Rozhovor s Jaroslavou Kladivovou

Opuštění psi jsou celý můj život

Jaroslava Kladivová se věnuje opuštěným psům patnáct let. Na počátku bylo šest zvířat, které neměla kam dát. Prodala svou chalupu, použila všechny své celoživotní úspory a sama vybudovala v pražských Modřanech poblíž řeky Vltavy útulek pro psy. Štěstí jí však nepřálo. V roce 2002 jej zcela zničila povodeň, a tak musela začít opět od nuly. Nyní se v azylu neustále střídá zhruba pětadvacet psů různých plemen, kteří zde nacházejí svůj dočasný nebo trvalý domov, a bez nichž si již paní Kladivová svůj život nedokáže představit.

Jak jste se k provozování psího útulku dostala?

Těsně před odchodem do důchodu jsem dostala nabídku vést útulek v Čestlicích. Pracovala jsem tam rok a spousta psů mi za tu dobu přirostla k srdci. Mezi nimi bylo i šest jedinců, kteří často lehávali u mne v kanceláři. Můj nástupce je chtěl uspat. Zdáli se mu příliš staří. Myslel si, že by si je nikdo nevzal, a stali by se tak zbytečnou zátěží útulku. To jsem nemohla připustit. Ujala jsem se jich a nejprve je odvedla ke své kamarádce, jež bydlela v domku se zahradou. Já jsem měla jen byt, a tak jsem začala hledat nějaké místo, kde by mohli psíci žít.

A jak jste hledala dlouho?

Pomohlo mi štěně, kterého jsem se také brzy ujala. Věděla jsem, že o něj bude jistě zájem, a tak jsem podala inzerát. Ihned se mi ozval pán ze zahrádkářské kolonie v Modřanech. Zároveň mi nabídl, že mohu nechat všechny psy u něj a provozovat tam útulek. Souhlasila jsem. Jeden čas jsme se starali i o patnáct psů. Asi po roce se v jeho sousedství uvolnila zahrádka a její majitelka mi nabídla její prodej. Začala jsem budovat svůj vlastní azyl. Abych měla dostatek peněz, musela jsem prodat svou chalupu a použít všechny peníze, které jsem měla ušetřené. Plánovala jsem totiž, že budu v důchodu cestovat. Nakonec jsem se ale vydala jinou cestou.

Provozovat psí útulek není jistě jednoduché. Prošla jste nějakým obdobím, na které vyloženě nerada vzpomínáte?

Nejhorším obdobím byly povodně v roce 2002. Jelikož je útulek téměř u Vltavy, celý jej smetla voda. Všechno, co jsem za ta léta postupně vybudovala, bylo najednou pryč. Z vody vyčníval jen komín. V den, kdy jsme museli azyl opustit, zde bylo zhruba dvaadvacet psů a sedm štěňat. Pochopitelně nebylo možné vzít si je všechny do bytu. Pomohl mi můj přítel, který si některé z nich odvezl na statek do Senohrab. Všechna štěňata se mu dokonce podařilo umístit do nových rodin. Dvanáct psů však skončilo u mne doma. Jinou možnost jsem neměla.

Jak dlouho Vám trvalo uvést útulek opět do pořádku?

Obnova azylu mi zabrala asi dva měsíce. Nezůstalo vlastně nic, všude bylo jen bahno. Pomohl mi soused a vnuk se svými kolegy z práce. Vzali si kvůli mně dovolenou a čtrnáct dní zde nepřetržitě pracovali. Samozřejmě zadarmo. Moc jim za to děkuji. Bylo zapotřebí znovu vykopat vodu, zajistit elektřinu, vybudovat nové zázemí, zkrátka úplně všechno. Stejně jako na začátku, když jsem útulek otevírala. Povodeň mi obstarala také dva nové přírůstky. Nejprve doslova připlaval zlatý retrívr. Našli jsme i jeho majitele, ale přišel o střechu nad hlavou a skončil v ubytovně, kde psy netolerují. Poprosil mě, zda bych se ho neujala. Brzy jsem jej umístila do nové rodiny. Záhy se u nás objevil i šarpej. O toho se ale nikdo nepřihlásil, a tak jsem jej po čase také umístila.

