Mít po svém boku psa není samozřejmostí!

Souhlasíte, že chování psů, jejich výchova či výcvik není pro každého z nás jen procházkou růžovým sadem? Stejně tak není úplně jedno, jakého pejska si vybereme v útulku. A určitě není ostudou nechat si pomoci od skvělého trenéra. A my vám nyní možná maličko poradíme a rozhodně vás s někým zajímavým seznámíme!

Ty nejsilnější příběhy píše sám život. A přesně jeden takový pro vás v následujícím rozhovoru máme. Povídání s trenérem psů, sympatickým Jakubem Slavíkem, jsem si opravdu užila. Nejenže mi nastínil pozoruhodné postřehy o psech z útulků a také o tréninku, ale svěřil se nám i se svým nelehkým životním příběhem. A možná právě ten nelehký osud z něj udělal tak skvělého člověka a trenéra zároveň.

Jakube, vy pocházíte z pejskařské rodiny a tak mi řekněte, jaké bylo takové dětství?
Celé své dětství jsem prožil na klasickém cvičáku a moc rád na to vzpomínám. A i když bych se již k metodám, které se dříve a bohužel občas i nyní používají, nikdy nevrátil, mnohé mě to naučilo, a to jak o psech, tak i o lidech, kteří se kolem kynologie pohybují. Byl to čas strávený s lidmi, kteří psy opravdu milovali a trávili s nimi veškerý svůj volný čas. Možná to teď vyznělo, jako kdybych pamatoval první republiku, ale i když mi je teprve třicet šest let, mám pocit, že je to celá věčnost.

Vzpomenete si ještě na svého prvního psa, a co vše jste společně dělali?
Na prvního psa nikdo nikdy nezapomene. Byl to vlkošedý německý ovčák Ajax a dostal jsem ho ve svých jedenácti letech. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl pyšný, že mám konečně svého vlastního psa. Všude jsem ho bral s sebou a trávili jsme spolu venku spoustu času; toho pacholka jsem prostě miloval. Chtěl jsem ho naučit úplně všechno, co jsem viděl u starších. Ten si chudák se mnou musel zkusit. Byla to taková moje živoucí kynologická základní škola, a jak už to v té době bývalo zvykem, věnoval jsem se s ním sportovní kynologii, nic jiného jsem tehdy ani neznal. Bohužel Ajax z důvodu nemoci odešel za duhový most velice předčasně. I dnes považuji německého ovčáka za unikátní plemeno a to, co některým psovodům promine ve výcviku, mě dodnes překvapuje.

V současné době je situace úplně jiná. Opustil jste řady klasických cvičáků a vrhl se na jiný styl práce se psem. Proč a co vám to přináší?
Popravdě, řady klasických cvičáků jsem opustil daleko předtím, než jsem začal pracovat se psy tímto způsobem. V životě mě bohužel potkalo několik zásadních zvratů a následná změna životního stylu nebyla ve shodě se soužitím se psem. Ale abych odpověděl na otázku. Nerad používám termín „pozitivka“, protože je opředen mnoha mýty a dnes má mnoho výcvikářů zkreslenou představu o tom, co to ta „pozitivka“ vlastně je a já je na jednu stranu chápu. Mně tento způsob práce otevřel úplně jiné obzory. Trénink psa na základě jeho dobrovolné spolupráce a zohlednění jeho potřeb vám přinese do tréninku možnosti, které byly v minulosti nepředstavitelné. Stačí jeden pohled na psa, který si dříve nenechal ani sáhnout na obojek a dnes si nechá dobrovolně aplikovat kanylu; hned vám dojde, že díky tomuto přístupu se lze se psem domluvit i bez trestů a nátlaku. Dokonce si vlastně ani nedokážu představit, že byste toto dokázali se psem po zlém. Vím, že si někteří teď budou klepat na čelo, ale kdo někdy viděl pracovat trenéra například mořských savců, dá mi jistě za pravdu. Anebo ne. V každém případě „pozitivka“ není jen způsobem práce se psy, ale životním stylem.

