Německý křepelák – všestranný slídič

V posledních letech je německý křepelák stále oblíbenější, zvyšuje se množství odchovaných štěňat, víc psů je k vidění na výstavách a zkouškách z výkonu . Plemeno Nkř se propracovává v absolutních počtech mezi slídiči na druhé místo za anglického kokra. Vezmeme-li v úvahu, že Nkř nikdy nebyl módním psem a veškeré odchovy se vracely zpět do rukou příznivců myslivecké kynologie, tak tato skutečnost naznačuje mnohé.

V důsledku toho se na Klub německého křepeláka obrací stále více příznivců tohoto plemene s dotazy na poskytnutí informací. Tímto příspěvkem se tedy snažím odpovědět na většinu dotazů a uvést na pravou míru některé nejasnosti a bludy, které jsou publikovány i v jinak perfektních kynologických publikacích. Dodnes část myslivecké veřejnosti neví, že Nkř není ohař, ale slídič.

Mylně je v některé odborné kynologické literatuře uváděno, že Nkř je možno naučit „vystavování“. Tato typická vlastnost je dána geneticky pouze ohařům. Vystavování a postupování za vzdalující se zvěří nebylo nikdy záměrem chovu německého křepeláka od prvopočátku jeho cíleného chovu. Musíme proto zásadně oddělit pojmy „krátké značení“ a „pevné vystavování“.

Na tomto místě se musím rovněž zmínit o další skutečnosti. Zkušební řád pro plemena slídičů v naší zemi, tak jako v zemi původu plemene, vychází z Reglementu B-FCI a tomu odpovídají i požadavky, které na slídičích žádáme v plnění jednotlivých disciplín ZŘ.

Slídění: prostorné, systematické na vzdálenost, která odpovídá danému prostředí a výskytu zvěře. Nalezne-li slídič zvěř anebo její čerstvou stopu, musí tuto zvěř resp. stopu hlasitě sledovat a tím oznámit vůdci, kterým směrem zvěř uniká. Vzdálenost a čas, po kterou má slídič možnost sledovat zvěř nebo její stopu, se různí podle zkušebních řádů jednotlivých zemí. Může se stát, že někteří jedinci plemene Nkř při navětření zvěře tuto krátce značí, než ji začnou pronásledovat. Jedná se tedy o dispozici, které není možno použít k výcviku pevného vystavování a která je v rozporu se smyslem práce slídiče.

Zde tedy dochází k zásadnímu rozdílu v charakteristice práce slídiče a ohaře, pomineme-li tu skutečnost, že slídič sleduje pachy zvěře s nízkým nosem oproti ohaři, který pracuje s vysokým nosem. Ohař při navětření zvěře musí tuto pevně „vystavovat“ a angličtí ohaři musí zůstat vůči unikající zvěři pernaté a srstnaté „klidní“. O využití těchto vlastností se zmíním v pasáži – lovecké využití.

Historie plemene

Původ tohoto plemene a jeho nejasné kořeny můžeme hledat dávno ve středověku. V podstatě se dá říci, že plemeno vzniklo z potomků německých a italsko-francouzských vysokonohých brak. Tehdejší „ptačí psi“ jsou zřejmě předky německých křepeláků, ale i plemen u nás téměř či vůbec neznámých, plemen holandských a francouzských. Prostorovou izolací a případným křížením s jinými plemeny vznikla četná plemena, jež vzdáleně připomínají své dávné předky.

O starobylosti plemene svědčí i zpodobnění psů na obrazech starých mistrů, hlavně německých a nizozemských. Například Jan Steen (1626-1679) na svých malbách zobrazuje hnědobílé psy a dlouhou vlnitou až kudrnatou srstí, kteří jsou nápadně podobní křepelákům. Také ve Flemingově knize o lovu z 18. století je pod názvem „stober hund“ zobrazen pes, který svým vzhledem, hlavou, stavbou kostry, délkou prutu a osrstěním prokazuje velkou příbuznost s křepeláky. Ze 17. století pochází také úsloví „je věrný jako křepelák“. V 17. a 18. století jsou křepeláci námětem loveckých výjevů na různých obrazech, sklenicích či zobrazení hubertských legend a plastik, hlavně v německy mluvících zemích. Také Alfréd Brehm znal křepeláky a oceňuje jejich lovecké vlastnosti.

