Monika Absolonová – život naruby s Kvidem

Svým pěveckým výkonem na sebe upozornila v muzikálu Karla Svobody Dracula, kde zazářila v hlavní roli. Následovaly další muzikály: Kleopatra, Tři mušketýři, Noc na Karlštejně a v nedávné době obnovená premiéra Draculy a premiéra nového muzikálu Mona Lisa, kde skvěle a s profesionálním nasazením ztvárnila titulní postavu ženy ze slavného obrazu. Půvabná zpěvačka působí sice křehce, ale určité odhodlání a vnitřní sílu se životem se poprat v sobě nezapře. Svého labradora Kvida miluje, prožívá s ním krásné chvíle.

Měla jste vždycky přání mít svého psa?

Chtěla jsem vždycky mít nějaké zvíře. Odmalička jsem byla na zvířata zvyklá. Jedna babička měla jezevčíka Filipa a pak kokršpaněla Dana. U druhé babičky bylo malé hospodářství, kde byl pro mě jako malou holku přímo zvířecí ráj. Vedle psů tam chovali koně a krávu, slepice a husy. Rodiče mi ale nikdy nedovolili přinést si domů nějaké zvíře. Až když jsem se ve dvaceti letech osamostatnila a odstěhovala do vlastního bytu, nastal ten pravý okamžik. První, co jsem si pořídila, byl pes.

Jak k tomu došlo?

Se svým přítelem, se kterým jsem tehdy chodila, jsme se jedno odpoledne ošklivě pohádali. Zrovna ten večer na muzikálu Dracula se mi v klubu svěřil kamarád s tím, že se mu narodila štěňátka labradorů. Zajásala jsem, štěňátko bych chtěla a zvláště od labradorů, kteří se mi vždycky líbili. Je o ně velký zájem, ale kdybych chtěla, jedno štěně by mi nechal. Hlavou mi proběhla odpolední hádka. Bude asi rozchod, zůstanu sama. Slíbila jsem, že se na štěňátko přijedu podívat. Mezitím jsme se s přítelem do večera usmířili. Řekla jsem mu o pejskovi a on mě nabádal, že na něj nebudeme mít čas a jak to zvládneme? Usoudila jsem, že má asi pravdu. Přesto jsme tam druhý den spolu jeli. Vybrala jsem si nejmenší černé štěňátko z té tlupičky a vzala si ho na klín. Byl to pejsek. Hladila jsem ho, konejšila a po nějaké době jsem ho vrátila k ostatním štěňatům. Hrozně kňučel a plakal. Říkala jsem mu: Já si tě nemůžu vzít! Byl dojemný, pořád mě hledal a naříkal. Volali další zájemci, jestli je pejsek volný nebo není. A já jsem okamžitě řekla: „Není!“ Byl květen roku 1998, když jsem si Kvida vezla domů. A tím se mi úplně převrátil život naruby!

Dalo vám hodně úsilí ho vychovávat?

Mohla jsem se mu v začátcích hodně věnovat. Nijak jsem ho ale netrénovala, nebyla jsem důsledný chovatel. Když jsem mu dávala nějaký pokyn, vždycky se na mne podíval takovým svým psím pohledem, kterému nešlo odolat. Vše jsem mu odpouštěla. Po jedenácti letech občas můj psí senior už s bíle prokvetlou bradou i poslechne. Vyrostla z něj psí osobnost. Mám ho strašně ráda a nemohu si představit, že bych ho neměla. Kvido se mnou zažil takových věcí, že bych mu měla být do smrti vděčná, že mi neutekl.

Už se vám někdy zatoulal?

Někdy mi zdrhne, ale vždycky se vrátí. Když už se dlouho nevrací, prožívám trauma, objíždím útulky, celou Prahu a on se potom po šesti hodinách vrátí. Tváří se, co šílím, kde jsem jako byla? Vždycky to umí zaonačit, že jsem na vině vlastně já a ne on! Trestat ho fyzicky nemohu, jen sem tam ho plácnu novinami nebo mu slovně pohrozím, že půjde do salámu nebo do útulku.

Když nejste doma, jak zvládá být sám?

Když byl úplně malý, nemohl být doma sám. Vždycky něco provedl. Něco rozkousal, boty, nábytek, diáře, knížky nebo šňůry ve zdi. Po roce se malinko zklidnil. Myslím si, že si to teď užívá, když je doma sám. Asi spí. Máme svoje ranní rituály. Když mám dopoledne volno, vstávám v devět hodin a jdeme se proběhnout ven. Poslední čtyři měsíce jsem měla dopolední zkoušky a musela jsem vstávat každý den o hodinu dřív. A na to on nebyl zvyklý. Díval se na mne z pelechu, a asi si pro sebe říkal: „Ty jsi se asi zbláznila! Takhle brzo ráno nikam nejdu! Porušila jsi náš rituál!“

Pomáhá vám s ním někdo v rodině?

Dřív mi s ním pomáhali babička s dědou. Vozila jsem ho k nim na prázdniny do Benešova. Ale když se přestěhovali z domu do bytu, už je to pro ně náročnější. Mají ho rádi a tak alespoň jedenkrát do roka jim ho přivezu. Veliký Kvido, jak babičku uvidí, vždycky ji málem porazí. Ta se tomu směje. Maminka a mladší brácha taky pomáhají. I když on z toho moc nadšený není. Někdy mám pocit, že pes už ani není můj, ale náš! Kvido mi ale dává najevo, že přece jenom nejvíce patříme my dva k sobě. Jak jsem teď skoro nebyla doma, tak si mě chce užívat. Měla jsem nedávno jedno dopoledne volné, ani se ode mne nehnul. Je úžasný společník. Oba jsme rádi, že jsme spolu sami. Já si něco čtu a on mi leží na nohách. Jsme spřízněné duše!

