Velký modrý gaskoňský honič

Historie

Toto francouzské plemeno je velmi starobylé. Říká se o něm, že je současníkem Svatého Huberta. Právě tito psi tvořili ve 14. století smečku Gastona Phoeba, hraběte z Foix, který je používal k lovu vlků, medvědů a černé zvěře. Je pozoruhodné, že se tito psi dochovali do současnosti v téměř původním typu se svou jedinečnou povahou a loveckými vlohy. Byli hodně využíváni jako honiči na jihu a jihozápadě Francie a zvláště v Gaskoňsku, po němž dostali své jméno. Jsou předky všech plemen honičů, kteří jsou označováni jako „jižní“. Pravděpodobně nejslavnější smečku velkých modrých gaskoňských honičů vlastnil francouzský král Jindřich IV. Vzhledem k tomu, že plemeno se využívalo pro své jedinečné lovecké schopnosti, chovatele dlouhou dobu tolik nezajímal původ psa, ale hlavně jeho výkony a charakter, proto čistokrevný chov nebyl často podložen žádnými dokumenty. Písemné záznamy o vedení čistokrevného chovu skoro zmizely. V roce 1921 vznikl plemenný standard. V 70. letech 20. století bylo plemeno téměř na vymření, naštěstí se chov povedl postupně rozšířit. V největším počtu se tito psi samozřejmě chovají ve Francii, ale oblibě se těší i v Itálii, Španělsku a v USA.

Povaha a využití

Je to klidný, dobře ovladatelný pes, při dobrém vedení je poslušný. Je přátelský, tolerantní a kamarádský k dětem. Při sledování stopy je však zcela ponořen do své práce a může ztratit kontakt s okolím. Rád žije ve smečce, kterou instinktivně tvoří. Využíval se jako honič k lovu se střelnou zbraní, někdy rovněž ke štvanicím velké zvěře, ale i zajíců, většinou ve smečce, ale může být používán i individuálně jako stopař. Je to pes s velmi jemným nosem, je obdařen volným hlasem hlubokého zabarvení. Má zachovány veškeré vlohy pro způsob svojí práce. Gaskoňští honiči jsou ceněni jako odvážní lovci černé zvěře, kteří výborně pracují ve smečce. Jsou také vynikající stopaři, dobře se orientují i v těžkém terénu (i za nepříznivého počasí).

Vzhled

Je to honič velkého plemene, výrazně francouzského typu zvláště v hlavě, zbarvení a výrazu. Je impozantní, působící dojmem klidné síly a velké vznešenosti. Mozkovna je z pohledu zepředu mírně klenutá, nepříliš široká. Oči jsou oválné, hnědé, spodní víčko je někdy volnější. Uši jsou charakteristické pro modrého honiče; jsou slabé, stáčejí se v záhyby, zakončené do špičky, jsou dlouhé. Krk je středně dlouhý, mírně klenutý, s charakteristickým výrazným lalokem. Hřbet je spíše delší, ale pevný. Záď je mírně spáditá. Hrudník je dlouhý a široký. Ocas u kořene je silný, zeštíhluje se ke konci, je nesen šavlovitě. Končetiny jsou mohutné. Srst je krátká, dost tvrdá, dobře pokrývající kůži. Zbarvení: černé a bílé chlupy jsou celkově promíšené (bělouš), což psu dává břidlicově modrý odstín. Jsou povoleny i černé plotny většího či menšího rozsahu. Dvě černé plotny (maska) jsou vždy umístěny po obou stranách hlavy. Výška v kohoutku: psi: 65 – 72 cm, feny: 62 – 68 cm

Péče

Jsou to otužilí a houževnatí psi, kteří nevyžadují zvláštní péči. Hodí se k životu na venkově, mohou být ubytováni na zahradě, ale vyžadují úzký kontakt se svou rodinou. Nutné je dobré oplocení pozemku, protože s oblibou prozkoumávají okolí. Ke své spokojenosti potřebují dlouhé procházky přírodou, ale kvůli svému silnému loveckému pudu, mohou být pro „nemyslivce“ hůře ovladatelní, když ucítí pach zvěře. Zájemce o toto krásné plemeno by měl chápat jeho povahu a potřeby.

Zdroj: Standard F.C.I. č. 22 / 24.01.1996 / F

Foto: pxhere.com