Líbí se mi váš současný psí partner Darwin. Není to pes, který skládá vrcholové zkoušky, není to pes s rodokmenem dosahujícím až k nebesům. Jak se říká, je to obyčejný voříšek, který však do vašeho života zasáhl jak blesk z čistého nebe. Mohl byste nám o něm a vašem společném soužití říci více?
Darwin do mého života vstoupil ve svých přibližně třech letech. Svoje první roky života prožil v podstatě v kleci, protože jeho příběh započal v množírně, následně putoval do útulku a pak ke mně. V té době to byl reaktivní vořech, který řešil mnohé situace kousáním a já v domnění, že vím jak na to, protože mám zkušenosti s velkými a silnými psy, jsem se vrhl do jeho nápravy. Popravdě jsem často narážel na neúspěch, a tak jsem se snažil hledat různé cesty a společně jsme se učili co a jak. Naštěstí to dobře dopadlo a z Darwina se stal parťák, který mě podržel jak na toulkách přírodou, tak i ve sportu. Dokonce s námi absolvoval pouť do Santiaga de Compostela. Tu jsme započali v Portu a za dvacet dní jsme ušli pár stovek kilometrů a zdárně dorazili do Santiaga. Tam jsem se opravdu přesvědčil o tom, jak skvělý pes to je. S tímhle parťákem jsem také objevil agility a okamžitě se do něj zamiloval.

Aha! Takže jsem se spletla. Ke sportu jste se nakonec dostali. Mohl byste nám to více přiblížit?
Jistě, díky naší trenérce Lence Sack jsme to dotáhli do výkonnostní kategorie A3 a naši karieru jsme zakončili kvalifikací na mistrovství České republiky v Děčíně, kde jsme společně zaběhli tři pěkné čisté běhy. Pro některé závodníky rutina, ale pro mě velký zážitek. Kdyby mi někdo na začátku našeho agilitění řekl, že si na té republice zaběháme, tak se potrhám smíchy. I když nemáte psa s predispozicí pro tento sport, tak to ještě neznamená, že v něm nemůžete být úspěšný. To samozřejmě platí i naopak. Hlavně vás to musí bavit a výsledky se dostaví. A když se nedostaví, tak co? Nic. Ty hodiny strávené společným trénováním za to stojí. V naší kotlině máme obrovské množství skvělých závodníků a pro mě bylo ctí se od nich učit a poměřit s nimi síly, i když jsme třeba nedosahovali jejich kvalit. Ale vždy je pro mě na prvním místě pes pro život a až potom pes závodník. Teď jsem tak moc zabloudil ve vzpomínkách, že jsem málem zapomněl na Destiny.

No ano, váš druhý současný pes. Tak jaká je ona?
Destiny je australská kelpie a už přes rok novým členem mé rodiny. Toto plemeno jsem si vysnil již před několika lety a když Darwin odešel do důchodu, tak to klaplo a mám toho malého blázna doma. Des je úplně jiná liga. Je pracovitá, dravá a trošku praštěná. Máme před sebou spoustu práce, ale věřím, že to všechno do sebe zaklapne a poběží tak, jak má. To, jestli se vydáme cestou závodění, zatím nevím, ale nikdy neříkejme nikdy. V současné době spíše okukujeme pro mě nové disciplíny a uvidíme.

Další zajímavou věcí, která mě na vás opravdu zaujala, a výše jste se i malinko zmínil, je vaše cestování a „studování“ chování pouličních psů. Kde všude jste byl a co vám to dalo?
Mezi mé oblíbené destinace patří jednoznačně Asie. Sem jsem také podnikl jednu ze svých nejdelších cest – před několika lety jsem tam strávil tři čtvrtě roku. A které země konkrétně jsem navštívil? Když pominu ty evropské, tak to byly Barma, Laos, Kambodža, Thajsko, Vietnam, Malajsie, Indie, Nepál, Filipíny, USA; některé z nich mi tak učarovaly, že jsem neodolal a musel jsem je navštívit vícekrát. No, a samozřejmě Kuba, protože jsem poloviční Kubánec. To máme s Darwinem společné, oba jsme kříženci. Možná proto si tak rozumíme. Ale když se vrátím k otázce. Nejsem etolog, a tak slovo „studování“ by asi nebylo přesné. Ale ano, při svých toulkách světem se na pozorování psů zaměřuji, protože mi to především přináší lepší vhled do psí vnitrodruhové komunikace. Když slyším o přirozeném chování psů, vždy se mi vybaví toulaví psi. Myslím, že v našich podmínkách máme mnohdy zkreslenou představu o tom, co je socializovaný pes, a na tohle jsou tuláci skvělým studijním materiálem. Naši domácí psi také některé rámce chování oproti toulavým psům vůbec nemají, anebo jen v malé míře. Nepotřebují je. Vítám tedy každou příležitost se s tímto seznámit v terénu. A i kdybych to všechno nemohl zužitkovat v soužití se psem, tak i tak je to pro mě nesmírně zajímavé.