Původně byli tito psi používáni při lovu se sokoly, případně k nahánění zvěře do sítí. Úpadkem sokolnictví a rozvojem výkonnějších střelných zbraní se zvýšil zájem o šlechtění a chov ohařů. Chov křepeláků pomalu upadal. Pouze v zapadlých oblastech Německa a Rakouska přežívalo několik desítek jedinců tohoto plemene, z nichž někteří byli prokříženi s jinými plemeny. Zdálo se, že osud křepeláků se uzavírá. V roce 1897 napsal myslivecký spisovatel Fridrich Roberth v jihoněmeckém loveckém časopise „Zwinger und Feld“ dotaz, který měl zásadní vliv na další chov německých křepeláků:

„Jsem lovec bez honitby a zvěře. Jednou lovím v Korutanech, jindy zase ve Štýrsku, pak zase v Lužici. Všude je jiná zvěř, jiné lovecké podmínky. Získat ohaře, tzv. všestranného, je těžké, nehledě na to, že je problematické vozit s sebou tak velkého psa. Když jsem v průběhu jednoho roku vystřídal všechna plemena a nenašel žádné vhodné, vzpomněl jsem si na křepeláky, které jsem vídal jako mladík pracovat v Podunají. Tito psi krátce slídili před puškou, hlasitě oznamovali zvěř a někteří z nich tuto naznačili, byli používání na sluky, koroptve a kachny, mnozí pracovali i se srstnatou zvěří. Moje otázka zní: Žije ještě v Německu či Rakousku chovatel těchto křepeláků a dá se penězi a námahou rekonstruovat toto plemeno?“

Výzva měla veliký ohlas a vyvolala dlouhou a tvrdou diskuzi. Na základě diskuze o účelnosti chovu a exteriéru získal Roberth několik typických jedinců, na kterých se začal rozvíjet další chov. Typickým psem a prakticky zakladatelem chovu byl hnědý pes „Lord Augusta“, kterého Robert získal od hraběte Gundenera. Podle odchovu po tomto psovi vypracoval Roberth plemenný standard, jež byl uznán roku 1908. V roce 1903 byl založen „Klub chovatelů německého křepeláka“ (Der Wachtelhund club). Tento klub pracuje a zdárně přispívá k rozvoji plemena dodnes.

Mezi nejvýznamnější pokračovatele Robertha patří Rudolf Friess, významný kynologický teoretik a praktik. Ve svém chovu odchoval v letech 1908-1924 dvacet devět vrhů štěňat. V roce 1920 napsal knihu „ Německý křepelák, jeho historie, oživení chovu a chov, lovecké použití, výcvik a vedení“. Kniha byla znovu naposledy vydána v Německu v roce 1988. Friess se věnoval rozvoji chovu německého křepeláka více než 60 let. Ještě dnes se musíme podivovat nad jeho prozíravostí, když tvrdošíjně čelil snahám dosáhnout rychlého povznesení chovu křížením s jinými plemeny a docílil čistoty chovu bez přimísení krve jiných, tehdy atraktivních plemen. Ve většině kynologických knih se píše o regeneraci plemen za pomoci španělů a některých ohařů. Toto je naprosto chybné tvrzení v rozporu se snahou Rudolfa Friesse dosáhnout čistoty chovu. Připustíme-li možnost, že k osvěžení krve bylo použito jiného plemene, jistě by bylo toto, tak jak známe německou důkladnost a evidenční preciznost, uvedeno v záznamech o historii chovu s přesným uvedením jména a evidenčního čísla daného jedince.

