Primitivní plemena

Slovo „primitivní“ v lidské mysli vyvolává trochu hanlivé asociace. Když o někom prohlásíme, že je to primitiv, není to zrovna lichotka. U psů je to ovšem jiné.

Označení primitivní vychází z původního významu slova. Primitivní = existující na nižší vývojové úrovni, v tomto případě domestikace. Rozhodně to neznamená, že by tito psi byli něčím horší, jen jsou prostě jiní. Z pohledu kynologie jsou jakousi „vzpomínkou na minulost“, protože ustrnuli na nejnižší úrovni zdomácnění a uchovali si mnoho vlastností typických pro divoké psy. Například některé plemena neštěkají, ale komunikují pomocí jiných zvuků (vytí, kňučení, jódlování). Feny většinou hárají jen jednou do roka (běžný interval mezi jednotlivými říjemi je půl roku), podobně jako feny divokých psů. Také vzhledem jsou si primitivní plemena podobná – jsou středně velká, mají krátkou srst, kvadratickou stavbu těla, obzvlášť v mládí mají na čele vrásky a mnohdy mají zatočený ocas.

Jaká plemena označujeme jako primitivní?

Je to například basenji, kanaánský pes, thajský ridgeback, faraonský pes, mexický a peruánský naháč, podengové (portugalský podengo, ibizský podengo, kanárský podengo).

Jedinečná povaha a lovecké pudy

Primitivní plemena se více podobají svým divokým předkům, také nejsou tolik poznamenána výběrovým chovem. Nenajdeme u nich žádné do extrému vyhnané exteriérové znaky. Z povahových vlastností si můžeme všimnout, že se tito psi spoléhají především sami na sebe a někteří jedinci existují do jisté míry spíše vedle člověka, než s ním. Primitivní psi totiž nejsou jako ostatní domácí mazlíčci, přestože je těsnější soužití s člověkem a chovatelské intervence poněkud „zcivilizovali“. A přece jim něco z nezkrotné povahy divokých psů zůstalo. Proto každý, kdo se rozhodne pořídit si je, by měl dopředu vědět, do čeho se pouští. Ačkoli bude každodenně obdivovat ušlechtilý vzhled, rychlost, mrštnost či skokanské schopnosti těchto přírodních tvorů, s výcvikem to není snadné. Od žádného z primitivních plemen nemůžete očekávat, že bude bezvýhradně poslouchat. Málokterý majitel si dovolí svého thajského ridgebacka nebo basenjiho bezstarostně pouštět z vodítka. Samozřejmě, že jsou tito psi schopni naučit se přivolání, ovšem jejich lovecké pudy jsou natolik silně vyvinuté, že pokud se v jejich blízkosti objeví třeba srnka nebo utíkající zajíc, nedokáží odolat. Nespoléhají se převážně na čich jako moderní lovečtí psi, ani nepreferují zrak jako chrti, ale čich, zrak a dokonce i sluch využívají téměř ve stejné míře. Navíc jsou velmi rychlí, takže se zvyšuje pravděpodobnost dostihnutí kořisti či ztracení.

Jak jim zajistit dostatek pohybu?

Vzhledem k tomu, že jsou tato plemena velmi aktivní, rychlá a vytrvalá, měli byste dopředu zvážit, jestli jim můžete poskytnout dostatek příležitostí k fyzickému vyžití. Vyřádit se mohou například na běžeckých oválech či coursingových drahách. Můžete je brát také na flexi vodítku na několikahodinové procházky do přírody. Ideální jsou i oplocená hřiště nebo jiné chráněné prostory, kde můžete psy pouštět na volno. Pomůže samozřejmě i velká zahrada, ale pes se pochopitelně potřebuje pohybovat i mimo ni. Většina plemen je vzhledem ke své krátké srsti teplomilná, takže se nehodí k celoročnímu pobytu na zahradě (v zimě by trpěli, naopak v létě dobře snášejí vysoké teploty), navíc potřebují úzký kontakt s majitelem, aby „nezvlčeli“. A ještě jednu jejich výjimečnost je nutné zmínit – mají totiž obdivuhodnou schopnost zdolávat i zdánlivě nepřekonatelné překážky (vysoké ploty, strmé zdi, malé skuliny). Takže je nutné zahradu opravdu důkladně zabezpečit před případnými tuláckými pokusy.

Socializace je základ

U primitivních plemen je více než u jiných psů důležitá včasná a dobrá socializace. Proto pokud toužíte po těchto ušlechtilých přírodních tvorech, pořiďte si štěňátko ve standardních dvou měsících věku (raději ne později), berte ho do nejrůznějších prostředí a odmalička ho důsledně vychovávejte. Bohužel mnoho psů skončilo na „převýchově“ poté, co byli jako malá štěňata „odložena“ na zahradu a ve výchově ponechána svému osudu. Z takových psů se pak stávají divocí jedinci, kteří nerespektují svého pána a mají tendence rvát se s ostatními psy. Ale i když nic nepodceníte a socializace a výchova se vám povede, je pravděpodobné, že váš psí společník bude méně důvěřivý, odtažitější a plašší, než psi obvykle bývají. Výchova musí být důsledná, ale přesto citlivá. Rozhodně na ně neplatí tvrdý dril! Je nutné vybalancovat hranici mezi důsledností a přehnanou tvrdostí, na tu totiž tito psi reagují neposlušností a plachostí.

Svou rodinu milují

I když samozřejmě existují povahové rozdíly mezi jednotlivými primitivními plemeny, něco mají tito psi společné. K svojí lidské smečce bývají milí, hraví, něžní a oddaní. Slepou poslušnost od nich ale nečekejte. Když dospějí a podaří se je dobře vychovat, bývají nakonec vcelku pohodoví a bezproblémoví. Samozřejmě vždy záleží na individuální povaze každého psa. Výhodou je, že jejich kratičká srst téměř postrádá přirozený psí pach, navíc bývají velmi čistotní (někdy se dokonce myjí na způsob koček). Rovněž jejich nechuť ke štěkání je v bytových podmínkách výhodou. Pravdou však zůstává, že i přes exotický vzhled je většina primitivních plemen poměrně vzácná a chová se spíš sporadicky. Zkrátka nejsou to psi pro každého.

Zdroj: Psi celého světa, Rádce pro správný výběr psa, Lea a Martin Smrčkovi, Grada, 2011, www.grada.cz