Na návštěvě u Jana Rosáka

Moderátor Jan Rosák je označován za „baviče“. Nechává se však slyšet, že se necítí jako člověk, který by lidi programově bavil, ale jako „entertainer“ – ten, jenž dělá zábavu, snaží se, aby lidi nenudil. Televizní diváci jej znají z mnoha zábavných pořadů. S humorem a šarmem sobě vlastním moderoval televizní Studio Rosa, Magion, Videostop či oblíbený soutěžní pořad Riskuj! Z překotně uspěchané Prahy se s rodinou přestěhoval do Mníšku pod Brdy. Rád se prochází v okolních lesích se svým psem, který je miláčkem celé rodiny.

Měl jste možnost mít v dětství pejska?

Je to zvláštní, ale jako kluk jsem psa neměl, a to jsem vyrůstal na malém městě. Doma jsme měli odjakživa kočky, ale pejska ne. Musím říct, že mně to kupodivu ani tehdy nechybělo. Docela se divím, protože dneska si už nedokážu představit život bez psa.

Kdy jste si pořídil svého prvního psa?

V televizním Studiu Rosa a Magion jsme jednu dobu nabízeli pejsky prostřednictvím paní Semelové. Pejskové se objevili na obrazovce a děti nám pak volaly a případně si pro vybraného pejska někam zajely. Jednou do studia přinesl jeden pán ošatku plnou malých černých pejsků. Naše dcery je uviděly a hned se rozhodly, že by jeden z nich mohl být náš. Pán navíc vyprávěl srdceryvný příběh, který se odehrál v době, kdy se zdražily poplatky ze psů na tisíc korun. Spousta lidí se odporným způsobem zbavovala psů. Pán tehdy čirou náhodou našel v lese u stromu na půlmetrovém provazu přivázanou fenu německého ovčáka. Měla ještě k tomu mordu převázánu leukoplastí, aby nemohla štěkat. Toho darebáka bych ještě dnes potrestal za pokus o vraždu! Hodný pán fenu osvobodil a vzal si ji domů, kde měl černého labradora. Po čase tato dvojice zplodila dvanáct krásných pejsků a to byla právě ta štěňátka v ošatce, z nichž jedno si naše holky přes televizní obrazovku vybraly. Jeli jsme si pro něj do obce Jirny, které se shodou okolností v budoucnu ještě jednou zapsaly do historie našich pejsků.

Jaký byl váš první pejsek?

Byla to černá psí holčička, kterou jsme pojmenovali Šerinka. Stala se naším miláčkem. Pak jsme se přestěhovali z Prahy do Mníšku pod Brdy, kde si mohla užívat (stejně jako my) větší volnosti a venkovské pohody. Za čas se manželka seznámila s paní, která právě shodou okolností bydlela v Jirnech. Měla zlatého retrívra. I mou manželku napadlo, že by bylo zajímavé zkřížit naši Šerinku s oním zlatým retrívem, že by z toho mohli být hezcí strakatí pejsci. Naší Šerince se u nás v domě narodilo šest štěňátek, čtyři byla černá jako uhel a dvě byla krásně zlatá bez jakékoli černé skvrnky. Strakatí nebyli.

Jak jste zvládali porod?

Naší prádelně jsme říkali porodnice. Porodní bednu jsem vyrobil podle návodu v časopise. Když se rodila zlatá psí holka, hned jsme volali naší dceři, že se rodí lvice. Byla krásná. A když lvice, tak dostala jméno Elsa. Tu jsme si nechali a ostatní pejsky jsme rozdali. Jedno černé štěně jsme dali Zorce Jandové, která je přes plot naší sousedkou. Dala mu jméno Rufíček a ten je vlastně doma i u nás. Občas ho najdeme nejen v psí boudičce, kterou rád sdílí s naším současným psem Hagridem, ale i v naší kuchyni. Stejně tak našeho pejska najdou občas Mertovi-Jandovi u nich doma. Zřídil jsem v plotě vrátka, která jsou pořád otevřená. Můžeme jimi volně procházet a i naši psi a rovněž nezjistitelný počet koček od Mertů. Jsou velice plodné, počet se neustále měníJ Objevují se tu nové kočky, které ještě neznám, ale chodí běžně k nám, krmíme je.

Jak se u vás objevil Hagrid?

Mojí manželce se zalíbilo „mičurinování“, a tak se zase pokusila o další křížení. Elsince vyhledala ženicha – velkého, nádherného, zlatého retrívra z nedalekých Hraštic. Jeho statnost a krásu podědil i náš Hagroušek, Hagrid. Jméno má podle obra z Harryho Pottera, protože byl opravdu největší z osmi štěňátek, která se Elsince narodila.

Ve vaší porodnici muselo být opět pěkně rušno…

Sedm Hagrouškových sourozenců jsme postupně rozdávali zdarma vážným zájemcům, maximálně za pytel žrádla, jak je zvykem mezi pejskaři. Zůstával u nás ještě poslední pejsek, který byl přislíben jednomu známému. A tenkrát přišla dcera s tím, že její kamarádce umřel pes a ta prý vyhrožuje, že si něco udělá, když nebude mít pejska. Viděla naše štěňátka a že by jedno z nich chtěla. Tak jsme jí ho dali. Samozřejmě si nevezmeme na svědomí život kamarádkyJ Ale teď nám jeden pes chyběl! Manželka hned sedla k internetu a našla tam, že se někde u Lomu narodil podobný pejsek. Zajeli jsme tam a pejska za tři tisíce koupili. Známému jsme jej dali zadarmo, abychom ho nezklamali. Takoví jsme obchodníci J

Objevily se nějaké zdravotní potíže u vašich pejsků?

