Na návštěvě u Jany Šulcové

Oblíbenou představitelku mnoha desítek filmových a televizních rolí, herečku Janu Šulcovou, mohli diváci spatřit např. ve filmech Kulhavý ďábel, Romaneto, Oldřich a Božena, Příběh lásky a cti nebo v úsměvném filmu S tebou mě baví svět a mnoha jiných. Během let následovaly další herecké příležitosti, kde mohla uplatnit šíři svého talentu. Její mateřskou scénou se stala po dvě desítky let Městská divadla pražská. V současné době hraje v Divadle bez zábradlí Karla Heřmánka ve hře Tři muži na špatné adrese a v divadelní společnosti Háta, se kterou jezdí po republice už deset let. Nedávno měla premiéru úspěšné komedie amerického autora Kena Ludwiga Dnes hrajeme Cyrana, kterou uvádí Branické divadlo. Velikým koníčkem a zájmem se jí stali čtyřnozí psí kamarádi. Jsou to pro ni úžasní tvorové a jak říká, kdo je má rád, má je rád na celý život.

Vaší touhou už od dětství bylo mít svého pejska?

Vždycky odmala jsem si přála mít psa nebo jiné zvířátko, ale rodiče mi to nikdy nedovolili. Strašně jsem toužila po pejskovi, půjčovala jsem si je od sousedů, chodila je venčit. Až jako studentka druhého ročníku na divadelní fakultě jsem si za své peníze konečně koupila svého vytouženého prvního psa. Maminka proti psu nebyla a ani brácha neprotestoval. Když jsem se po dvou letech vdávala, přestěhovala jsem se i s pejskem do domu se zahradou ve Vokovicích, kde bydlím dodnes.

Jaké rasy byl váš první pes?

Byl to kokršpaněl, jmenoval se Darek. Byl to úžasný pes, jako ostatně všichni moji psi, kterých bylo celkem osm. Vždycky jsem si ale pořizovala jinou rasu. Nějak se bojím toho, abych se jim nezačala podobat. Všimla jsem si, že někteří lidé, kteří třeba chovají jezevčíky nebo boxery, se jim po nějaké době začínají podobat. Jednou jsem byla u veterináře a přišel tam tlusťoučký šedivý voříšek na tenkých nožičkách. A přesně takhle vyhlížející panička ho vedla. Oba měli stejný výraz a bylo vidět, že jsou to oba nerozluční kamarádi. Až jsem se tomu musela v duchu zasmát. Nebo jeden pán, který chová papoušky, si vykračoval kolem naší zahrady. Zahlédla jsem ho z profilu a uvědomila jsem si, že vypadá jako pták. Nos jako zobák, na hlavě šošolku a rameny škubal jako jeho papoušci. Zvířata mám velmi dobře odpozorovaná, stejně jako lidi. Chci poznávat různé druhy psů, jejich povahy a charaktery.

Proč jste si vybrala borderteriéra?

Kdybych si vybírala psa podle krásy, tak bych borderteriéra přehlídla. Nelpím při výběru na tom, aby můj pes splňoval měřítka krásy. Měla jsem tři psy z útulku, takže takto neuvažuji. Když sem si pro Adinu jela, a viděla jsem její maminku, řekla jsem si dokonce: To je tak ošklivý pes, proč ho chci? A dnes mi přijde, že je neuvěřitelně krásná. Důvodem, proč jsem si svou Adinu před rokem od svých kamarádů Ivy a Petra, chovatelů borderteriéru v Kytíně pořídila, byla moje láska k teriérům. Už jednoho jsem předtím měla. Ale hlavně jsem si taky přála, aby pes nepouštěl chlupy. Ty byly pořád všude! Teprve nyní vím, že když mi spadne černý svetr na zem, že nezařvu jak střelená srna, protože už není plný bílých chlupů. U borderteriérů je to nedocenitelná výhoda, nepouštějí chlupy. Všechny své psy považuji za ty nejlepší. Všichni byli vychováváni stejně, každý měl jinou povahu a všichni byli plni lásky a vstřícnosti.

Je na vás vidět, jak jsou psi ve vašem životě důležití…

Nyní čtu knihu od Rudolfa Desenského Jak poznat psí duši. Díky mému mnohaletému pozorování a zkušenostem s ním souhlasím. Bohužel nemám důslednost vychovat si svého psa tak perfektně, jak autor uvádí. Adina je ale učenlivý pes. Najít stopu jsem s ní ani trénovat nemusela. S kamarádkou jsme si zašly do lesa. Schovala jsem se daleko od místa, kde ji kamarádka držela. A Adina šla s jistotou po mé stopě. Zatím kance nehlásí, ale je pravda, že žádného ještě neviděla. Dostala jsem nohu divočáka i s kopýtkem a dala jsem ji do mrazáku. Řekla jsem si, že když si k ní přičichne, bude muset na to nějak zareagovat. Má to přece v genech. Nic jí to ale neřeklo, asi že to bylo zmrzlé. Byl to jen takový legrační pokus. Rasa těchto psů byla předurčena, aby na honech ohlásila divočáka. Honů se spolu ale v životě nikdy nezúčastníme, nemám je ráda. Od 16. století nikdo tuhle rasu nepřešlechťoval. Borderteriéři jsou velice odolní. Dnes vím, že jsou i krásní.

Co vás na psech nejvíce zaujme?

