Německá doga – trocha historie

„Neznám citlivější, jemnější a hravější zvíře. Má na jedné straně vlastnosti bojovníka a štváče, na druhé dušičku až dívčí jemnosti. Spojuje v sobě velikost a hrdost šlechtice, pružnost šermířovu, krásu a statečnost dohromady. Tak, jak se k doze chováte, takového psa budete mít. Doga nikdy nezapomene a těžko odpouští.“

Citát z knihy Josefa Podhorského

Doga je připomínkou minulosti sahající více než 3000 let zpátky. Je to aristokratické plemeno. Ušlechtilé a krásné. Cesta od prapůvodní tibetské dogy k dnešní německé byla složitá. Měnil se zevnějšek, povaha i pracovní upotřebení. V bohaté a pestré minulosti dogy se promítá dramatický vývoj a osudy celých národů, vzestupy a pády osobností jako byl Čingischán, Xerxes, Alexandr Veliký nebo kancléř Bismark. Staří Sumerové a Asyřané zdobili jejím obrazem hraniční milníky, paláce a chrámy.

Tak například kmen Molossanů, obývající kraj Epiru, získal jako válečnou kořit psy perského krále jménem Xerxes. Během krátkého období se tito psi stali výborným obchodním artiklem. Panovníci, knížata a šlechtici pokládali za otázku své prestiže, aby vlastnili dostatečný počet psů z Epiru, jimž se začalo říkat epirští nebo mološští psi. Protože byl vývoz psů velmi výnosný, měli Molossané zájem, aby jim nikdo nekonkuroval, a proto prodávali výhradě jen samce, nikdy ne feny. Vytvořili si tak na více než sto let monopol, který se stal zdrojem vysokých příjmů. Teprve když se molosská princezna Olymipas provdala za marockého krále Filipa, dostala od svých rodičů jako dar k narození syna Alexandra smečku psů. Psi Alexandra Velikého doprovázeli celý život a mimo jiné i na jeho výbojích do přední Asie a do Indie. Zde mezi králi, které si Alexandr podrobil, byl také indický král Porus-Sofites. Ten, protože byl chytrým diplomatem, vyšel při přiblížení Alexandrova vojska ze své rezidence, vstříc Alexandrovi s cennými dary, mezi jiným i 150 velkými psy. Byli to psi daleko větší než psi epirští. Ukázalo se, že ti za sto let své domestikace značně zakrněli. Indičtí psi, které Alexandr dostal darem, byli ve stavbě těla daleko mohutnější. Vyznačovali se větší odvahou a bojovností a přispěli k osvěžení krve domácích psů. Jejich potomkům se říkalo supermolosské dogy. Po svém posledním psu pojmenoval Alexandr Veliký indické město Peritas.

Starověké dogy zase pronikly do náboženství. Podle jedné báje psi přicházející z východu, vznikli ze zvířat, které bůh Vulkán vytvořil z lávy a věnoval je bohu Jupiterovi. Také v umění se doga objevovala velmi často např. ve starověkých literárních dílech. Psali o nich zejména Aristoteles, Britannicus, Diodorus, Falisous, Herodot, Horacius Lucretius, Oppian, Strabo, Xenofon a řada dalších.

I pojmenování dogy ušlo dlouho cestu, než se ustálilo označení německá doga. Původní označení „doga“ patřilo velkým a silným psům, kteří zpočátku nemuseli patřit k nějaké konkrétní rase. Později se názvy pro dogu různily podle barvy a velikosti, místa či kmenu, ke kterému patřili např. ulmská doga, anglická doga, pes na štvaní, pes na divočáky nebo velká doga. Roku 1878 se sedmičlenný výbor chovatelských nadšenců rozhodl sloučit všechny tyto variety pod jeden název „německá doga“. Tento okamžik se dá pokládat za jakýsi základní kámen samostatné rasy německá doga.

V době. kdy byli psi využívání především na vojenské a lovecké účely, se vyžadovala hrubá stavba těla, mohutná hlava a silná šíje, odvaha, útočnost a neohroženost. Když se medvědi, vlci a divočáci stali víceméně minulostí, změnily se i požadavky a to jak na zevnějšek, tak na povahu psů. Přecházelo se k ušlechtilým a elegantním formám a jemnější povaze. Typické znaky však zůstaly - mohutná stavba těla a výška.

I v dnešní době je nejvýraznějším znakem dogy její velikost, především výška. Měla by mít jemně modelovanou hlavu cihlového tvaru a výrazný a elegantní zevnějšek. Bohužel celá řada současných chovatelů tíhne k robustnímu až „mastodontnímu“ stylu a potkáváme tak dogy, které více připomínají mastifa. Tím doga velmi často získává vzhled hloupého zvířete, jímž rozhodně není. Je sebevědomá, klidná, trpělivá, oddaná svému pánovi, vhodná k dětem. Je to prostě spolehlivý společník. K cizím lidem je však nedůvěřivá.

Potkáme ji v barevných rázech žlutá, žíhaná, černá, skvrnitá (harlekýn) a modrá. Před několika lety uznala konečně FCI rovněž barvy tzv. šedého a porcelánového tygra, kteří se v minulosti často tajně utráceli, neboť se jednalo o nežádoucí zbarvení. Doga, stejně jako každé jiné zvíře, potřebuje lásku, kvalitní stavu, dostatek pohybu, základní výcvik a kvalitní veterinární péči. Dobře vychovaná doga je velmi příjemným a oddaným společníkem. Nemá potřebu ukazovat sílu a převahu.

Text: Šárka Janouchová, CHS Modrá sedmikráska, www.krasnacarodejka.cz

Foto: Ivana Čelikovská - fotografování koní, psů a jiných zvířat, www.fotoivana.cz