Jakou barvu má láska?

Byl jsem vyzván, abych napsal pár řádků o paní Dr. IRENĚ SEHNEROVÉ, autorce více než dvaceti knih o psech a kočkách, z nichž namátkou vzpomenu aspoň knihu Asijští démoni o středoasijském pasteveckém psovi či knihu o kavkazanovi Žraloci v psí kůži, knihu o cane corso či tose-inu nebo knihy o krmení psů a koček Jak krmit psy a kočky, autorce tří nádherných vydaných románů, z nichž bych rád vzpomenul především první díl z připravované rozsáhlé pentalogie, kterou již nikdy k naší škodě nedopíše, o údělu člověka žijícího v srdci Evropy během posledních sto let: čtyřsetstránkový román Ach, národe hříšný...

Původně jsem měl představu, že napíši o paní Sehnerové kratší, nicméně hutnou studii, v které se budu zabývat kvalitou jejích knih. Nakonec jsem se však rozhodl, že bude nejlepší, když o jejích kvalitách nechám promluvit v pár řádcích i samotnou tvorbu paní autorky, jejichž knihy jsem více než třináct let vydával a jejímž manželem mi bylo nesmírnou ctí býti dvacet let.
Když jsem se totiž pokoušel dát studii dohromady, náhle jsem zjistil, že není v mých silách, abych čtenářům, byťbych chtěl sebevíc, přiblížil alespoò v náznaku kvality knih paní Sehnerové. Jedno však vím zcela jistě, knihy paní Sehnerové jsou to nejlepší, co lze v kynologii, ale i felinologii vůbec nalézti. Paní autorka totiž měla nejen zcela svébytný styl, ale i schopnost vídět mnohem dál než většiná z nás. A tak se její knihy o zvířatech staly v této zemi doslova legendou. Je jen škoda, že se o nich nemluvilo trochu víc i za hranicemi naší země. A že se paní Sehnerové pro dlouhodobé onemocnění nepodařilo už dokončit více než deset rozepsaných rukopisů...

Paní Sehnerová byla člověkem, který nezištně rozdával plnou náručí svou lásku nám čtenářům bez toho, aby čekala, že ji budeme opětovat. Její láska ke zvířatům byla tak čistá, průzračná a bezmezná, jak jen láska může býti. Mnohokrát jsem si spolu s paní autorkou při četbě jejích rukopisů kladl též otázku: Jakou barvu má láska? Na tuto odpověï jsem nacházel mnoho odpovědí, žádná však nebyla z těch, která by mne uspokojila... A tak jsem nakonec, když mi má paní, která byla mou životní láskou, z tohoto světa nenávratně odešla, pochopil, že láska, kterou paní Sehnerová celý svůj krátký život rozdávala, má všechny barvy světa bez rozdílu, protože lásku lze nalézti jen ve svém srdci, srdci, které má všechny barvy světa: modrou, růžovou, červenou i černou, protože láska je nekonečná a bezmezná, milujeme-li nekonečně a bezmezně, tak jak paní Sehnerová milovala svá zvířata, pro něž všechny své knihy vždy psala, a jejich prizmatem nás čtenáře učila milovat její milované kočky a psy... A jak napsala ve své povídce z knihy O převtělování lidí i zvířat už v roce 1995, "naleznete-li lásku ve svém srdci, porozumíte všem bytostem i tvorům, rostlinám, horám, mořím i oceánům, zrnku písku. Porozumíte sami sobě". A porozumíte-li sami sobě, pak najdete v sobě i svou lásku. A láska paní Sehnerové byla bezmezná a intenzívní, tak intenzívní, že ji velmi rychle vyčerpala... česká kynologie tak ztratila jednu z nejvýraznějších a největších autorek, která nejen rozdávala lásku, ale stále nás nabádala, abychom byli ve vztahu k zvířatům především zodpovědní a laskaví...

Je mi neskonale líto, že paní Sehnerové bylo Bohem vyměřeno tak nemnoho let, vždyťsedmapadesát ještě není tak moc, obzvlášťkdyž si vzpomenu, kolika krásnými knihami nás ještě mohla obš�astnit. I tak jsem však neskonale š�asten, že jsem po celých dvacet let mohl být účasten při vzniku všech těch krásných knih, které mne obš�astòovaly stejně jako všechny čtenáře, a v neposlední řadě i s paní Sehnerovou, která psala tělem i duší nejen své knihy, ale i svůj život. Žít s ní po všechny ty roky byl nesmírný dar, dar, za který budu do konce svých dní Pánu Našemu neskonale vděčný, protože bez ní bych nikdy v životě nepochopil, že existuje život a ŽIVOT... Málokdy se totiž o životě dá říci, že to byl ŽIVOT. A život s paní Sehnerovou byl ŽIVOT, na který nejde zapomenout. A v tom mi za pravdu dají zcela jistě všichni její čtenáři. Její knihy totiž vždy dýchaly skutečným životem, životem, kterým nás obdařil Bůh, životem, v kterém by se nám však žilo velmi těžko, kdyby nám zas na oplátku nedal zrodit takovým lidem, jako byla paní Sehnerová.

