Dřeváček aneb povídání o psech nejen pro děti

Dřeváček je v pořadí již čtvrtá kniha Cyrily Karpfové. Autorka se dokáže neopakovatelným způsobem přiblížit dětské mentalitě. Svým moudrým a laskavým přístupem jim dokáže vytknout chyby, ale zároveň hned nabídne správné řešení, a to prostřednictvím kouzelného dřevěného krysaříka Dřeváčka, který radí malému klučinovi Adamovi, jak se má chovat, aby svému pejskovi rozuměl. Autorka se nevyhýbá ani pohledu z opačné strany, tj. radí, jak neobtěžovat svým psem druhé lidi. Na to majitelé psů mnohdy zapomínají... Dřeváček není výlučně dětská knížka, Dřeváček je pro všechny.

Jak chtěl Adam chovat psy
a nakonec Kašpárek choval Dřeváčka

Dřeváčku, Dřeváčku, kde jsi?“ přiběhl Adam do parku jako tornádo.

„Co se děje? Tady jsem, a jestli sis neráčil všimnout, tak tu vysvětluji Pavlínce, že nemůže neustále opakovat: Berny, pojď sem! Berny, ke mně! Berny, tak pojď, prosím tě! Berny, pudeš? Beeernyy, k noze!!!! A že ten její Berny, jak se říká, už ohluchl, neboli dělá, že neslyší a neposlouchá. Proč taky, když ví, že to Pavlínka zase zopakuje. Až se mu bude chtít, tak možná přijde.“

„Pavlínko,“ pokračuje Dřeváček, „dobře jsi oslovila psa, pak ho přivolala. Ale musíš jen jednou. A když vidíš, že neposlechl, tak se od něj vzdaluj a předstírej, třeba že něco jíš. Upoutej jeho pozornost. Až přijde, bouřlivě ho pochval a dej mu hned odměnu. Ber ho ven hladového, aby o odměnu hodně stál. Pohraj si s ním, ať má radost. Ale nepřivolávej ho zbytečně často. Když už ho zavoláš, pak dbej na dodržení povelu. Zatím volej, jen když víš, že pes nemá nic, co ho hodně zajímá,“ vlídně poradil Pavlínce Dřeváček.

„Co jsi chtěl, že tak křičíš, Adame?“ věnuje se už zase Dřeváček netrpělivému klukovi.

„Já budu chovat psy a budu mít plno peněz, protože je prodám!“ hrdě oznámil Adam.

„A jéje...“ protáhl Dřeváček dřevěný čeníšek. „Pojď, já tě s někým seznámím.“

Adam kouká, jak Dřeváček běží k lavičce, na které sedí drobná dívenka a utírá si slzičky.

„Tak to je Julča,“ představuje dívenku Dřeváček. „Julinko, řekni Adamovi, proč pláčeš.“

„My jsme měli taková krásná a veselá štěňata a všechna už si je odvezli noví majitelé a doma je mi po nich strašně smutno. A mamka mi nedovolila, abych si jedno nechala,“ fňuká Julča.

„Já chci taky mít štěňata a bulit nebudu, nejsem holka,“ kasá se Adam.

„Hm,“ fňuká Julinka, „a jakou máte chovatelskou stanici?“

„Co jestli máme?“ diví se Adam.

„No tak, Julinko, pouč mladého pána, co je třeba k chovu psů,“ vybízí Dřeváček.

„Nejdříve jsme měli fenku. Když dospěla, musela před komisi znalců plemene. Říká se tomu bonitace. Když ji shledali bez vad a vhodnou k chovu, jeli jsme na výstavu psů. Pak mamča požádala o přiznání chovatelské – mezinárodně registrované – stanice. Pak nám přišel její schválený název z Belgie. Potom jsme si vybrali (na doporučení) psa, který bude otcem budoucích štěňat. Když naše fenka hárala, to je čas, kdy jedině mohou fenky počít štěňata (probíhá dvakrát do roka), jeli jsme za tím psem. Všechno se povedlo a za dva měsíce byla naše fenka mamkou. Měla tři dětičky. Po osmi týdnech si pro ně přišli noví majitelé a odnesli si jeeee,“ už zase pláče Julča.

„A kolik jste vydělali?“ ptá se Adam s pohledem profesionálního velkopodnikatele.

„No, mamka to spočítala a říkala, že nás to stálo víc, než za co jsme štěňata prodali. Ono se za to všechno platí. A práce mamka měla tolik, že si musela vzít dovolenou. Ale nás to bavilo a osm týdnů jsme ničím jiným vlastně nežili. Bylo to tak krásné. Ach jo.“

„To byl jen stručný a zjednodušený popis. Práce a hlavně odpovědnost za psí dětičky je veliká,“ dodal Dřeváček.

„Hmmm. Tak já to ještě promyslím,“ pípl rozpačitě Adam a posadil se na lavičku vedle Julči.

Bylo vidět, jak jeho nadšení nad chovem psů poněkud opadává.

Adam odběhl zase domů a Dřeváček posmutněl. Vzpomněl si, jak dneska ráno navštívil dětskou nemocnici. Převtělil se proto do psa používaného pro canisterapii, který svou přítomností pomáhá při léčení. Takový pes je trochu jiný než ti, kteří běhají s dětmi v parku. Jak tak Dřeváček vzpomíná a myšlenkami je v nemocnici, málem vrazil do Kašpárka, který mu šel naproti.

„Co ten smutek, bráško?“ oslovil Dřeváčka, protože byl stejně jako on z lipového dřeva.

„Kdybys věděl, Kašpárku…“

„Ale já vím,“ odpověděl Kašpárek. „Mrzí tě nemocné děti, viď?“

„Hm,“ přitakal dřevěný psík udiveně.

„Jako pes canisterapeut jsi jim, Dřeváčku, udělal radost. A že si nemocné děti mnohdy rozumějí se psy lépe než zdravé děti? To je přece správné! Nemocné děti pejsky potřebují, aby je povzbudili, aby jim svou milou, veselou a přátelskou návštěvou přinesli uklidnění a radost, aby v nemocnici alespoň chvíli zapomněly na nemoc a pookřály přítomností tvorů, kteří od nich nic nechtějí, nic jim nepřikazují, jen se s nimi mazlí a radují. Jsou to psí hrdinové a trochu kašpárci, jako jsem já. Vím, že je ti smutno, že jsou děti nemocné, ale i nemoc patří do života. A až se děti vyléčí a vrátí se domů, budou se zase radovat, běhat parkem a potřebovat tvoje rady. Možná některé pochopí lépe, jak vzácné je zdraví a jakou cenu má život. Lidský, ale i ten malý psí,“ moudře povídá Kašpárek.

Dřeváček ani nevěděl, jak se dostal do Kašpárkovy vlídné náruče, ale byl tam, poslouchal jeho moudrá slova a bylo mu dobře. Kašpárek vyprávěl, jak jedna dívčina zapomněla svého psa v nemocnici při canisterapii. Zapovídala se s paní doktorkou a odešla domů, pes usnul u jednoho chlapce, který ho schoval k sobě pod peřinu. Pak ovšem přinesli sestřičky dětem svačinu a pejsek vykoukl mlsně zpod peřiny. To byl zmatek! Když se to nakonec vysvětlilo, všichni se hodně nasmáli.

„Tak vidíš, jak je ta říše lidí pestrá a proměnlivá. Někdy k pláči, jindy k smíchu,“ zasmál se na Dřeváčka Kašpárek, až mu rolničky zazvonily.

Ukázka z knihy Dřeváček autorky Cyrily Karpfové, nakladatelství CanisTR.