Jak se snáší s vodou?

Venku v řece nebo v rybníku se rád koupe, ve vaně už nerad. Když jsme někde blízko nějaké vodní hladiny, okamžitě tam skočí. Pak vyleze ven, rozstřikuje kolem sebe vodu a dává mi najevo svou radost. Pak ho musím mokrého soukat do auta. Jsou s tím komplikace. Je to vodní pes.

Měl už nějaké zdravotní problémy?

Měl. Když jsem ho jednou právě vzala vykoupat k Vltavě. Asi tam zrovna něco vypustili, co mu přivodilo dost hroznou kožní nemoc. Pes se musí ihned doma vykoupat a pořádně umýt dezinfekčním šamponem. Kvidovi se to tak zanítilo, až mu odpadávaly kusy kůže, která mu hnila. Bylo to nepříjemné, rána zapáchala a hodně ho to bolelo. Léčba trvala asi dva měsíce. A pak jednou mi ho někdo otrávil a musel chudák držet přísnou dietu. Jinak žádné problémy nemá. Chodíme na pravidelná očkování, až si myslím, že je víc očkovaný než já.

Má nějaké potomky?

Moc jsme chtěli od něho štěňata, ale nikdy se to nepodařilo. Nevím, asi je trouba. Ale vzhledem k tomu, jak často utíkával, je docela pravděpodobné, že někde nějaké jeho potomstvo může být. Ale nevím o nich.

Máte nějakou hezkou příhodu s Kvidem?

Jednou jsem Kvida donutila zúčastnit se soutěže na šlechtitelské výstavě. Má papíry, je to přece čistokrevný labradorský retriever. Utrhli jsme si tam ale pěknou ostudu. Když mu řekli, aby šel, tak běžel. Když mu řekli, aby běžel, tak stál. Když mu řekli, aby si sedl, tak si lehl. Všechno dělal jinak, po svém. Přišly tam taky moje maminka s mou kolegyní, zpěvačkou Hankou Křížkovou. Všichni pejskové poslouchali své páníčky, jen Kvido si dělal, co se mu zamanulo. Hanka se na nás dívala a řvala smíchy. Aby tomu nasadila korunu, vykřikla: „No, co? Sice neposlouchá, ale zase má nejkrásnější pleť!“ Asi spousta kynologů na místě omdlela. Kvido je stejně pro mne ten nejkrásnější pes na světě, protože je můj a protože s ním zažívám skvělé chvíle.

Díky možná taky tomu, že má tak originální povahu … je svůj …
On se taky dovede urazit. Říkala jsem kdysi mamě: „Mami, všimla sis, že reaguje jako člověk?“ A ona na to: „Co, je to jenom pes! Pes nereaguje jako člověk.!“ A teď s ním tráví mnohem víc času než dřív a říká: „On se opravdu uráží, on je opravdu smutný! On má asi hlad, dala jsi mu najíst?“ Po jedenácti letech ho mamka vzala za svého. Je to legrační. Ona, která vždycky říkala, že nechce mít doma zvíře a chlupy, že jsou s tím jenom samé starosti a pak to neustálé venčení! Chlupů mám od něj doma milion, to je pravda. Můžu luxovat od rána do večera a chlupů tam pořád bude požehnaně. Jediné místo, kam nesmí, je moje ložnice. Kvido to respektuje. Když je dlouho sám doma, nebo aspoň ten pocit má, dělá mi naschvály. Mám v pokoji zářivě červenou sedačku, která je neustále celá černá od jeho chlupů. Nesmí na ni. Když jdu ven, narazím na ni stůl, aby na ni nemohl vyskočit. A on se nějakým způsobem na ni dostane a celou ji poválí. Teď mi ji dokonce roztrhl. Moje máma říká, že můj byt je jedna velká psí bouda.

Co rád jí, čím ho krmíte?

Ráno mu dávám dětské piškoty, ty miluje. Někdy mu koupím smetánek. K večeři dostane granule, nejraději má ty kuřecí, lososové mu nechutnají. Někdy je při větší chuti, tak mu do granulí přidám masovou konzervu. Když byl malý, nechtěl žrát. Aby mi pejsek nepošel hlady, uvařila jsem mu kuřecí prsíčka. Uvědomila jsem si však, že takové žrádlo pro psa je přece jenom drahé a tak jsem příště koupila kuřecí krky. Když držel dietu kvůli otravě, jedl jenom suché granule. Byl zrovna u babičky a jí mu ho bylo líto, že to jeho jídlo je takové nijaké. Tak mu to hezky omastila. Každý veterinář by nad tím spráskl ruce. Babiččinu stravu Kvido přežil, jako ostatně všelicos. Od babičky vždycky přijel pěkně vykrmený. Psi mají tendenci se přežírat. Podle knížek to není správné, můžou trpět na kyčle. Snažím se, aby měl správnou životosprávu.

Dopřáváte mu hodně pohybu?

Chodíme spolu na dlouhé procházky. Jednou jsem si s ním vyrazila na kole. Uběhl se mnou pětadvacet kilometrů a měl chudák potom sedřené ťapky. Mrzelo mě to, v tu chvíli mi nedošlo, že na stezce pro cyklisty je pro něho tvrdý terén. Už si dávám pozor, jezdíváme spolu většinou po lese, kde je měkké jehličí. Tam je to pro něj příjemné. Musím si ho hýčkat, je to přece jen už pán v letech, tak bych mu nechtěla rušit jeho zasloužené stáří!

Text: Milena Forstová

Foto: Jaroslav Urban