Historie chovu německého křepeláka u nás

Nikdy v minulosti nebyl u nás německý křepelák tak rozšířen jako dnes. V roce 1912 J. V. Rozmara v „Loveckých obzorech“ popisuje různá plemena loveckých psů, ale křepelák tam chybí. Až v roce 1926 píše Karel Podhajský ve zprávě pro valnou hromadu čs. myslivecké jednoty: „Němečtí křepeláci (bavorští) nabývají u nás a lze je, pokud jsou z určitých rodů, pro les našim myslivcům doporučit. Výkonnost jejich při zachraňování poraněné zvěře je podivuhodná.“

Z tohoto příspěvku by se dalo usuzovat, že Podhajský křepeláky dobře znal a viděl je ve větším množství pracovat. Žel, v tomto roce byli u nás chováni pouze dva jedinci tohoto plemene, a to importovaní hnědáci, pes „Harry von Schaftwalde“ a fena „Amelise Maar“. Byl-li po těchto jedincích odchov, se nepodařilo zjistit. Podle některých autorů byli křepeláci velmi hojní v meziválečném období v tzv. Sudetech, chovaní německým lesním personálem. Je pravdou, že tito německy mluvící myslivci se sdružovali v německých spolcích, takže údaje dostupné v našich časopisech nemohou být úplné.

Začátek rozkvětu plemene lze datovat do druhé poloviny šedesátých let, kdy u nás byla chovná fena „Siita von Schweilochser“ a dva vrhy po feně „Waldoktors Ithaka“. Tyto feny byly kryty psem „Ignac noc Hengsberg“, kterého dovezl chovatel z tehdejší NDR. Tento chovatel dovezl později též fenu „Mietze von Fuchstein“, která se svým potomstvem nejvíce zasloužila o rozvoj chovu křepeláků u nás. Mimo chovné stanice zmíněného chovatele se narozvoji podílely i další chovné stanice existující dodnes např. „Z Misletina“, „Z Růžového palouku“ a jiné, ale to je již téměř současnost.

Chovná základna byla v minulosti velmi omezená, a tak vzhledem k velmi úzké příbuzenské plemenitbě a nedostatku vhodných jedinců docházelo k stagnaci chovu, která měla vliv hlavně na exteriérové ocenění při výstavách. Chovní psi z obou německých zemí se sháněli s velkými obtížemi, krytí v zahraničí bylo nemožné. V osmdesátých letech se povedl dovoz tří psíků jedné fenky ze SRN. V rukou zkušených chovatelů a vůdců se tito importovaní jedinci výrazně uplatnili v chovu. Jejich vliv se projevil na výstavním ocenění jejich potomků a hlavně na počtech a umístění křepeláků na zkouškách. Stalo se téměř pravidlem, že na všech druzích zkoušek slídičů se křepeláci dostávají na přední místa. Mnozí chovatelé slídičů, a nejen oni, si proto začali pořizovat křepeláky a jejich chov se zdárně rozvíjel.

Budeme-li porovnávat současnou exteriérovou úroveň chovů u nás s chovy v zemi původu plemene, vyznívá pro nás z tohoto pozorování s přihlédnutím k tomu, že počet kusů je v Německu několikanásobně větší, vcelku příznivě. Toto porovnání by mohlo být ještě příznivější, pokud by se podařilo rychleji udolat úředního šimla.

Překlady standardu č. 104 – německý křepelák z roku 1964 a 1968, které byly použity i v odborné kynologické literatuře, obsahovaly hrubé nepřesnosti. Tato skutečnost měla nepříznivý vliv na populaci Nkř u nás. Nezájem o nápravu některými činovníky zodpovědnými za tuto oblast kynologické činnosti byl zarážející. S odstupem času, lze předpokládat, že exteriéroví rozhodčí VIII. skupiny FCI se již dostatečně seznámili s opraveným překladem, který byl parafován standartní komisí při ČMKU.

Porovnávat pracovní úroveň psů je obtížné vzhledem k tomu, že zkušební řády v jednotlivých zemích se různí. Zde musíme při hodnocení vycházet z osobních zkušeností našich vůdců, kteří vedli své svěřence v zahraničí. Jako první zkušenost, kterou jsme si ověřili, je ta, že naše ZŘ jsou ve značné míře přizpůsobeny skutečnému „výkonu práva myslivosti“. Druhou zkušeností je, že dobře připravený a vedený pes dokáže zvládnout odlišnosti ZŘ jiné země a docílit výborného umístění.

