Pes v bytě

aneb raději v bytě než na řetězu u boudy

I v současné době v široké veřejnosti převážně “nepejskařů” převládá názor, že pes do bytu nepatří. A když už si psa do bytu pořizovat, tak jedině nějaké malé plemeno. Názory typu “Velký pes do bytu nepatří, vždyť to hraničí s týráním zvířat!” nebo “Pes v paneláku je prostě chudák!” jsem slyšela už mnohokrát. Je to skutečně pravda? Co pořízení psa do bytu obnáší? A opravdu je držení velkých psů v bytě nevhodné? Pojďme se na celou situaci podívat blíže.

Společenská plemena

Dilema, zda pes do bytu patří či ne, řeší mnoho lidí. Z obecného hlediska je důležité, o které plemeno se jedná a s tím spojené množství času, které můžeme psovi věnovat. U společenských plemen malého vzrůstu jako je čivava, mops nebo čínský chocholatý pes je to jednoznačné. Jsou to plemena určená pouze pro chov v bytě (či uvnitř domu). Ne, že by tito pejsci netrávili rádi čas na zahradě, ale o celoročním venkovním pobytu (u boudy či v kotci) nemůže být řeč. Proto jsou společenská plemena obecně jako stvořená pro chov v bytech. Tihle psíci mají přátelskou povahu, nejsou tak nároční na pohyb a při procházkách je zvládnou i menší děti. Mezi společenská plemena patří například bišonek, maltézáček, pekingský palácový psík, japan chin, papillon, boloňský psík, francouzský buldoček atd.

Miniaturní plemena

V dnešní době velmi módní miniaturní plemena jako čivava, pražský krysařík nebo jorkšírský teriér mají bezesporu své výhody. Spotřeba krmiva je minimální, vejdou se i do kapsy, takže je můžeme brát na místa, kam bychom se s velkým psem nemohli vydat. Na pohyb a prostor mají malé nároky a pokud si na ně pořídíme přepravku, můžou ve veřejné dopravě cestovat zdarma. Jsou to psi pro život v bytě, potažmo ve městech, jak stvoření. Děti s nimi mohou vyrazit ven a nemusíme mít strach, že je pes bude na vodítku vláčet. S jejich malou velikostí je ale spojená určitá křehkost. A proto musíme dát pozor, abychom malému pejskovi omylem neublížili. Takové přišlápnutí packy, které čtyřicetikilový pes skoro neucítí, může u malých psů způsobit zlomeninu.

Jaké plemeno?

Pokud hledáme vhodnou rasu do bytu podle psího atlasu, nemusíme vybírat jen mezi společenskými a toy plemeny. Abychom si vybrali nejvhodnějšího pejska, musíme si nejdřív ujasnit, co od něj vlastně očekáváme. Měli bychom si položit základní otázky. Chceme jen mazlíčka na doma, jednoduše pohodového psího přítele, který není moc náročný na pohyb? Chceme psa na výlety a každodenní delší procházky? Nebo psa, se kterým se budeme věnovat nějakému kynologickému sportu? Chceme psa s delší srstí, která potřebuje větší péči? Jsme ochotni věnovat více času úklidu psích chlupů? Je pro nás důležitý vzhled nebo víc záleží na povaze?

V první řadě si musíme ujasnit, co můžeme svému budoucímu psovi nabídnout a kolik času ze svého denního programu mu věnujeme. Přece jen je pes závazek na dalších 10 – 15 let, a tak musíme k pořízení živého tvora přistupovat zodpovědně. Pokud jsme se již rozhodli, že si pejska do bytu pořídíme, ale váháme mezi více plemeny, je dobré sehnat si co nejvíc informací. Doporučuji neřídit se jen informacemi z psího atlasu, kde charakteristika bývá jen velmi stručná, ale vyhledat si o daných plemenech více podrobností. Platí pravidlo, že nejlépe vám poradí přímo chovatel. Jen chovatel dokáže přesně povědět potřeby dané rasy (kolik pohybu potřebuje atd.). Odpovědný chovatel se vždy snaží, aby se štěňata dostala do dobrých rukou a vhodných podmínek a nesnaží se štěňata udat každému, kdo projeví zájem. Výborná příležitost, kde okouknout jednotlivá plemena, je výstava psů.

Při výběru budoucího psa vybírejte především podle pravděpodobné povahy, ne jen podle velikosti a vzhledu. Při výběru psa také nepodléhejte módě. Hodně bíglů, labradorů, ohařů a rhodéských ridgebacků, které si lidé koupili kvůli líbivému vzhledu, aniž by brali v potaz jejich potřeby, nežijí život, který by si zasloužili. Stávají se pak z nich nespokojení, neovladatelní psi. Nebo také psi bez zájmu a bez projevu.