Co národ a jeho kultura, to jistě jiný přístup. Seznámil byste nás s nějakými zajímavostmi z jiných zemí?
Určitě a moc rád, ale právě toto téma bych si ponechal na samostatný článek.

Co tedy majitelům a především jejich psím parťákům nabízíte? Je to klasický přístup, moderní metody nebo úplně něco jiného? A jací klienti se na vás mohou obrátit?
V podstatě se snažím ukázat lidem cestu, která vede k tomu, aby se naučili efektivně pracovat se svým čtyřnohým parťákem a nedocházelo mezi nimi k nedorozumění. Ať už jde o reaktivní nebo bázlivé pejsky, separační úzkost, poslušnost nebo třeba přípravu štěňat pro bezproblémové soužití s majitelem. Ale myslím, že by mi mnoho mých kolegů dalo za pravdu, že jsme spíše trenéři lidí než psů. Jak už jsem zmínil výše, můj způsob tréninku je zaměřen na to, aby trénovaný pes vstupoval do tréninku dobrovolně, bez nátlaku a trestů. A mohou se na mě obrátit všichni ti, kteří chtějí porozumět svému parťákovi a pracovat s ním.

Máte za sebou celou řadu psů a psích příběhů. Zajímalo by mě, zda se vám nějaké psí osudy opravdu vryly do paměti – ať ty dobré, či ty špatné?
Jednu z příhod, na kterou rád vzpomínám, má na svědomí moje oblíbená klientka, která na první lekci dorazila bez psa se slovy, že pes je unavený a že to odmaká za něj. Pak jsem měl velkou radost, když se ozval jeden pár s tím, že chtějí pejska z útulku a jestli bych jim s výběrem nepomohl. Z toho jsem byl nadšený, protože se u mě v tréninku objevují psi z útulku, kteří často trpí na různé povahové a jiné neduhy, se kterými si začínající pejskař často neví rady. Neříkám, že si lidé nemají osvojovat pejsky z útulku, ale je velice důležité si vybírat tak, abychom nepřecenili své schopnosti a samozřejmě tak, aby pes, kterého si přivezeme domů, byl kompatibilní s naším životním stylem, což je pro začátečníka velice těžké objektivně posoudit. Pokud si necháme poradit, tak můžeme těmto nepříjemnostem aspoň trošku předejít.

Někdy si lidé neumí představit, co ten sametový chlupáč může v rodině napáchat. A místo radosti může jít někdy třeba i o život, mám pravdu?
V čerstvé paměti mám příběh Tochiho, dvouletého zástupce plemene akita inu. Tochi je nedůvěřivý k lidem a tato nedůvěra přerostla v agresi. V jeho prvním roce života prodělal několik operací předních nohou a bohužel jeho tehdejší ošetřující veterinář se s jeho manipulací, jak se lidově říká, „nemazal“, a tak to v kombinaci s bolestivou léčbou mělo za následek vznik agresivních projevů vůči lidem. Samozřejmě nelze s jistotou říci, že pouze tato skutečnost stojí za jeho problémy, ale jistě se na nich podílela velkou měrou. Zprvu se takto projevoval vůči mužům a posléze svoje chování generalizoval i na ženy. Tochi ke mně přišel již doléčený a na první pohled zdravý. A tady se dostáváme k jádru tohoto příběhu. Pokud se u psa snažíme odstranit některá nežádoucí chování, první, co nás bude zajímat, je, jestli pes není nemocný nebo neprožívá bolesti. Ono totiž, když vás budou dlouhodobě bolet záda, tak pravděpodobně budete neadekvátně reagovat i na podněty, které by vás za normálních okolností nechaly chladné. U zvířat tomu není jinak, a tak i když jsme s Tochim začali ihned pracovat, poprosil jsem klientku, aby celou situaci konzultovala s veterinářkou, i když se Tochi jevil jako zdravý. Paní veterinářka nám pak dala za pravdu, že je možné, že stále trpí bolestmi a zkusila Tochimu preventivně předepsat mírné léky proti bolesti. To se ukázalo jako správné rozhodnutí a v nápravě chování nás to posunulo o řádný krok dál. K dobrým veterinářům chovám velkou úctu a mým zbožným přáním je, aby se podobná kooperace mezi veterinářem a trenérem stala samozřejmostí a pevně věřím, že se tak i jednou stane. V současné době je Tochi na dobré cestě a svými pokroky dělá radost nejen mně, ale i celé své rodině. I jeho okolí si všímá jeho změn v chování a už v lidech nevyvolává strach tak jako dříve. Jeho agresivní reakce jsou už spíše výjimečné, a když už nastanou, jsou zvládnutelné. Příběh této akity a jemu podobných mě jen utvrzuje v tom, že při práci se musíme zaměřovat i na tento zdánlivě nenápadný aspekt. V souvislostech to vyznívá logicky, ale je to bohužel často opomíjeno.