Rovněž hodnocení úrovně našich psů rozhodčími a vůdci z Německa, kteří se zúčastňují zkoušek u nás, a nejedná se pouze o lichotku hosta vůči hostiteli, vyznívá pro naše psy příznivě. Ve zkratce jejich hodnocen zní: „Vaši psi jsou pro praxi o poznání lépe připraveni!“

Povaha, výcvik a lovecké využití

Povahově jsou němečtí křepeláci přítulní a mírní. Protikladem k této přítulnosti je velká lovecká náruživost, které snad můžeme vděčit za to, že Nkř nikdy nebyli společenským plemenem. Kousaví jedinci se vyskytují sporadicky tak jako u jiných loveckých plemen. Většinou se nejedná o vrozenou dispozici, ale o nesprávnou výchovu. Křepeláci jsou psi raní, mnoho psů se se zdarem úspěšně zúčastnilo zkoušek v sedmém či devátém měsíci svého věku. Doporučujeme však moc nespěchat a absolvovat zkoušky nejdříve ve věku alespoň deseti měsíců, kdy je pes již dostatečně vyspělý jak psychicky, tak fyzicky, nehledě na to, že na výcvik máme více času, ale hlavně na jeho utvrzení, což je u temperamentního křepeláka nutností.

S výchovou začínáme ve velmi raném věku štěněte. Učíme jej seznamovat se s různým prostředím, a jakmile mu to jeho tělesná stavba dovolí, seznamujeme jej s polem, lesem a stopami zvěře. V této době by mělo štěně již reagovat na přivolání. Alfou a omegou výcviku každého loveckého psa je poslušnost a ovladatelnost. O německém křepelákovi to platí obzvlášť. Abychom zvládli jeho vrozenou loveckou vášeň, musíme jej mít pevně v ruce. Cviky přivolání, daunování a odložení musí ovládat perfektně. Nevynecháme jedinou příležitost, aby se psík mohl seznamovat se zvěří, a to jak živou, tak ulovenou. Pochopitelně nedopustíme, aby pes zvěř mačkal nebo načínal. Při pochůzkách se vyvarujeme příliš častého štvaní zvěře. Je sice pravda, že pro loveckou praxi je cennější pes, kterého musíme brzdit, než pes, kterého musíme soustavně nutit ke každé činnosti. Někteří křepeláci se ale při špatném vedení stali náruživými štváči zvěře, těžko ovladatelnými a pro loveckou praxi málo cennými.

Německý křepelák není psem pro každého milovníka psů. Je také pravidlem, že si křepeláka opatřují a s úspěchem chovají jen dobří myslivci, že se nestal předmětem spekulace „také chovatelů“. Rudolf Friess o něm říká: „Německý křepelák není psem pro sváteční či jenom nedělní myslivce. Při své vrozené lovecké náruživosti, když se nepodaří usměrnit tuto do správných mezí, bude svému majiteli po doslova zběsilém honění a štvaní spíše pro zlost, než pro radost z kvalitního loveckého výkonu.“.

Většina křepeláků vrozeně aportuje a nosí veškerou zvěř. Přesto je žádoucí řádný výcvik v přinášení a utvrzení v nošení těžkých břemen. Zde se vůdci dopouštějí nejvíce chyb v domnění, že křepelák je samouk. Mnohdy se nás ptají, zdali plemeno po výcvikové stránce negeneruje, když už F. Roberth psal, že se nemuseli nic učit. Zde dochází k omylu v nepochopení, za jakých podmínek pracovali křepeláci v době, o níž Roberth psal a za jakých pracují nyní. Křepeláci držení v tu dobu převážně loveckým a lesním personálem byli denně v honitbě. Při tehdejších stavech zvěře, kdy se denně před psem zvěř střílela, měl možnost „učit se za pochodu“. Na zkoušky se chodilo druhým či třetím rokem, pokud se chodilo vůbec. Dnes takové podmínky nemá žádný vůdce, a proto je nutný odpovídající výcvik.

Polní práce není doménou žádného slídiče a tito nejsou schopni konkurovat v této oblasti nenahraditelným ohařům. Slídičům spíše vyhovují smíšené honitby, kde najdou více uplatnění. Německý křepelák má oproti anglickým slídičům „větší záběr“, tj. jeho slídění je prostornější a delší. Není proto tak efektní a lahodící oku jako u kokra, jenž slídí pod flintou. Z ryze praktického hlediska má ale slídění křepeláka s větším záběrem při dnešním poklesu drobné zvěře své opodstatnění. Smyslem práce slídiče pořád zůstává nalezení zvěře. Neustále musíme ale mít na mysli, že hloubka a prostornost slídění je závislá na přehlednosti terénu, jeho zazvěření a hlavně podle toho, jak máme psa v ruce.