Velký pes v bytě

Pokud jste milovníkem velkých psů, ale váháte, jestli je takový pes do bytu vhodný, tak vězte, že i velký pes může být v bytě šťastný a prožít zde spokojený, plnohodnotný život. Dle mého názoru (a nejsem rozhodně sama) platí jednoduché pravidlo: Pokud má pes dostatek pohybu a netrpí samotou, můžeme ho chovat v bytě. Vždy záleží na přístupu a odpovědnosti majitele. Samozřejmě jsou plemena, která se pro chov v bytě hodí více, jiná méně. Pro brazislskou filu není byt a městské prostředí zrovna ideální. Stejně tak chlupatý stokilový bernardýn pro pořádkumilovného člověka z garsonky, který má rád přetopený byt, není moc šťastná volba. Ale pokud se majitel skutečně “obětuje”, vydrží v bytě téměř každé plemeno. Oběť se týká času stráveného úklidem a času, který strávíme s naším psím miláčkem venku. I když čas venku, věnovaný fyzické aktivitě a rozvíjení vzájemného vztahu při procházkách či výcviku, by pro člověka neměla být oběť, ale radost. Vždyť proto si psa do bytu pořizujeme, abychom s ním trávili volný čas a byli mu přítelem. Musíme samozřejmě počítat s tím, že velký pes stojí víc peněz (více krmiva, větší obojky, víc odčervovacích prášků atd.).

Všeshazující ocas

Dále bychom si měli uvědomit, že pes v bytě vždy způsobí nějaké škody. Velký pes ocasem či hlavou lehce srazí sklenice na konferenčním stolku a jednoduše může znečistit stěny bytu. Pro situace, kdy se obří pejsek vrátí z procházky celý od bláta a otřepe se, případně se o stěnu přímo otře, bude výhodné vymalovat byt do výšky jednoho metru omyvatelnou barvou. U dogovitých psů se také často stává, že víc slintají. Budoucí páníčkové takového “uslintance” se budou muset smířit s tím, že budou chodit po bytě s hadrem a slintíky občas utírat. Při oklepání možná i ze stropu...

Chlupáči

U dlouhosrstých chlupáčů, jako je např. bernský salašnický pes, zase musíme počítat s tím, že v zimě by jim v přetopeném bytě bylo neskutečné horko. Jsou to psi, kteří se hodí spíš pro celoroční pobyt venku na zhradě rodinného domu. V případě, že je chceme chovat v bytě, musíme se tomu přizpůsobit a zajistit, aby v bytě netrpěli! To znamená poskytnout jim dostatek pohybu a vyžití a hlavně v zimě byt nepřetápět! Pes se musí cítit dobře, a proto se musí topit jen přiměřeně. Páníčci oblečou tlusté ponožky a svetr, nebo psovi vyhradí jednu místnost, kde se topit nebude. Potřeby psa jsou v těchto případech důležitější než komfort majitelů. Pokud nejsme schopni psovi zajistit v bytě pohodové žití, je přece jen lepší poohlédnout se po jiném, vhodnějším plemeni.

Výběr štěněte

Taky výběr štěněte je klíčový. Chovatel má jednotlivá štěňata z vrhu odpozorovaná a ví, která jsou aktivnější a která jsou spíše klidné povahy. Pokud nevybereme nějakého hyperaktivního jedince, tak se život s velkým psem i v malém bytě dá zvládnout. Psi si totiž na malý prostor zvyknou velmi rychle, když mají hodně pohybu venku. Chce to pevné nervy a chuť se psem pracovat.

Úskalí chovu v bytě

Pokud si cheme pořídit psa do bytu, musíme počítat s tím, že pro udržení pořádku se bude uklízet mnohem častěji. Ten, kdo si úzkostlivě potrpí na pořádek a při spatření sebemenšího chloupku či smítka hned nadskočí, ať si raději psa nepořizuje. Srst bytových psů totiž podléhá celoroční výměně. I když dvakrát ročně můžeme zaznamenat období zvýšeného línání, tak pouštět chlupy úplně nepřestane nikdy. V době línání je potřeba luxovat témeř denně. Je pak jen na nás, jestli si zvolíme psa krátkosrstého nebo dlouhosrstého. U dlouhosrstých plemen bude přítomnost chomáčů chlupů ještě výraznější. Hladkosrstí psi mají sice krátké chlupy, ale zase jsou jako jehličky, které se do všeho zapichují a velmi obtížně se odstraňují. Psi dlouhosrstí vyžadují samozřejmě větší péči, musíme je pravidelně vyčesávat. Také po každé vycházce v mokru či blátě budeme muset psa důkladně omýt, jinak v bytě budeme mít všude hnědé šmouhy a stopy. Krátkosrsté psy stačí v některých případech jen důkladně otřít. Existují také plemena, která nelínají (např. pudl), u těchto psů zase budeme muset počítat s pravidelnou úpravou srsti a zastřiháváním.

