Jezevčík

Je malý, inteligentní, živý a v neposlední řadě svéhlavý rodinný pes s velkým srdcem. Není snad nikdo, kdo by jej neznal. Ale pokud stále tápete, vraťte se zpět do dětských let a vzpomeňte na film „Pod jezevčí skalou“, ve kterém spolu s Tomášem Holým vystupuje hladkosrstý jezevčík Brok. Jezevčík patří mezi nejoblíbenější plemena na světě a díky svým jedinečným vlastnostem a schopnostem svůj post „malého krále velkého psího světa“ jen tak někomu neuvolní.

Devět plemen ve skupině

Jezevčík je jediné plemeno, kterému se dostalo té pocty mít svou vlastní skupinu FCI. Plemena psů jsou mezinárodní kynologickou organizací – FCI rozdělena (podle využití, příbuznosti a dalších jiných faktorů) do deseti skupin. Všechna plemena jezevčíka jsou zařazena do skupiny č. IV, která je vyhrazena pouze a jenom jezevčíkům. Ve skupině je hned devět variet jezevčíka – tři velikostní rázy jsou kombinovány se třemi druhy srsti. Ve velikosti rozlišujeme jezevčíka největšího - standardního, prostředního - trpasličího a nejmenšího – králičího. Podle srsti dělíme na krátkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté. O tom, do kterého velikostního rázu se jedinec zařadí, rozhoduje obvod jeho hrudníku. Váha největšího jevezčíka (standardního) však nemá přesahovat 9 kg. Následující tabulka popisuje jednotlivé variety v číslech:

Velikostní ráz	Obvod hrudníku ve stáří minimálně 15ti měsíců
Jezevčík standardní	přes 35 cm, do 9 kg váhy
Jezevčík trpasličí	30 – 35 cm
Jezevčík králičí	nepřevyšuje 30 cm

Tři druhy srsti

Na úplném počátku je hladkosrstý jezevčík skvělých loveckých vlastností. Snahou chovatelů bylo vyšlechtit malého loveckého psa se srstí ještě odolnější, než kterou nabízela hladkosrstá varieta. Přikřížením hrubosrstých teriérů (především dandie dinmont teriéra) a malých kníračů se dostalo jezevčíkovi nejen hrubší, ale i odolnější srsti. O tom, jak vznikla dlouhosrstá varieta moc nevíme. Je možné křížení se španělem, avšak tento fakt není prokázán. Jednotlivé variety lišící se srstí se mezi sebou již nekříží. Povoleno je vzájemné křížení jezevčíka trpasličího a králičího v rámci stejného typu osrstění.

Odkud se vzal?

Plemeno pochází z Německa. První zmínky o jezevčíkovi nacházíme v knize o loveckých psech již v roce 1562. Zde je popsán lov a vlastnosti tzv. podzemních psů – ti zápasili s liškami a jezevci v norách, kde na škodnou doráželi až do jejího skonání. V 19. století se začíná formovat čistokrevný chov jezevčíka, a to právě v Německu. První popis plemene pochází z roku 1879. První standard plemene byl sepsán již roku 1895. Jezevčík se brzy uchytil nejen v kontinentální Evropě ale i v Anglii. V Německu se s ním setkáváme pod jeho originálním názvem – „Teckel“ nebo také „Dachshund“. Druhý název se uchytil taktéž v anglicky mluvících zemích. V Polsku jej nazývají „jamnik“, na Slovensku „jazvečík“. Dnes je rozšířen po celém světě.

Jaký je

Jezevčík je velká osobnost v malém těle. Je něžně přítulný, stejně jako je bystrý a rychlý „bojovník“. Své teritorium hlídá bedlivě a stejně tak i svoji rodinu. Jezevčík má svůj vlastní rozum, který se ne vždy shoduje s názory nás dvounožců. Jeho tvdrošíjná povaha je pro něj charakteristická a je nedílnou součástí jeho psího já. Je veselý a komunikativní.

