Shiba inu

Historie
Shiba je původní přírodní japonské plemeno. Podle posledních výzkumů genomu psa patří shiba mezi nejpůvodnější plemena - její genom patří mezi nejpodobnější genomu vlka. Na vznik názvu tohoto plemene existuje několik teorií, podle nichž by název shiba-inu mohl znamenat "pes z křovinatého lesa" či prostě "malý pes" (inu = pes) - záleží na tom, z kterého japonského nářečí název pochází. Pro svou odvahu, mrštnost a bystrost byla shiba používána k lovu - a nejen drobné zvěře. Její statečnost umožňovala také použití na velká zvířata - prasata, medvědy či jeleny. Na japonském venkově je shiba jako lovecký pes používána dodnes, i když v Evropě se z jí stal především pes společenský.

Povaha a využití
Povahové rysy správné shiby se dají popsat slovy jako vyrovnanost, sebevědomí, přívětivost, živost, spontánnost... Bylo by z toho několik popsaných řádků a stále bychom nezískali přesný obraz šibí povahy. Je to svérázné plemeno, milující člověka a zároveň velmi samostatné, vyžadující velký kus svobody. Majitel shiby by měl být dostatečně silná osobnost, aby zvládl její trochu svéhlavou povahu. Není to tak velký problém, jak se někdy tvrdí, ale shiba naprosto není vhodná pro člověka, který vyžaduje od svého psa bezmeznou poslušnost a není ochoten dopřát mu možnost vlastního rozhodování. Přijde-li rodina po denních povinnostech domů, bude ji milující shiba radostně vítat se sklopenýma ušima a úsměvem na tváři, jakmile se ale dostatečně vyřádí, začne se tvářit, že vlastně lidi vůbec nepotřebuje a že jsou to právě lidi, kteří potřebují ji. V tom já osobně vidím jedno z kouzel shiby - kdyby to uměla, bude vrnět, když ji hladíte, ale naoko se tváří, že vám vlastně dělá milost, že se hladit nechá. Dokáže vám dát úžasně najevo, že jste její miláček a zároveň si zachovat svoji osobnost. V Japonsku se shiba využívala k lovu a své lovecké pudy neztratila dodnes, což mohu z vlastní zkušenosti potvrdit - naše shiby vydrží i hodiny stát nad dírou, v níž tuší nějakého hlodavce a pokud je obyvatel díry neopatrný a vyleze ven, nemá šanci na přežití.
Celkově bych podle mých zkušeností charakterizovala povahu shiby jako něco mezi psem a kočkou.

Vzhled
Vyvážené, proporční malé plemeno, svalnaté a dobré kostry a pevné konstituce. Krycí srst je tvrdá a rovná, podsada je jemná a hustá. Na ocase je srst mírně delší a odstávající. Barva srsti je červená, černá se žlutými znaky, sezamová, černá sezamová, červená sezamová. Všechna zbarvení musí vykazovat urajiro = světlejší srst na čenichu, lících, hrdle, hrudi, břiše, spodní straně ocasu a spodku končetin. Bílý obličej nebo přetrvávající černá maska jsou považovány za vadu (poměrně častá je černá maska mizející s věkem - nepřetrvávající). Velikost u psa 40 cm, u feny 37 cm v kohoutku.

Péče
Shiba se hodí na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku, ale zároveň si ráda pohoví někde v teploučku v bytě. V dnešní době, kdy města přísně upravují pohyb psů na veřejných prostranstvích, se shiba ve městech dobře uplatňuje, protože je ideální ji venčit převážně na vodítku. Je také nabídkou pro obyvatele městských bytů, kteří chtějí jiného psa, než jsou typická pokojová plemena. Je-li majitel většinu dne mimo domov, bude shiba klidně spát a čekat, nebude rušit sousedy zbytečným štěkáním a vytím. Sportovně založené majitele shiby rády neúnavně provázejí na pěších túrách či běžkách. Jinak si ale vystačí s běžnou procházkou.

Text a foto: Mgr. Radmila Hošťálková, ch.st. z Helfštýnského panství