Jak s námi naši psi dovedou komunikovat, ikdyž máme jinou řeč?

Psí řeč těla: Signály, které bych si přála znát mnohem dřív

Když jsem si pořídila psa, byla jsem přesvědčená, že největší oříšek bude výchova. Jak ho naučit přivolání, aby netahal na vodítku nebo aby doma neničil boty. Jenže nakonec jsem zjistila, že mnohem těžší je naučit se rozumět tomu, co mi říká on.

A přitom se snažil od začátku. Jen ne lidskou řečí.

Myslím, že spousta z nás dělá stejnou chybu. Čekáme na štěknutí nebo vrčení, ale všechno podstatné se většinou odehraje ještě předtím. Pes trochu ztuhne, otočí hlavu, přestane se dívat nebo si jen olízne čumák. Drobnosti, kterých jsem si dřív vůbec nevšímala.

Vrtění ocasem není odpověď na všechno

Nevím, kdo přišel s tím, že vrtící ocas znamená spokojeného psa, ale drží se to neuvěřitelně dlouho. Sama jsem tomu věřila.

Dneska už vím, že je to trochu složitější. Ocas je jen jedna část celého psa. Když je zbytek těla napjatý, uši má stažené dozadu a kouká úplně jinam, asi nebude všechno tak zalité sluncem, i když ocas pořád jede sem a tam.

Je zvláštní, jak člověk začne tyhle věci vidět až ve chvíli, kdy se na psa přestane dívat jen letmo. A pak si říká, že mu to vlastně ukazoval celou dobu.

Někdy je nejlepší nechat psa být

Tohle mi trvalo asi nejdéle.

Měla jsem pocit, že musím pořád něco dělat. Když odešel do jiné místnosti, šla jsem za ním. Když si lehl stranou na zahradě, hned jsem kontrolovala, jestli mu něco není. Přitom dost často chtěl prostě jen chvilku klid.

Dneska už to tolik neřeším. Když si potřebuje odpočinout, odpočine si. Když se nechce mazlit, tak se prostě nechce mazlit. A světe div se, většinou za mnou za chvíli přijde sám.

Možná je to maličkost, ale přijde mi, že od té doby jsme na sebe napojení o něco víc.

Ty malé signály bývají nejdůležitější

Občas si pes olízne čumák. Jindy si zívne, i když rozhodně nevypadá ospale. Nebo se najednou začne víc rozhlížet kolem sebe.

Kdysi bych nad tím mávla rukou.

Teď už spíš zbystřím. Ne proto, že bych v každém pohybu hledala problém, ale protože jsem pochopila, že psi často začnou šeptat dřív, než mají potřebu něco říkat nahlas. A když je člověk poslouchá už v téhle chvíli, spoustě nepříjemných situací se dá předejít.

Samozřejmě ne vždycky. Pořád se občas spletu. To asi každý.

Čím víc svého psa znám, tím míň si myslím, že mu rozumím

To možná zní zvláštně, ale je to tak.

Dřív jsem měla pocit, že všechno chápu. Dneska nad některými situacemi přemýšlím mnohem víc. Každý pes je jiný a to, co platí u jednoho, nemusí fungovat u druhého. Proto mám radši pozorování než různé univerzální návody.

Stejně jako u lidí. Taky přece nepoznáme náladu každého podle jednoho výrazu v obličeji.

A možná právě proto mě život se psem pořád baví. Člověk má pocit, že už ho zná skrz na skrz, a pak ho překvapí něčím, co ještě nezažil.

Myslím, že to nejmenší, co pro něj můžeme udělat, je snažit se mu rozumět. Dopřát mu kvalitní krmení, dost pohybu, místo, kde si odpočine, a hlavně trochu pozornosti. Protože pes nám toho říká opravdu hodně. Jen je občas potřeba na chvíli ztichnout, aby to bylo slyšet.

Tak zase příští týden, při novém článku.

Barča - tým krmeni.cz