Malý ale statečný lovec

Tento malý šibalský lovec je jedním nejrozšířenějších loveckých plemen na světě. Jezevčík je vhodný pro práci v podzemí stejně tak i pro práci na povrchu. Již staletí je využíván v lovecké praxi a jeho lovecký pud je silně vyvinut. Nejvíce vyniká v práci v noře, kde uplatňuje svou mrštnost, tvrdost a neohroženost. Avšak ne vždy vyjde z nory jako vítěz.

Majitelé, kteří své psi lovecky nevedou by měli mít na paměti, že vlézt do nory je pro jezevčíka velké pokušení a riziko. Nezkušený, či mladý pes zde může přijít ke smrtelným šrámům, v lepším případě se vyděšenému psovi podaří z nory vylézt. Liška, které jde v noře o život, se brání ze všech sil, a tak se někdy i zkušený jezevčík z nory již nevrátí. Toto je důvod vzniku ožehavého námětu výcviku jezevčíků při norování. Při výcviku využívána mřížka, která zabraňuje přímému kontaktu psa s liškou. Předchází se tím zraněním při výcviku. O odstranění této mřížky a tzv. kontaktní výcvik se však vedou stálé polemiky mezi myslivci a ochránci zvířat a na toto téma by se dalo dlouho diskutovat. O tom, do jaké míry je tento výcvik správný a humání se vedou a stále budou vést velké spory.

Rodinný pes

Druhá z rolí jezevčíka je pes společník. Tuto roli zvládá bravurně a v současné době také ve větším počtu než roli lovce. Své místo v rodině si získává svou nenáročností, skromností a hlavně svou veselou povahou. Díky svému malému vzrůstu jej naprosto běžně drží lidé bez problému i v bytech. Je to i plemeno vhodné k dětem, avšak je zde nutná ohleduplnost ze strany dítěte a správná výchova psa. Obzvláště malé děti, někdy neví kde je hranice toho jak se správně k malému pejskovi chovat. Nikdy není dobré nechávat opravdu malé děti samotné se psem. Dítě by vždy mělo být pod dohledem zodpovědného člověka, který ví, co si dítě ke psovi může dovolit. Pokud se dětská zvídavost vyšplhá za hranice únosnosti a působí tak psovi bolest, nemůžeme se divit, že se pes přirozeně brání a může i chňapnout. Nic to nemění na faktu, že vše je o výchově psa a především dítěte, které si musí uvědomit, že živý pes není to samé, co plyšová hračka.

Jezevčík je plemeno se silně vyvinutými loveckými pudy. Pokud jej máme doma jako společníka, je nutné dávat si pozor na vycházkách, kde se pes pohybuje volně. Neuvažujete-li o jeho využití v lovecké praxi, nerozvíjejte v něm jeho lovecké pudy a jakékoli pokusy o stopování či norování netolerujte.

Jezevčík se dožívá obdivuhodného věku, v průměru přes 13 let.

A jak je to s výstavami?

Na výstavách se u nás setkáváme se všemi existujícími druhy jezevčíků. V České republice jsou na velkých mezinárodních výstavách k vidění v sobotu. Mezi ty více početně zastoupené patří jezevčící standardní a trpasličí. I ti největší šampioni však musí skládat pracovní zkoušky pro udělení mezinárodního certifikátu krásy. Stejně jako všichni ostatní lovečtí psi.

Neoblíbenější a všestranný

O tom, že je jezevčík pes lovecký, pes výstavní i pes do rodiny jsme se již přesvědčili. Tím ale výčet jeho využití zdaleka nekončí. Jezevčíci se nenechají zahanbit ani v ostatních disciplínách. Můžeme se s nimi setkat v agility, flyballu, frisbee a mnoha dalších sportovních disciplínách.