Destruktivní chování

Dalším úskalím, na které bychom se měli připravit dopředu, je fakt, že pes může být ničitel, který se bude v naší nepřítomnosti bavit tím, že okouše vše možné i nemožné. Někteří psi mají destruktovní chování jen ve štěněcím období, jiné to neopustí celý život. A rozhodně se to netýká jen psů velkých, i malý jezevčík dokáže doma udělat solidní neplechu. Proto bychom v době naší nepřítomnosti měli odklidit všechny potenciálně nebezpečné předměty a nachystat psovi dostatek hraček, aby se zabavil. (K tomuto účelu mohou posloužit například buvolí kostičky, hračka KONG apod.) Pokud se pes nudí, není pořádně vyběhaný, může si přebytečnou energii vybíjet okusováním vybavení domácnosti. Také cenné věci bychom měli raději odklidit, nebo psa jednoduše do některých místností nepouštět. Pokud psa ráno před odchodem do práce řádně vyběháme, snížíme riziko ničení věcí z nudy. Unavený pes pak většinu času prospí, protože psi dokáží bez problému prospat i 17 hodin denně.

Samota

Další návyk, který musíme u štěněte pěstovat již od mala, je příprava na náš odchod. Štěně si musí postupně zvykat, že je v bytě samo. Zpočátku to budou jen krátké chvilky, které budeme postupně prodlužovat. Pes si zvykne, že i když odcházíme, tak se vždy zase vrátíme. Postupným navykáním na samotu předejdema případným nepříjemnostem. Bohužel se někdy objevují závažnější případy, kdy pejsek za nepřítomnosti majitele v bytě vyje, štěká a demoluje zařízení, případně se pomočuje. Tento jev se nazývá “separační úzkost” a vyžaduje dlouhodobý, odborný přístup. Proto nezapoměňte psa již od mala zvykat na samotu.

Zahrada není vše

Situace, kdy pes tráví celý den volně na zahradě a majitel s ním přesto chodí na pravidelné každodenní procházky a tráví s ním čas po příchodu z práce, je ideální. Ale svět není vždy ideální a realita je mnohdy jinde. Někteří “zahradní” psi chodí na procházky jen o víkendu, když je na to víc času, a někteří bohužel ani to ne. I v dnešní době mnoho lidí razí názor: “Když je pes na zahradě, tak přece bez procházky vydrží.” Tito lidé si neuvědomují, že zahrada, ač velká, neposkytuje psovi nové podněty. Pro vyrovnanou psí povahu je důležité prožívat nové situace, seznamovat se s různými podněty. Stejně tak je důležité setkávat se s jinými psy a lidmi. Správná socializace od štěněčího věku je jedním z předpokladů bezproblémového soužití. Socializací rozumíme seznámení psa se světem, tedy s různými zvuky, věcmi, zvířaty, ale také situacemi. To pes, který tráví celé dny na zahradě, postrádá. Pes, označený jako nesocializovaný, pak nevhodně či nepřiměřeně reaguje na běžné situace a věci. Trpí nejen jeho nervová soustava, tedy on sám, ale také majitel a okolí. Nevhodnou reakcí může být jak nepřiměřená bázlivost, tak agresivní chování, které většinou pramení ze skrytého strachu. Pes, který neví, jak na vzniklou situaci reagovat, pak reaguje pudově (útěkem) či zkratově (kousáním). Proto je nezbytné (a v období štěněcím obzvlášť) brát psa na procházky po okolí. Seznamovat ho s novými místy a samozřejmě také s ostatními psy. To je záruka, že psa v budoucnu nová situace tak nepřekvapí a nezareaguje nepředvídaně. Pes, který se od štěněčího věku setkává s ostatními jedinci svého druhu, se naučí, jak se ve společnosti psů chovat. Není to vždy zárukou, že se pes v dopělosti s ostatními psy (většinou stejného pohlaví) snese, ale určitě k tomu bude mít větší předpoklady. Pes, který tráví celé dny na zahradě bez procházek a nových podnětů, může časem zakrnět.