S odchodem paní Sehnerové nám však Bůh tuto radost vzal. A tak nám teï už nezbývá, než abychom se přičinili sami a abychom sami hledali lásku, kterou můžeme nalézti jen a jen sami v sobě.
S odchodem paní Sehnerové uhaslo sluníčko mnoha jejím čtenářům, protože již nikdy nebudou čísti knihy plné porozumění a lásky, knihy, které nejen rozdávaly radost a lásku, ale i moudrost a něhu a zodpovědnost a víru, bez které se nedá žít, protože bez nich by byl život bez lásky.
S odchodem paní Sehnerové se mnoho jejích čtenářů bude velmi těžce vyrovnávat, protože byla nejen člověkem, který rozdával lásku, ale i člověkem, který dokázal bezmezně a bezelstně milovat i poradit, člověkem, který svým laskavým humorem a vírou v lepší já nekonečně doufal v lepší já nás lidí, kteří mnohdy zapomínáme, že život není jen honba za penězi a blahobytem...
S odchodem paní Sehnerové se nedá smířit, protože nejen její knihy, ale i ona sama v těch, kteří ji znali blíže z osobního kontaktu či z dopisů, kterými se na ni po léta obraceli tisíce lidí, probouzela víru, že čirá láska je právě tím, co z nás činí člověka...
S odchodem paní Sehnerové jsem i já pochopil, že bez ní již svět není tím, čím byl, když byla mezi námi... A právě proto, že tak neziště rozdávala svou lásku plnou náručí, ji budeme nadále proto milovat, stejně jako její půvabné knihy o psech a kočkách...
Začtěte se do několika prostých řádků z povídky Fenka Aura, do prostých, a přesto tak nádherných vět plných barvy i víry v lepší já, já, které z nás činí člověka...

často se k ránu probouzím a pozoruji jasnící se oblohu. Vidím hvězdy uvadající jako lekníny ve váze. Pět hvězd však jasně září, dokud je Slunce svými štípavými prstíky nezažene do hajan. Jakmile však vytáhne paty z oblohy, už oněch pět nebeských světlušek svítí na ten boží svět. První září do modra, druhá do růžova, třetí do červena, čtvrtá do zlata, pátá je oslnivě bílá. První hvězda je Dandyho, druhá Váòuškova, třetí Mikešova, čtvrtá Monova a pátá hvězda je má, Auřina.
A která hvězdička je panina a jakou má barvu?
Nevím, skutečně nevím, Váníčku. Panina hvězda oslnivě září čirou láskou. Víte vy, jakou barvu má láska?
Modrou!
Růžovou!
červenou!
Zlatou!
Všichni máte pravdu. A taky bílou a zelenou, fialovou a hnědou, i černou barvu má láska. Nehledejte však lásku ve hvězdách, stačí, že ji tam tušíte. Hledejte ji v sobě.
Naleznete-li lásku ve svém srdci, porozumíte všem bytostem i tvorům, rostlinám, horám, mořím i oceánům, zrnku písku. Porozumíte sami sobě.
Porozumíte-li sami sobě, prokážete světu největší službu. Prokážete-li službu světu, prokážete ji i Bohu, neboťOn stvořil svět. Buïte svou láskou služebníky Božími. O to vás prosím já, bílá fenka Aura, já, Aura, sestra všech živých tvorů na Zemi, já, Aura, sestra, dcera i matka své paní, jež mi sestrou, dcerou i matkou jest.
Splníte-li mou prosbu, která je i prosbou vašeho srdce, budou se vám zdát jen dobré sny. A co si přát více, blázínci?

S odchodem paní Sehnerové mi stejně jako mnoha čtenářům, kteří její knihy četli po celých třináct let, kdy vycházely, odumřelo nejen srdce, ale i mozek, v kterém se až do posledních dnů před smrtí paní Sehnerové stále a stále rodily nové a nové nápady na knihy, které již nikdy nenapíše a které již nikdy nebudeme číst...

Poděkujme paní Sehnerové těmito několika řádky za její lásku i víru i něhu i radost i krásu i porozumění, kterými nás tak krátce, ale přesto tak intenzívně obšťastňovala. Bez ní by byl náš život mnohem chudší, bez ní však bude ještě chudší, protože již nikdy nespatří světlo světa další z jejich knih!
Bůh provázej paní Irenu Sehnerovou, ženu laskavou a trpělivou, která měla zvířata vezdější raději než sebe sama, k bráně nebeské, kde na ni zcela jistě netrpělivě čekají její milovaní psi bílá fenka Aura, plavý středoasijec pes Mon, černý barmský kocour Mikeš, briťáček Dandy, zrzínek Váňa i sibiřáček Tichon... Bůh je všechny provázej do lepšího a milostivějšího světa, v kterém se s nimi snad brzo setkám i já... Snad na mne všichni trpělivě počkají, abych se mohl i já těšit z milosti Boží stejně tak jako oni...
Bůh buï paní Ireně Sehnerové milostiv!

Dr. Jan Hollauer