V současné době vede na žebříčku popularity jezevčík drsnosrstý, kterého jeho srst chrání před nepřízní počasí. Hned za ním je jeho dlouhosrstý příbuzný. Popularita jezevčíků se však celkově negativně projevuje na plemeni, které se stává obětí velkomnožitelů. Ti nehledí na zdraví, lovecké vlohy ani na odpovídající exteriér psa. Při koupi štěněte je proto nutné správně vybírat zodpovědného chovatele, který plemeni nejen rozumí, ale stará se i o správnou socializaci štěňat již odmalička.

U nás se ročně narodí přes 2000 štěňat s průkazem původu.

Krátce ze standardu:

V současné době je plemeno posuzováno a chováno k obrazu aktualizovaného standardu vydaného 13. 3. 2001. Standardem rozumíme popis plemene, tak jak by mělo vypadat. Cílem chovatelů je vyšlechtit jedince, kteří exteriérově a povahově plně odpovídají standardu.

Celkový vzhled: Nízká, krátkonohá, protáhlá, ale kompaktní stavba těla, silně osvalená, se směle vyzývavým držením hlavy a pozorným výrazem obličeje. Celkový výraz je typický pro příslušné pohlaví. Přestože má v poměru ke dlouhému tělu krátké končetiny, je velmi pohyblivý a hbitý.

Důležité proporce: S odstupem od země odpovídajícím zhruba jedné třetině výšky v kohoutku má být délka trupu v harmonickém poměru ke kohoutkové výšce - zhruba 1 ku 1,7 až 1,8.

Povaha: Přátelské povahy, ani bázlivý, ani agresivní, s vyrovnaným temperamentem. Náruživý, vytrvalý a hbitý lovecký pes s jemným nosem.

Hlava: Protáhlá, při pohledu shora a ze strany stejnoměrně se zužující až k nosní houbě, avšak ne špičatá. Výrazně utvářené nadočnicové oblouky. Čenich a nosní chrupavky dlouhé a štíhlé. Lebka je spíše plochá, pozvolna přecházející v lehce klenutý hřbet nosu. Stop je jen naznačený.

Obličejová část: Morda je dlouhá, dostatečně široká a silná. Čelist je silně vyvinutá horní a dolní čelist. Nůžkový skus, pravidelný a těsně uzavřený. V ideálním případě plnochrupý se 42 zuby podle zubního vzorce, se silnými, přesně do sebe zapadajícími špičáky. Pysky jsou pevně přilehlé, dobře kryjící dolní čelist. Oči s jasným, energickým a přece přátelským výrazem, nikoli pichlavé. Barva zářivě tmavě červenohnědá až černohnědá u všech barev psů.

Slechy: Vysoko, ne příliš vpředu nasazené, dostatečně, avšak ne přehnaně dlouhé, zaoblené, pohyblivé, předním okrajem přiléhající těsně k líci.

Trup: Horní linie z profilu harmonicky probíhá od šíje až k lehce spadající zádi. Kohoutek je výrazný. Hřbet pevný a dobře osvalený. Záď je široká a dostatečně dlouhá, lehce spáditá. Spodní linie a břicho jsou lehce vtažené.

Hruď: Prsní kost dobře utvářená a tak silně vystupující, že se na obou stranách tvoří lehké dolíky. Hrudní koš je při pohledu zepředu oválný, při pohledu shora a ze strany prostorný, umožňující plný vývoj srdce a plic; žebra dosahují daleko dozadu.

Prut: Ne příliš vysoko nasazen, nesený v prodloužení hřbetní linie.

Hrudní končetiny: Silně osvalené, lopatky plasticky osvalené. Dlouhé a šikmo uložené lopatky, těsně přiléhající k hrudnímu koši. Odstup od země činí asi jednu třetinu kohoutkové výšky. Zápěstní klouby jsou vůči sobě postavené poněkud blíže u sebe, než klouby ramenní. U přední ch tlap prsty těsně přiléhající, dobře klenuté, se silnými, odolnými a pružnými polštářky a krátkými a silnými drápy. Pátý prst nemá žádnou funkci, avšak nesmí být odstraněn.

