Vzhledem k technické údržbě našeho systému expedujeme objednávky s třídenním zpožděním. Za komplikace se vám moc omlouváme.
17.10.16 Život se psem

Když se jídlo stane utrpením

Já na to nemám. Jsem slabá, hrozně, hrozně slabá. Ona na mě zase kouká těma nejroztomilejšíma očima a já vím, že jí zase podlehnu. Kouknu se na přítele, zda nekouká, a nenápadně jí hodím něco dobrého z talíře. No vlastně mám vždy připraveno něco, kde není sůl, aby to vypadalo, že jí dávám své jídlo a přitom má jiné. Ale i tak.

Šiba ví, že mě má dokonale omotanou kolem prstu. Už sedm měsíců jsem se v klidu nenajedla. Ale copak to jde? Jak mohu jíst, když ona vedle mě sedí a tak smutně kouká? Tak hrozně smutně, ukřivděně, nešťastně. A když ví, že psychické vydírání dnes nezabere, tak si pro jistotu štěkne.

Když sedím v křesle a jím, tak mi dá čumáček na nohy a jen smutně kouká. Jako kdyby týden nežrala. A já jí to snad i věřím. Občas si stoupne na zadní, opře se předními o mé nohy a propichuje mě pohledem. A mě to bolí, puká mi srdce. Moc jí to chci dát, ale vím, že jí lidské jídlo škodí. Nemohu, nemohu, musím být silná. Odlomím jí centimetr z kůrky chleba a ona i za ten malý drobeček je vděčná. Takhle už to dál nejde. Jak je možné, že u přítele neloudí? On je silný, nedá se zlanařit, ale já jsem tak slabá, tak moc slabá. Vezmu talíř a odcházím s ním do kuchyně a ona jako ocásek jde za mnou. A já mám pořád hrozné výčitky, že já jedla. Vracím se zpět a ona mě zase následuje. Jako by věděla, jak trpím a ještě víc mě v tom chtěla vykoupat.

A pak si vleze do pelíšku a už jí vůbec nezajímám. Najednou nemám místo v jejím světě, teď už se věnuje něčemu jinému. Ale to byl teprve oběd. Ještě mě to samé čeká u svačiny a večeře. Zas budu slabá, zas budu plně v moci šiby. Již není cesty zpět…

Text a foto: Miroslava Kohoutová

Více článků nejen o plemenu shiba-inu najdete na www.zivotseshibainu.cz