Hagridovi je pět let a mívá problémy s kyčlemi. Zlatí retrívři na to trpí. Když spolu jdeme na delší procházku, tak v závěru už pokulhává. Jinak problémy s ním nemáme. Ale obě naše psí dámy, babička Šerinka a maminka Elsinka, problémy měly. Onemocněly rakovinou prsních žláz. Šerince se zákeřná nemoc rozvinula tak, že jsme bohužel museli sáhnout k tomu nejsmutnějšímu a nechat ji uspat. Když se nemoc projevila u Elsy, dali jsme ji vyšetřit na histologii. Její diagnózu jsme se dozvěděli až po její smrti, která k ní byla velice milosrdná. Vycházeli jsme na procházku, Hagouš vyběhl ze dveří a Elsa vyšla rozvážně po svém. Najednou podklesla na zadní nohy, ohlídla se na mě, podklesla na přední, cuklo to s ní. Umřela mi chudinka v náručí, bylo jí jedenáct let. Obrečeli jsme ji jako předtím Šerinku.

Jak snáší Hagrid zimní období?

Stejně jako jeho maminka Elsa a babička Šerinka, zimu miluje. Klidně si lehne do sněhu a vydrží tam i několik hodin, až mám strach, aby se nenastydnul. Převážná část jeho denního pobytu, když je opravdu ošklivě, se odehrává vevnitř v domě. A když je hezké počasí, táhne ho to ven. Je to občas věčný koloběh. Stojí u dveří, dívá se na nás, případně udělá – baf - tak ho pustím ven. Za chviličku je zase u dveří a zase – baf – a chce dovnitř. Venku má boudičku s lítacími dvířky, která byla původně myšlená jako kamrlík na nářadí. Hagoušek a Rufíček vědí, že tam vždycky najdou azyl.

Čím ho krmíte?

Většinou mu dáváme granule, které ještě kombinujeme se psími konzervami. Když k nám přijde mladší dcera, která psy bezmezně miluje, tak mu občas podstrojuje. Začne mu vyvářet, naservíruje mu třeba slepici s rýží.

Je pro vás přítomnost psa uklidňující?

Určitě je. My se s tím psem vyloženě válíme, třeba tady na koberci. Jakmile ucítí potřebu nějakého kontaktu, položí si na mne pracku, za chvíli druhou a pak mi skočí do klína. Jeho padesát kilo je docela poznat. On má asi pocit, že je malé štěňátko a stulí se mi do klína. Bez hlazení nemůže být snad ani deset minut.

Ztratil se vám někdy některý z vašich psů?

Povím vám příběh Elsy a Šerinky z jejich útěkového období. Zapomněl jsem jednou zavřít branku. Po nějakém čase jsme s hrůzou zjistili, že nejsou obě doma. Sjezdili jsme celé okolí, ale nenašli je. A pak nám zavolal soused, že je jeho známý viděl uprostřed příbramské dálnice směrem na Řitku. Krve by se v nás nedořezal. Bylo to dopoledne, kdy lidé jezdí do práce, jsou více podrážděnější a bezohlednější. Okamžitě jsme tam vyrazili a opravdu na dálnici se u prostředních svodidel strachy krčila tehdy roční Elsa a její matka Šerinka ji kryla vlastním tělem. Vystartoval jsem přes dálnici, ani jsem se neohlížel, jestli mě něco zajede. Vzal jsem je za obojky a rychle převedl do auta. Chudinky se klepaly hrůzou. Já s manželkou jsme na tom možná byli ještě hůř. Psí holky na svůj incident za den za dva zapomněly, ale my na to nezapomeneme do smrti. Hagroušek se drží doma. Někdy se ovšem rád vypraví se strejdou Rufíčkem bez našeho dovolení do Mníšku na koláček. Rufíček ho jednou dostal od paní učitelky Beranové, zachutnal mu, a tak tam na koláčky začal chodit. Vzal tam taky i Hagrouše. Toho to ale už naštěstí pustilo!

Má rád vodu?

Plavat umí, retrívři mají plovací blány, ale je trošku pohodlný. Jeho babička Šerinka, ta byla vodní pes! Jak ucítila vodu, už jsme ji neudrželi. Skočila z betonového soklu šipku do vody a zmizela pod hladinou. Po půl minutě se vynořila s obrovským kamenem v tlamě. Byla takový vodní bagr, až měla od kamenů obroušené zuby. Nevím, co to bylo za zvláštní mánii. Taky Elsinka plavala ráda a daleko. Hodil jsem jí balónek do velké dálky, doplavala pro něj, přinesla mi ho. Mohl jsem jí ho hodit desetkrát a vždycky se s nadšením vrhala do vody. To Hagrouš uplave deset metrů a už se vrací, hodím další balónek a už pro něj nejde, už ho to nebaví!

Berete jej sebou na cesty?

Jízdu autem zvládá dobře. Vzali jsme jej do Rakouska. Má svůj pas do ciziny, osvědčil se jako výborný hotelový host. Je velice disciplinovaný, má vrozenou inteligenci. Perfektně jezdí výtahem. Můžeme ho klidně nechat na pokoji samotného a přestože kolem chodí i jiní psy, ani nezaštěkne. Je to takový anglický gentleman. A jak říká odborník v kynologii, pan Desenský: Je to pes, který má sebevědomí. Nepotřebuje štěkat!

Text a foto: Milena Forstová