Jakube, vrátím se ale opět k vám. K vaší osobě se váže téměř neuvěřitelný životní příběh, podělil byste se s námi o něj?
Začnu tam, kde si myslím, že vše zásadní začalo. Vyrůstal jsem pouze s mámou, protože můj táta se ještě před mým narozením musel vrátit na Kubu. Bohužel do své dospělosti jsem s ním v kontaktu nebyl a moje máma o něm moc nemluvila. Někdy v době, kdy jsem navštěvoval druhou třídu základní školy, jsme se přestěhovali z městského bytu do neudržovaného domu na malé vesnici. Netrvalo dlouho a začali jsme se potýkat s vážnou finanční situací. Když pominu, v jakém katastrofálním stavu byl dům, vybavují se mi situace, kdy nám i týdny nešla elektřina apod., a tak jsem trávil hodně času u dědy a babičky. Takto to šlo několik let, až to skočilo exekučním řízením a my o dům přišli. Po celou tu dobu jsem cítil před lidmi velký stud, a to i když jsem některým souvislostem nemohl rozumět. Následně proběhlo několik stěhování a situace se na nějakou dobu zdánlivě uklidnila. Šlo by to také nazvat klidem před bouří. Přišla puberta a já se kvůli tíživé situaci v rodině, kolem šestnáctého nebo sedmnáctého roku, ocitl na ulici. Bylo to také období, kdy jsem se přestal věnovat kynologii. V tu dobu jsem pochopitelně chodil do školy a dodnes to, že jsem školu dodělal, považuji za zázrak. Rád bych vám teď k tomu řekl něco silně motivačního, něco ve smyslu, že když na sobě budete tvrdě makat, tak i takováto životní krize lze zvládnout; ale to bych tomu musel věřit. Často totiž slýchávám od různých motivačních řečníků, že když upadneš, tak musíš vstát a pokračovat dál. Jak silně tato fráze působí na lidi, kteří to nezažili, si dokážu představit, ale ve skutečnosti, když budete padat moc často, ztratíte motivaci neustále vstávat, protože získáte pocit, že to nemá smysl. A když zůstanete ležet příliš dlouho, tak vás lidé začnou lhostejně překračovat. Pravda je taková, že potřebujete nutnou dávku štěstí a přátele, na které se lze spolehnout. A já měl obojí. Střídavě jsem přespával u kamarádů, na ulici a snažil se občas chodit do školy. Postupně jsem s mámou ztrácel kontakt, až vymizel na několik let úplně. Pohyboval jsem se mezi bezprizorními puberťáky, kteří se toulali ulicemi a snažili se přijít na to, co se sebou. Když nic jiného, tak mě ulice naučila, co je opravdové přátelství, protože když už jsem neměl vůbec nic, pak jsem teprve poznal, jestli skutečně někomu stojím za to, aby mi podal pomocnou ruku. To už jsem ale hodně odbočil. Po nějaké době jsem sehnal práci v restauraci, kterou jsem mohl dělat při škole. Dokázal jsem si vydělat na živobytí, zaplatit internát a pak i skromné bydlení, které mi sehnal kamarád, protože jsem nebyl plnoletý. Po dvacítce jsem poznal svou dnes již bývalou manželku a odstěhoval se za ní do Prahy. Tam jsem získal dobře placenou práci, kariérně rostl a mohl se vrátit ke psům. Začala nová etapa života s čistým štítem. V tu dobu ještě mě přítelkyně ve všem podporovala a učila, jak žít spokojený život. Ona i její rodina byla mojí obrovskou podporou a dodnes je. Naším společným snem bylo cestování, a tak jsme každou volnou korunu investovali do letenek. Takhle šel rok za rokem, až jednou zazvonil telefon a na druhém konci se ozvala moje máma, že je hospitalizovaná v nemocnici. Následně jsem se dozvěděl, že má rakovinu v pokročilém stadiu a bylo tedy nutné zahodit staré křivdy a postavit se k nastalé situaci čelem. Bez bývalé manželky bych to určitě nezvládl, ale byla tam, a všichni jsme společně prožili i hezké chvíle. Nakonec po mnoha lékařských procedurách máma nemoci podlehla. Budiž jí země lehká. Ale aby toho nebylo málo, tak v té samé době přišel dopis z Červeného kříže, kde stálo, že mě hledá můj otec a jestli chci poskytnout svou adresu. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou a hned jsem si vzpomněl na dopis, který jsem mu napsal někdy ve svých deseti letech, ale nikdy jsem ho neodeslal. Neváhal jsem ani chviličku a svolil jsem. Netrvalo dlouho a já stál na kubánském letišti a kdybych vám to měl popsat, tak to nebylo jako se setkat s cizími lidmi, ale přirovnal bych to k návratu domů, kde jsem nebyl celou věčnost. Najednou jsem měl bratra, tátu, strejdy, tety, prostě obrovskou milující rodinu. Všechno se zdálo být dokonalé, ale ještě malinko chybělo. Po několika letech na vedoucí pozici jsem vyhořel a rozhodl se, že dám výpověď a s bývalou manželkou jsme odjeli cestovat po Asii. Do Čech jsem se po několika měsících vracel s tím, že si splním další sen a začnu se živit jako trenér psů. Nikdy jsem netoužil po drahém autě ani po velkém domě. Chtěl jsem cestovat, poznávat svět a živit se tím, co miluju od dětství, a to je trénování psů. A to se stalo a já si toho nesmírně cením.