Společné procházky s majitelem mají řadu výhod. Utužuje se poslušnost psa a vzájemný vztah. Stejně tak jsou procházky dobré pro lidi, zvlášť v dnešní době sedavých zaměstnání. Páníček poskytne vyžití psovi a udělá přitom něco i pro sebe.

Pes, jako smečkové zvíře, se sám na zahradě nebude cítit dobře. Ke štěstí potřebuje kontakt s lidmi. A to nemluvím o životě v kotci nebo dokonce na řetežu u boudy! Samozřejmě nemám nic proti několikahodinovému pobytu v prostorném kotci. Ale aby pes trávil celé dny zavřený v kotci a svého pána viděl jen při krmení, to mi je opravdu “prosti srsti”. Na to mám svého psa moc ráda, je mi přítelem. A to bych příteli nemohla udělat.. Ale pro některé lidi na venkově je pes bohužel jen tvor určený na hlídání. A proto tvrdím, že velká zahrada není záruka štastného psa. Pes je štastný se svým pánem.

Pes a jeho smečka

Z mého pohledu patří psí kamarádi v naší přítomnosti domů (ať už do bytu nebo domu), protože se můžeme více radovat ze vzájemné společnosti. Pes je stále s námi, může se účastnit dění v rodině. Můžeme s ním promlouvat, když jdeme kolem, pohladíme ho, pohrajeme si s ním. Stává se nedílnou součástí rodiny a má větší pocit sounáležitosti se svojí smečkou. O to je pes, který nesmí vstoupit do domu, ochuzen. Moje fenka by mě nejraději chodila kontrolovat i na záchod. Věrně leží v kuchyni a pozoruje mě, když vařím, aby jí náhodou něco neuniklo. Často si přijde pro pohlazení. Rozhodně nemám pocit, že by v bytě trpěla. Naopak, když o víkendech jezdíme na chatu, kde má k dispozici oplocenou zahradu, často jí přistihnu za dveřmi, jak čeká, kdy už ji pustíme dovnitř za námi. Samotnou ji to na zahradě moc dlouho nebaví. A proto zastávám názor, že dospělý pes zavřený 9 hodin v bytě se netrápí, je-li předtím řádně vyvenčen, nevadí mu samota a po příchodu páníčka následuje dostatečně dlouhá, aktivní procházka. Milovníci psů určitě potvrdí, že není po návratu domů radostnějšího přivítání než od našeho psího miláčka.

Množství pohybu

Ke zdravému a spokojenému životu každého psa patří přiměřený pohyb a možnost pravidelného vyvenčení. Psi držení v bytech jsou v tomto ohledu odkázáni na svého pána. On určuje, kdy se půjde ven. A proto majitelé bytových psů musí dodžovat určitá pravidla. Možnost vyvenčení musí mít pes alespoň 3x denně. Ani malému psíkovi nestačí 2x denně na chvilku vyvenčit a domů! Minimálně jedna procházka během dne by měla být delší s možností volného pohybu. Časové nároky se liší podle plemen. Jsou psi, kterým stačí denně hodina a pak se klidně svalí na sedačku, ale jsou také psi, kteří denně vyžadují hodin pět! Psi na zahradě jsou na tom zdánilvě lépe, můžou vykonat potřebu, kdy se jim zlíbí. Ale exsitují i takoví psi, pro které je zahrada součástí “doma” a na vykonání potřeby chtějí jít “ven”.

Bohužel se stále setkávám s předsudky typu: “Velkej pes bude mít v bytě málo pohybu, procházky mu nemůžou vynahradit celodenní běhání po zahradě”. Ovšem představa, že pes bude běhat celý den po stále stejné zahradě, aby si odběhal svou pravidelnou dávku pohybu, je od skutečnosti hodně vzdálená. Když tedy nepočítám situace, kdy někteří psi zběsile pobíhají podél plotu, projde-li někdo kolem. Pokud nemá pes na zahradě žádný podnět (je-li tam sám, tak nemá), nebude běhat jen tak sem a tam! Je-li pes na zahradě sám, může se tam nudit podobně, jako když je sám v bytě. Někteří chovatelé potvrzují, že jejich psi na zahradě jen leží, pokud projde někdo kolem plotu, tak se zvednou a jdou se podívat. Takže o nějakém samovolném vyběhání nemůže být ani řeč. Navíc někteří psi se dřív nebo později začnou zajímat "co je asi venku za plotem"? Pak je jen otázkou času, kdy se pokusí utéct (přelézt, přeskočit, podhrabat) a neštěstí může být na světě. Naproti tomu naprostá většina bytových psů je na tom podobně, páníčkové s nimi chodí pravidelně několikrát za den na procházky, a to jak za hezkého počasí, tak v dešti. Dlouhá procházka plná aportování a her s ostatními psy je pro psa jistě podnětnější než celodenní povalování na zahradě. Sebevětší zahrada psovi totiž nenahradí procházky s pánem a seznamování s novým prostředím.

