Chtěli zabít Mikeše

Se svou ženou Pavlou a dvěma syny jsme milovníci všeho živého. Do naší rodiny patří několik zvířecích členů, ale nikdy jsme si je neopatřovali záměrně. Jsme zastánci toho, že kdo bude chtít s námi žít, přijde za námi sám…

Máme doma morče Pištu, jehož vyhrál syn v tombole na výstavě drobného zvířectva, irského setra Matesa, který se k nám přidal jako šestinedělní štěně na dovolené a už se nás nechtěl pustit, v rybníčku na zahradě chováme plevelné ryby, které se nemají vracet do revíru. Poskytli jsme zimní domov malému ježkovi, jenž se objevil na zahradě. A nesmím zapomenout na kocoura Žolíka, kterého jsme našli jako kotě u popelnic, jak se cpe odpadky. Žil s námi dvanáct let a pak „záhadně zmizel“.

Letos v létě uprostřed prázdnin si nás našlo mourovaté klubíčko k nepoznání od našeho Žolíka. Ani na chvíli jediný z nás nezaváhal a my měli nového člena rodiny. Od první chvíle jsme věděli, že je to šoumen, okamžitě srovnal psa Matesa a po pár dnech byl vládce zahrady. Se psem se stali nerozlučnou dvojkou, spali spolu, jedli spolu, hráli si spolu, hlídali spolu a dokonce spolu chodili i na každodenní procházky.

Dlouho byl kocourek beze jména, ale když jsme poznali, jaký je to světák, nemohl se jmenovat jinak než Mikeš. Trochu jsem měl obavy, co bude, až přijde zima, ale když se nastěhoval k psovi do jeho vyhřívané boudy, bylo po starostech. Když napadl sníh, Mikeš vyletěl z vyhřáté boudy a po hlavě se vrhl do sněhu a dělal kotrmelce a házel pacičkami sníh do vzduchu. Nikdy jsem nic takového neviděl.Každý den jsme tam dvakrát denně chodili a oba nás netrpělivě vyhlíželi. Mikeš nám častokrát chodil i naproti a s hlasitým mňoukáním nás už z dálky vítal.

Jednoho rána přišla manželka uplakaná ze zahrady, že tam Mikeš leží a celý se třese. Okamžitě jsem vytáhl auto a jeli jsme zpátky. Vlezl jsem do boudy, kde ležel v šoku naprosto zbědovaný Mikeš a kolem něho zatočený Mates mu olizoval hlavu. Když jsem ho chtěl vyndat, bolestně zařval a kousnul mě do ruky. Věděl jsem, že je zle. Nakonec se mi to povedlo a já viděl, že tahá zadní nohy za sebou.

Jeli jsme okamžitě na veterinu, po rentgenu nám doktor oznámil, že je to tříštivá zlomenina stehenní kosti následkem střelné rány. Mikeš podstoupil operaci pod hlubokou narkózou, má v noze dva dráty a noha zřejmě už nikdy nebude v pořádku. Pokud bude všechno probíhat dobře, bude i tak o kousek kratší.

Nejprve jsem myslel, že ho chtěl někdo jen vystrašit, ale po bližším ohledání jsme spolu s veterinářem zjistili, že projektyl prošel přední stranou stehna přerazil stehenní kost a zastavil se těsně pod kůží na zadní straně stehna. Z toho jsme usoudili, že ten „hrdina“, který střílel, mířil zblízka na hlavu sedícího Mikeše s úmyslem ho zabít. Jenom se díkybohu netrefil. Když se navzdory tak vážnému zranění dostal domů, nasvědčuje to tomu, že to nemohlo být daleko. Nemusím být Columbo, abych si spočítal, že to byl někdo (soused) v našem blízkém okolí. Mám neutuchající pocit že „záhadné zmizení“ našeho Žolíka před pár lety má na svědomí stejný „člověk“. Mám na někoho podezření, ale velmi těžko se to dokazuje (i když nám tím dotyčný vyhrožoval). Ale jsou to jen střípky skládačky. V žádném případě nechci nikoho neprávem obvinit, ale nevzdám to a najdu ho…

Tímto chci jen upozornit všechny milovníky zvířat, že i takoví "lidé" jsou mezi námi. A chtěl bych podpořit všechny, kdo řeší podobné problémy, aby to nevzdávali a bojovali.

Text: Radek Hájek