Šeltie

Shetland sheepdog – shetlandský ovčák

Po ulici jde elegantní psík, věrně následuje svého pána, dává pozor na každé jeho gesto a naslouchá jeho slovům. Velmi připomíná kolii, ale je poněkud menší, že by štěně kolie – ne tohle je šeltie.

Původ

Původ šeltie, stejně jako spousty jiných plemen, je velmi nejasný. Jisté je pouze to, že pochází ze Shetlandských ostrovů. V 9.století je osídlili Norové a přivedli s sebou ze severu i své psy. Jednalo se o předchůdce dnešních severských špiců. Jelikož byly Shetlandy po celá staletí hojně navštěvovány loděmi z Evropy, ale i z Islandu, Faerských ostrovů a Grónska, byla populace místních psů ovlivňována i psíky cestujícími s obchodníky. Největší vliv se přičítá původním ovčáckým psům ze Skotska. Vliv těchto psů se zvyšoval v 19. století, kdy se na Shetlandech začaly pořádat soutěže v pasení ovcí.

Původní shetlandší psi byli otužilí a všestranní. V drsných podmínkách si museli vystačit s minimem potravy. Jejich úkolem bylo především hlasité hlídání usedlostí a malých kousků obdělávané půdy a příležitostné zahánění ovcí.

Na začátku 20. století se plemeno začalo těšit velké oblibě v Anglii a ve Skotsku. Přičinliví angličtí chovatelé počali vylepšovat vzhled šeltičky. Šlo jim hlavně o sladký výraz, eleganci a krásnou srst. K tomu použili křížení s dlouhosrstými koliemi. Nejznámější je blue merle kolie Teena, díky níž získaly šeltičky i modré melírované zbarvení. Kolie přinesly nejen zlepšení vzhledu, ale i problémy s výškami, které trvají dodnes.

Z Anglie putovaly šeltičky k chovatelům nejen do Evropy, ale i za oceán. Američané si stejně jako u jiných plemen vyložili standard po svém. Jejich cesta se ubírala jinudy než u chovatelů v Anglii, Skandinávii nebo ve zbytku Evropy. A tak se dnes americká šeltie liší od původních šeltií, stejně jako třeba americká akita od původní japonské, ta ovšem měla víc štěstí a byla uznána jako samostatné plemeno.

Vzhled

Na první pohled zaujme lišáckým výrazem, pohyblivými oušky, elegantní postavou a lesklou bohatou srstí. Ovšem srst by neměla být příliš bohatá a dlouhá, vždy musí být vidět obrys těla. Krása šeltie spočívá v silné pevné kostře, dlouhém krku a pružném pohybu. Nikdy by neměla působit hrubě a těžkopádně. To bývá problém hlavně u jedinců majících v rodokmenech americké předky.

Šeltie není malá kolie

Šeltie není miniaturizovaná kolie, je to samostatné plemeno. První odlišnost najdeme ve velikosti, další ve stavbě těla. Šeltie by měla mít výraznější zadní úhlení a spáditější záď než kolie. Také ocas by měl být nasazený níž. Hlava šeltie má výraznější stop a měla by být celkově kratší a širší. Další odlišností je zbarvení - šeltie se na rozdíl od kolie může vyskytovat i v černobílé a bi – blue barvě. Největší rozdíly jsou ovšem v povaze - šeltie jsou oproti koliím živější a veselejší.

Péče o srst

Přestože je šeltička dlouhosrstým plemenem, je péče o její srst jednoduchá. Díky svojí textuře má samočisticí schopnost a nečistoty se na ní neudrží. Stačí běžné pročesávání jednou za dva až tři týdny. Větší péči vyžaduje v době výměny srsti, kdy je potřeba vyčesávat odumřelé chlupy. Ani výstavní úprava není nikterak náročná. Šeltičku stačí vykoupat kvalitním šampónem a za neustálého pročesávání srst vysušit. K tomu se nejvíce hodí štětinový kartáč. Pár dní před výstavou se ještě zastřihávají přerostlé chlupy okolo uší a na tlapkách.

Povaha

Šeltičky jsou oddanými, věčně veselými společníky, připravenými svého pána následovat všude, byť jde jen na toaletu. Jsou nerady osamělé, nejsou to pejsci do kotce na zahradu. Naopak jsou připravené dívat se s vámi na televizi anebo počkat až se vrátíte z práce, aniž by něco zničily. Milují mazlení a drbání ve všech podobách a díky jejich měkké a teplé srsti je dotyk příjemný i pro člověka. Jsou velmi empatické a citlivě přistupují k dětem a starým lidem. Rády se projdou po lese, ale nemají problém ani s městským ruchem. Dobře se snášejí s ostatními pejsky. Nemají lovecký pud, v lese vám za zvěří neutečou. V žebříčcích inteligence obsazují první místa a i nezkušený majitel z nich, s trochou citu a porozumění, vychová poslušného psíka. Své inteligence dokáží využívat ve svůj prospěch, proto je třeba dát si pozor na šeltií mazanost. Výborně hlídají, proto je třeba hlavně při držení v bytech jejich hlasitost usměrňovat.