Stejně jako u lidí, tak i u psů, mi záleží na očích. Adina má upřímné oči, všechno ji zajímá, je plná lásky. Psi mají tisíciprocentní odpouštěcí schopnost. Psi jsou jediné bytosti, které myslí nejdřív na svého pána a pak na sebe. Adina zbožňuje děti. Moje vnoučata jí ale přitom nic dobrého neudělají. Tahají ji za ucho, za kůži, za tlapky. Je skoro stejně stará jako moji dva vnuci. Filip má patnáct měsíců a Josífek teprve osm. Jen Maxík už chodí do první třídy. Adina jim vše odpouští.

Měly by děti vyrůstat ve společenství některého ze zvířecích kamarádů?

Pokud je to jen trošku možné, tak dítě se psem nebo kočičkou vyrůstat má. Učí se zodpovědnosti, získává vztah k přírodě, dokáže chápat své zvířecí kamarády. Byli jsme jedno léto na návštěvě v jižních Čechách u Miloše Kopeckého. Zrovna měla jejich fenka třináct štěňátek. Jeho malá dcera Barunka uměla ve dvou letech precizně zvednout malého pejska tak, že ho nechytala za přední pracky, ale podsunula jednu ruku pod zadeček a přední tlapky něžně položila přes svou druhou ruku. Bylo to krásné, jak se taková holčička chovala k pejskům. Dceru Terezku naučil můj první kokršpaněl chodit. Batolila se po zahrádce, chytila se ho za krk a on s ní pomalu chodil. To samé s ním zažívala i moje druhá dcera, Rozárka. Moje děti měly vždycky doma psa.

Vaši domácnost sdílí s vámi ještě černá kočka…

Před čtrnácti lety k nám do domu přibyla Drákula, moje první kočka. Je to černá puma se žlutýma očima. Je velkou osobností a ředitelkou domácnosti. Jako potomek divoké kočky je ovšem nezvládnutelná. Když měla být odvezena k veterináři na očkování, několik dospělých ji nemohlo dostat do přepravky. Byli jsme podrápáni a pokousáni. Veterinář musel přijet za milou kočičí slečnou sám, aby ji naočkoval. Měli jsme ruce obaleny ručníkem, ale stejně jsme to od ní schytali. Je to úplně jiná povaha než milá a hodná kočička Šiška mé sousedky Ivany.

Měli někteří vaši psi štěňátka?

Kdysi jsem měla jednu fenku, takovou psí míšeninu, a ta měla štěňátka. Všechny jsem rozdala, ale zažívala jsem přitom trauma. Do jakých rukou přijdou? Vím, že hodně lidí psy miluje. Ale oni si někdy vezmou třeba psa z útulku a nemají se psy žádné zkušenosti. Pořídí si i nezvládnutelného psa. Měli by vědět při výběru, co od psa očekávají, co chtějí, jaké jsou jejich možnosti a jaké mají povolání. Jsem ráda, že mám k pohlídání Adiny svou sousedku Ivanu, když musím jet na zájezd. Má malou čivavu Amálku, která Adinu miluje a ta zase ji. Rádi spolu dovádějí. Jsou obě výborné kamarádky, jako my s Ivanou. Navzájem si vypomáháme, říkáme tomu střídavá péče.

Jak se Adina snáší s jinými cizími psy?

Psů se nebojí. Chodívám s ní na dlouhé procházky do Šárky, kde se může volně proběhnout. Když jsou tam nějací psi, žádný z nich ji nechytí. Borderteriéři jsou psi, kteří dovedou v rychlosti stačit i koním. Nevěřila jsem tomu, až když mi to předvedla. Skutečně uteče všem a ani velký pes ji nedohoní.

Měla někdy nějaké zdravotní problémy?

Naštěstí vážné problémy neměla. Když jsem ji vezla domů autem jako malé dvouměsíční štěňátko, tak zvracela. Dobře si to pamatuje, takže jakoukoli jízdu autem dlouho nesnášela. Byla jsem z toho nešťastná. Jakmile uviděla, že nasedám do auta, zdrhávala. Ale teď poslední dobou jízdu zvládá. Dala jsem jí totiž možnost volby. Buď být se mnou a absolvovat jízdu autem, kterou nemá ráda a nebo se mnou nebýt. A ona si teď radši vybírá být se mnou a je tak statečná, že už nezvrací.

Život se psy vám jistě přinesl hezké zážitky…

Mám krásnou knížku od své kamarádky Jany Knitlové, která se jmenuje Psi v lásce nikdy nelžou. Je v ní hodně pravdy. Už když jsem měla svého prvního psa, tak jsem si uvědomila, jak bezelstnou a čistou duši psi mají. Každý pátek jsem tenkrát musela doma uklízet. A když bylo hotovo, šla jsem se osprchovat. Jednou jsem nakázala pejskovi: nesmíš skákat na křeslo, budou tam chlupy, nesmíš vlézt na pohovku, na peřiňák. Když jsem se vrátila z koupelny, pes ležel na stole. Hrklo ve mně. Ale to bylo jediné místo, které jsem mu nezakázala. Poslechl, na zakázaná místa nevlezl. Jen tam, kde si myslel, že je mu to dovoleno. V tu chvíli jsem se vžila do jeho mysli a musela uznat jeho psí logiku a pochválit ho. Potrestání nebylo na místě. Psi žijí s člověkem už tisíce let. Pomáhají mu. A přesto se někteří lidé dokážou ke psům a i jinak ke zvířatům chovat krutě. Někdy si říkám, že největší zvíře na světě je člověk. Lidé psům hodně dluží. A pes nechce nic jiného, než mít rád.

Text a foto: Milena Forstová