Pánevní končetiny: Silně osvalené. Stehno je silně osvalené a má být dobré délky. Koleno je široké a silné s výrazným zaúhlením. Holeň je krátká, stojící přibližně v pravém úhlu ke stehnu, dobře osvalená. Hlezno silně šlachovité a suché. Zadní tlapy - čtyři těsně přiléhající prsty, dobře klenuté. Plně spočívající na silných polštářcích.

Mechanika pohybu: Pohyb má být prostorný, plynulý a s kmihem; hrudní končetiny za pohybu dosahují daleko dopředu a pohybují se nízko u země; se silným posunem a s lehce pružícím přenosem na hřbetní linii. Prut má být přitom nesen v harmonickém prodloužení hřbetní linie, lehce spáditě. V akci vykračují přední i zadní končetiny souběžně.

Kůže: Pevně přiléhající.

Osrstění:

a) HLADKOSRSTÝ:

Srst: Krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající, pevná a tvrdá, bez neosrstěných míst.

Srst na ocase: Jemně, plně, ale ne příliš bohatě osrstěný.

Barva:

I) Jednobarevní: Červená, červenožlutá, žlutá, všechny odstíny s černou příměsí nebo bez ní. Přednost je třeba dát čisté barvě a červenou je třeba posuzovat jako hodnotnější než červenožlutou nebo žlutou. Patří sem i psi se silnou příměsí černé. Bílá není žádoucí, ale v ojedinělých malých skvrnách není vylučující vadou. Nos a drápy černé, červenohnědá je také přípustná, ale není žádoucí.

II) Dvoubarevní: Sytá černá nebo hnědá, obě s rezavohnědými nebo žlutými odznaky (pálením) nad očima, po stranách mordy a dolního pysku, na vnitřním okraji slechů, na prsou, na vnitřních a zadních stranách běhů, na tlapách, kolem řitního otvoru a odtud asi do třetiny až poloviny spodní strany ocasu. Nos a drápy u černých psů černé, u hnědých psů hnědé. Bílá není žádoucí, ale v ojedinělých malých skvrnách není vylučující vadou. Příliš silně rozšířené pálení je nežádoucí.

III) Skvrnití (tygrovaní, žíhaní): Základní barvou je vždy tmavá barva (černá, červená nebo šedá). Žádoucí jsou nepravidelné šedé ale také béžové skvrny (nežádoucí jsou velké plotny). Nemá převažovat ani tmavá ani světlá barva. Barva žíhaného jezevčíka je červená nebo žlutá s tmavším žíháním. Nos a drápy jako u jednobarevných a dvoubarevných.

b) DRSNOSRSTÝ

Srst: S výjimkou mordy, obočí a slechů na celém těle podsadou prostoupený, dokonale stejnoměrně přiléhavý, hustý drátovitý krycí vlas. Na mordě je zřetelně utvářený vous. Obočí je husté. Na sleších je osrstění kratší než na těle, téměř hladké. Prut dobře a rovnoměrně, těsně přiléhavě osrstěný.

Barva: Převážně barva světlého až tmavého divočáka, případně barva suchého listí. Dále platí barvy jako u krátkosrstého, popsané pod body I) až III).

c) DLOUHOSRSTÝ

Srst: Rovná, lesklá srst s podsadou, přiléhá k trupu, prodlužuje se pod krkem a na spodní straně těla, přesahuje slechy, na zadní straně běhů je zřetelně delší osrstění (praporce), své největší délky dosahuje na spodní straně prutu a tvoří tam úplnou vlajku.

Barva: Jako u krátkosrstého, popsaná pod body I) až III)

Text: Eva Černohubová

Foto: Eva Černohubová, Renata Hofmann