Jsou bázlivé?

O šeltiích se velmi často tvrdí, že jsou to pouze uzlíčky nervů, které se bojí i vlastního stínu. Většinou to není pravda, najdou se samozřejmě i výjimky, ale ty jsou u každého ovčáckého plemene. Těžko říct, zda jsou zaviněné geneticky, nebo špatnou socializací štěněte u chovatele či nového majitele. Nejspíše od každého trochu. Pro genetiku svědčí vyšší výskyt bázlivosti v některých liniích. V posledních letech se situace zlepšuje díky tomu, že řada svědomitých chovatelů bere na povahu ohled.

Většina šeltií je odtažitých k cizím lidem. Nemají rády, když se kolemjdoucí vrhají na jejich kožíšky. Velmi dobře si zapamatují situace, které jim byly nepříjemné, a snaží se jim příště vyhnout. Ale nebojí se, hrdě projdou davem lidí, bez mrknutí oka poprvé nastoupí do tramvaje či metra a při silvestrovském řádění si klidně pospí. Většina šeltiček má ráda návštěvy a zneužívá je k mazlení.

Stejně tak jako se mezi nimi najdou jedinci bázliví, najdou se mezi nimi i psíci nadšeně vítající každou osobu, kterou potkají.

K čemu se hodí?

Šeltie může být stejně tak dobrým pejskem rodinným, jako sportovním. Nezdemoluje vám byt, když ji budete brát jen na výlety a dlouhé procházky. Nemusíte s ní trávit dlouhé hodiny na cvičácích. Pokud se ovšem pro nějakou psí aktivitu rozhodnete, bude nadšená. Šeltičky se velmi rády cítí užitečné a udělá jim dobře každá pochvala. Nejšťastnější se cítí při agility, kde mohou uplatnit svou rychlost, mrštnost, ovladatelnost, inteligenci a radost ze spolupráce s člověkem. Proto patří k nejúspěšnějším malým plemenům na mistrovských soutěžích. Ale šeltička je spokojená, pokud běhá agility pouze rekreačně. Rády spolupracují s dětmi, a pokud je malý sportovec citlivý, dokáží spolu dosáhnout nemalých úspěchů.

Šeltie obecně mají velmi dobrý nos. Díky němu se jich stále více věnuje záchranařině či stopařskému výcviku. Dokáží překvapit i ve výcviku poslušnosti. Jsou velmi přesné, a co se jednou naučí, nezapomenou. Není problém s nimi závodit ve zkouškách ovladatelnosti nebo je připravovat na zkoušky pro malá plemena.

Dogdancing či tanec se psem je sport, v němž mohou uplatnit svoje přirozené klaunovství. Rády a velmi rychle se učí nové cviky a nejsou líné přemýšlet.

Většina šeltií se bude nadšeně věnovat flyballu nebo dogfrisbee. U těchto sportů je lépe vybrat si štěně rodičů milujících aportky. Ne všechny totiž rády aportují.

Zdraví a problémy chovu

Šeltičky patří, oproti jiným malým psům, k plemeni zdravému a dlouhověkému. Jejich vzhled bez jakéhokoli extrému, stejně jako zachování původních proporcí divokých předků psů je k tomu předurčuje.

Nejčastějším problémem je onemocnění sítnice oka, CEA (Collie Eye Anomaly). Dlouhou dobu se této nemoci nevěnovala žádná pozornost, nejspíše kvůli tomu, že většina postižených jedinců nemá žádná zdravotní omezení a žijí plnohodnotný život po boku svého majitele. Někteří ovšem mohou mít vážnější stupeň poškození sítnice oka a mohou oslepnout. V posledních pěti letech už dobří chovatelé svá štěňátka vyšetřují, i když jim chovatelské kluby tuto povinnost nenařizují. K dispozici mají i genetický test na zjištění přenašečství této choroby.

Dalším celkem častým onemocněním je dystichiasis, vyznačující se slzením oka, které dráždí řasy rostoucí z okraje víčka přímo proti oku. Šeltičky patří mezi plemena citlivá na některá léčiva. Citlivost je dána mutací genu pro mnohočetnou lékovou rezistenci (MDR1 defektem), která se dá zjistit vyšetřením pomocí speciálního genetického testu.

Ostatní onemocnění, jako progresivní retinální atrofie, katarakta, luxace pately, dysplazie kyčelního kloubu, hypothyreóza, von Willebrandova choroba a epilepsie, se vyskytují u šeltiček velmi málo.

Kromě zdravotních problémů se chovatelé potýkají i s dalšími dědičnými problémy. Nejčastěji se týkají dodržování standardní výšky šeltie, chudozubosti, křivě uložených špičáků, problémů se sestupem varlat, klopením ucha a deformitami ocasních obratlů.

Při výběru štěňátka vždy požádejte chovatele, aby vás informoval o problémech, které se nacházejí v jeho linii. Chovatelé, kteří tvrdí, že žádné problémy nemají, buď lžou, anebo se o chov nezajímají.

Text: Magda Dubovská

Foto: Renata Hofmann a Petr Kozelka