Opravdu jste to neměl jednoduché. A já vám děkuji, že jste nám dovolil tak trochu nahlédnout do vašeho soukromí. Teď bych ale ráda odtajnila, že jsme se domluvili na spolupráci. Můžete tedy našim čtenářům prozradit, na co se mohou ve vašich článcích těšit?
Ano, je to tak a já si vaší nabídky velice vážím. V hlavě mám teď dvě témata. Jako první bych se rád věnoval sepsání článku o toulavých psech. To asi rozdělím na dva samostatné díly. V jednom se budu zaměřovat na samotné chování pouličních psů, čímž mám na mysli spíše vnitrodruhovou komunikaci, a v druhém bych rozvedl zvyky psů v závislosti na tom, v jakém kulturním prostředí žijí. A poslední článek bych rád věnoval trestům v trénování psů, a tedy proč si myslím, že by trest měl být až tou poslední možností, jak pracovat se psem.

Moc děkuji za krásné povídání. Na závěr bych se ráda ještě zeptala, co byste majitelům či budoucím majitelům pejsků popřál?
Než sáhnete po trestu, nejdříve s chladnou hlavou rozmýšlejte, jestli chyba není na druhém konci vodítka. Ať už se rozhodnete, že váš pes bude „gaučákem“ nebo vrcholovým sportovcem, vždy vstupujte do tréninku s pokorou a bez přehnaných očekávání. Pes je v živočišné říši unikátním tvorem. Nezneužívejme jeho bezbřehé oddanosti a ochoty s námi úzce spolupracovat. Mít po svém boku psa není samozřejmostí, ale něčím, čeho bychom si měli vážit. Je to vztah dvou rozdílných bytostí, který budujeme po tisíciletí.
Děkuji vám za rozhovor.

Text: Iveta Panýrková
Foto: Jakub Slavík
https://www.dogpower.cz
https://www.instagram.com/dogpower_cz/?hl=cs

Článek byl přejat z kynologického magazínu https://www.ecanis.cz/