdržbové“ plemeno. Nevyžaduje žádnou speciální péči o srst. Většinou nemívá žádné problémy s krmením. Nutností jsou snad jen opravdu dlouhé procházky a je-li pes na zahradě, tak určitě dokonalý plot. Kamaráda (klidně i jiné rasy) strakáč rozhodně uvítá. Vzhledem k silnému smečkovému cítění bude s dalším pejskem (nejlépe samozřejmě zase bíglem) spokojen.

Na závěr

Život s bíglem rozhodně není vždy jednoduchý, každý „bíglař“ vám určitě potvrdí, že chvíle, kdy dlouhé hodiny (třeba i v dešti) čeká v lese na svého strakáče, který našel nějakou stopičku a jako správný lovecký pes ji musel jít prověřit, patří k těm nejhorším, které v životě zažil. Stejně tak situace, kdy čeká na veterině, protože jeho miláček opět něco sežral (buď se otrávil nebo pozřel nějakou věc, která nebyla původně rozhodně k tomuto účelu určena – mikročip, silonky, obaly od čehokoliv, ale taky razítko, rukojeť nože aj.), jsou opravdu velmi stresující. Ale když se potom flekáč vrátí nebo s vrtícím ocáskem vyběhne z ordinace (cestou k vám sice ještě zaboří hlavu do nejbližšího odpadkového koše), jsou to ty nejkrásnější okamžiky a vy mu odpustíte. Pokud si někdo pořídí bígla, nepořídí si psa, ale parťáka do nepohody, barometr nálad, který přesně vycítí, jak jeho pánovi zrovna je a co si může dovolit. Už nikdy nebudete říkat: „Mám psa.“, ale spíš „žiju s bíglem.“ S ním budete žít přesně tak dlouho, dokud si on bude myslet, že jste toho hodni a že si to zasloužíte. V opačném případě nejspíš půjde o dům dál. Dost často slýchám, že je to plemeno tupé, hloupé a postrádá jakoukoliv inteligenci. To však může říct pouze člověk, který je natolik omezený, že nechápe bíglovu logiku, protože ho ani ve snu nenapadne, že by pes opravdu mohl takto uvažovat. Ukažte mi jiné plemeno, kde se psi naučí bez problémů otvírat ledničku, rozplétat plot, využívat nejšílenější přístupové cesty, aby se dostali ke svému cíli, popř. zcela záměrně několik hodin jednat tak, aby dokázali pána zmanipulovat k tomu, co si ráno předsevzali. Moc jich asi nebude, že? Někomu to přijde nejspíš děsivé, ale já jsem ráda, že právě takový pes mi momentálně sedí na klíně, občas za mě napíše pár řádků, to když se snaží z klávesnice vyluxovat zapadané drobečky, občas mi rozškrábe nohy. A druhý, do té doby spokojeně spinkající na zádech v košíčku, mi málem podtrhne židli, protože zrovna venku nejspíš po ulici chodí nějaká kočka, tak ji musí běžet vyštěkat... Zkrátka jsem ráda, že žiji s bígly!

Text: Jana Vodvárková

Foto: Martin Rytych

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE

Výška v kohoutku: 33-40 cm (13-15 palců)

Váha: 8-14 kg

Dožívá se: 14 let