Práce ve vodě je silnou stránkou křepeláků. Většina z nich doslova miluje vodu. Nečiní jim potíže opakované přinášení z hluboké vody, s chutí a vytrvale dokáží prohledávat břehové porosty. Zde nachází uplatnění jejich vhodná stavba těla a osrstění. Je pravdivé tvrzení, že není problém dostat křepeláka do vody, ale někdy bývá problém dostat jej z vody ven, resp. aby nám nevlezl do každé louže.

Lesní práce vyhovuje křepelákům ze všeho nejvíce a je jeho doménou. Snad proto, že v jeho žilách koluje krev dávných předků – brak. Neúnavně prohledává zarostlé paseky a houštiny, hlasitě oznamuje stopy a vyhání zalehlou zvěř. Tak, jako není schopen konkurovat ohařům v polní práci, tak není ohař schopen plně nahradit slídiče v lese. Důvodem je odlišnost v systému a způsobu práce, s přihlédnutím k převážně klidovým disciplínám, které po ohaři požadujeme před výstřelem. Většina křepeláků je dostatečně ostrá i vůči černé zvěři. Někteří křepeláci dokáží velkým obloukem vrátit zvěř, na kterou narazí, zpět na svého vůdce (zajíc, liška, černá zvěř). Snad se jedná o pozůstatek vlastností smečkových psů, kteří při lovu určitým způsobem spolupracovali. Přitom se nejedná o bezhlavé štváče, neboť tito psi musí být při této své činnosti nevšímaví vůči červené zvěři (srnčí, jelení) a nesmí přecházet ze stopy na stopu. V německých průkazech původu je tato ověřená vlastnost označována symbolem „rehrein“. Tito psi s vynikajícím nosem, hlasitostí, jistotou a vytrvalostí na stopě jsou rezervou pro oživení těchto vlastností, které prezentují výborné křepeláky.

Při práci v lese musí pes pracovat samostatně, proto je třeba nezačínat s touto prací příliš brzy, ne dříve než plně zvládne cviky poslušnosti, a je pro tuto práci dostatečně zralý.

Královskou lesní disciplínou jak v praxi, tak i na zkouškách je „barva“. Slídiči spolu s honiči mají ve svých zkušebních řádech tuto disciplínu nejnáročnější, pomineme-li specialisty barváře. Bezchybné vypracování pobarvené stopy staré kolem 20 hodin, kterou měla možnost přes noc křižovat zdravá zvěř, vyžaduje už mistra svého oboru. Křepelák má volný hlas a tím i vlohy pro výcvik „hlásiče“ či „hlasitého oznamovače“. Je škoda, že málo vůdců dokáže této vlastnosti využít a z barvy udělat parádní disciplínu.

Práce na barvě je pro psa psychicky velmi náročná a vyčerpávající. Nezačínejme proto s výcvikem příliš brzo a necvičme příliš často. V době intenzivní přípravy na zkoušky stačí vypracovat barvu obden, nikdy však více než jednu denně. Pro praxi si musíme uvědomit, že práce na uměle podbarvené stopě je sice dobrá výcviková pomůcka, ale opravdového mistra dosledů získáme pouze léty zkušenosti. Chceme-li takového mistra mít, musíme využít každé příležitosti k přirozenému dosledu, byť by se jednalo třeba o pár desítek metrů ke zvěři, o níž víme, kde zhasla.

Slovo závěrem

Postup při základním výcviku a výcviku jednotlivých disciplín je dostatečně popsán v každé kynologické příručce a nebylo smyslem tohoto příspěvku se této problematice věnovat. Musíme si však uvědomit, že každý pes je jiný a vyžaduje odlišný přístup. To platí o všech plemenech bez výjimky. Křepeláci jsou psi velice chápaví. Postupujme proto při výcviku citlivě, vždy ale důsledně, s pochopením povahy psa. Výsledkem našeho snažení pak bude pes, jakého potřebujeme, který bude vyhovovat jak nám, tak i ostatním myslivcům a stane se nenahraditelným pomocníkem při výkonu práva myslivosti.

Text a foto: Milan Brnovják