V čem je váš útulek jiný než ty ostatní?

Na rozdíl od jiných azylů u mě psi nežijí v kotcích, ale úplně volně. Mají možnost běhat na zahrádce a mají k dispozici boudu, ve které stále topím. Dvakrát denně s nimi chodím na procházku k Vltavě, kde je velká louka. Zvířata se tak mohou dostatečně proběhnout. Žijí u mě vlastně v takové rodinné atmosféře. Jsem jim neustále nablízku. Tyto podmínky mi také dovolují všechny psy dobře poznat. O každém vím, ke komu se hodí, kdo by jej například nezvládal, perfektně znám jeho zdravotní stav, jeho vlastnosti, klady i zápory. U zvířete zavřeného celý den v kotci to nelze. Většina útulků také přijímá jen psy nalezené, zaběhnuté či ty, jimž zemřel páníček. Já se ujímám i psů, o které už nemají majitelé zájem. Setkávám se totiž neustále s případy, kdy zvířata končí přivázaná v lese, pohozená v popelnici nebo je lidé utýrají. Pokud mám v útulku místo, nedokážu psa odmítnout.

Provoz útulku není levná záležitost. Jak získáváte finanční prostředky?

Se svým důchodem bych si provoz útulku určitě nemohla dovolit. Starám se v průměru o pětadvacet psů a když sečtu vše potřebné, jako je krmivo, elektřina, plyn, topení, voda, auto, které potřebuji k návštěvám veterináře, a další poplatky, dostanu se za rok na částku kolem šesti set tisíc korun. Přežívám díky sponzorským darům či drobným příspěvkům. Některé firmy mi dávají kvalitní suché krmivo, máme obrovské množství hraček a musím poděkovat také panu MVDr. Filipovi, který mi při léčbě, očkování pejsků nebo jiného vyšetření vždy poskytne slevu. Lidé čas od času nosí konzervy, obojky i pelíšky. Je dobré, když vždy předem zavolají a zeptají se, co v současnosti psi nejvíce potřebují. Vděčná jsem také náměstkovi pražského primátora panu Pavlu Klegovi a jeho ženě Martině, kteří jsou velkými pejskaři a v loňském roce se stali patrony našeho útulku. Velmi mi pomáhají.

Měla jste někdy v útulku psa, který se vám vryl do srdce?

Nikdy nezapomenu na německého ovčáka Bena, kterého kdysi jako šestiletého našli nějací lidé v Sedlčanech na silnici. Byl bez srsti, spálený a měl vykopané zuby. Byl zkrátka v dezolátním stavu. Vypadal, že se bude muset nechat utratit. Ti lidé mi okamžitě zavolali, a tak jsem pro něj ihned jela. Ben nebyl vůbec schopný pohybu. Dlouhou dobu jej léčil veterinář. Nakonec se ale uzdravil a žil v mém útulku dalších třináct let. Byl nezapomenutelný. Olizoval všechna štěňata, stal se pro všechny takovým tátou. Nezapomenu ani na Karla, křížence německého ovčáka a velkého knírače. Také prošel nelehkým životem, jeho poslední majitelé jej chtěli dokonce usmrtit. Zašli tak daleko, že si sehnali i řezníka. Naštěstí jsem se o všem včas dozvěděla a Káju si přivezla. Měl v útulku velký respekt a na procházkách byl vždy velitelem smečky. Po několika letech začal užívat léky a tolik už nemohl na nohy. Zemřel v červenci 2009.

Psí azyl vedete již patnáct let. Měla jste někdy chuť jej zavřít?

Vždycky jsem si říkala, že až mi bude sedmdesát let, tak skončím. Jenže sedmdesát mi bylo letos a já to tady nedokáži opustit. Nedovedu si už svůj život představit jinak. Vím, že tu nebudu navěky, ale nechtěla bych provoz útulku úplně ukončit. Věřím, že si zapracuji nějakého svého nástupce, kterému bych to tady všechno jednou předala. Je to mé přání.

Text: MgA. Martina Polívková