Psa do bytu si bohužel pořizují i lidé nezodpovědní, které každodenní venčení po čase omrzí. Pes pak chodí jen na krátké procházky na vodítku kolem bloku a rychle zase zpátky domů. Není divu, že pak mnozí psi trpí obezitou. A to je potom smutný pohled. Je samozřejmě v pořádku, že večerní „čůrací“ procházka je krátká. Ale vždy by se mělo dodržovat pravidlo, že dlouhá „venčící“ procházka musí proběhnout alespoň jednou denně. Bohužel se najdou i majitelé psů, kteří praktikují jen krátké „čůrací“ procházky na vodítku. Proti těmto psům jsou psi „zahradní“ ve výhodě, volného pohybu mají samozřejmě více.

Ohleduplnost

Jedním z důvodů, proč někteří lidé neradi vidí, že si lidé pořizují psa do bytu, je představa, že pes bude znečisťovat své okolí. To platí obzvlášť ve městech. Vždy bychom proto měli být ohleduplní k ostatním spoluobčanům a životnímu prostředí. Pravidlem by mělo být, že po psovi výkaly uklidíme! Psí exkrementy představují jeden z hlavních problémů čistoty ve městě. Majiteli psa sice za jejich neodklizení hrozí pokuta, ale mnoho lidí to k úklidu stejně nepřiměje. Psí exkrementy na trávnících pak bohužel dělají špatnou vititku i šlušným pejskařům, kteří si po svém psu uklízejí. Dalším pravidlem spokojeného soužití je vychovat psa tak, aby nikoho neobtěžoval svým chováním, jak lidi, tak zvířata ve svém okolí. Také bychom měli dodržovat místní nařízení o volném pohybu psů.

Venčení ve městě a na vesnici

Mám zkušenosti s venčením psů jak ve městě, tak na vesnici. Můj postřeh je takový, že bytoví psi z města při venčení v parku většinou hromadně pobíhají a společně si hrají. Jsou na přítomnost ostatních psů zvyklí a setkání dvou cizích psů probíhá většinou bezkonfliktně. I když samozřejmě existují výjimky. (Zvlášť některá plemena jsou k nesnášenlivost vůci jedincům stejného pohlaví víc predisponovaná, ale to je téma na jiný článek.) Na vesnicích se naproti tomu vyskytuje víc psů, kteří se nesnáší s ostatními psy. Majitelé si často své psy při spatření cizího psa odchytnou (což je samozřejmě v pořádku, předchází se tím konfiktním situacím), ale následně se vyhýbají obloukem (což může být škoda, protože někdy by si dva psi po vzájemném seznámení mohli společně pohrát). Není to tím, že by psi na vesnici byli horší, jen často neměli dostatek příležitostí k seznamování a kontaktu s ostatními psi. A to pak může vést až k agresivnímu chování vůči ostatním jedincům svého druhu.

Závěrem

Psi se mají dobře tam, kde se jim lidé věnují! Je jedno, jestli je to v domku se zahradou nebo v garsonce. Škaltulkování v tomto případě neplatí. Jen vždy musíme dopředu pečlivě zvolit plemeno a uvážit naše časové možnosti. A kdo říká, že pořídit si psa do bytu (a nedej Bože velkého) je trápení, je spíše alibista, který není schopen svému psovi obětovat čas. A u takového člověka by se pes v bytě jistě trápil. Pokud ale k pořízení psa přistupujeme zodpovědně, víme co držení psa v bytě obnáší, jak mu správně uspokojit všechny potřeby (jak fyzické, tak psychické) a naše nadšení nás stejně neopouští, tak si psa do bytu můžeme s klidným srdcem pořídit. Trápení to nebude. Protože pes bude vždy radši v bytě s milujícím páníčkem, než sám přivázaný u boudy!

Co musíte vzít v úvahu, než si pořídíte psa do bytu:

• čas

• finanční možnosti

• způsob života

• bytové podmínky

• vztah všech členů rodiny ke psu

• délku života psa

• pečlivý výběr plemene

• přizpůsobivost psa k dětem a ostatním zvířatům v rodině

Foto: Rea Šimlíková, Veronika Švarová, Milan Kolouch, Dominika Černá, Veronika Sedláková, Žaneta Trávníčková, Lucie Nedbalová,redakce