Dokonalé umění rovnováhy

Kdo někdy pozoroval kočky, s jakou lehkostí se pohybují po plotu, mezi větvemi stromů nebo na okenních římsách, musí ocenit jejich skvělou rovnováhu. Kde se v nich taková obratnost bere?

Jedním z hlavních důvodu je rychlost, s jakou kočičí svaly reagují na pozoruhodně rychlé podněty vysílené z oka a rovnovážného orgánu ve středním uchu. Kočka je také obdivuhodně citlivá na změny polohy a informace o nich se dostávají ke svalům a kloubům mnohem rychleji než u člověka.

Ocas není jen na ozdobu

Kočka má neuvěřitelně obratný ocas, který používá k vyrovnání rovnováhy podobně jako provazolezec dlouhou balanční tyč. Princip je v podstatě velmi jednoduchý – ocas slouží jako protiváha. Když kočka jde po úzké zídce a zjistí, že se převažuje na jednu stranu a tím posunuje svoje těžiště, automaticky pohne ocasem na druhou stranu. Tím obnoví svou rovnováhu a zabrání tak pádu. Ocas působí také jako protiváha při ostrých zatáčkách během pronásledování kořisti. To je nejpatrnější u gepardů. Až budete příště v televizi sledovat dokument z africké divočiny, všimněte si, jakým způsobem gepard v lovu využívá svůj ocas. Při každém obratu švihne ocasem proti směru pohybu, a tak své tělo uvede do rovnováhy i při prudké zatáčce. Proto není divu, že gepard jako nejrychlejší savec má tak dlouhý ocas. Na otevřených planinách dosahuje při běhu maximální rychlosti okolo 96 km/h. Údajně dovede ale vyvinout rychlost až 116 km/h.

Říká se, že ocas kočkám při skoku slouží jako kormidlo, ale není to pravda. Vždyť skvělými skokany jsou i kočky bez ocasu (třeba manská kočka).

Na všechny čtyři

Kočky mají také pozoruhodnou schopnost dopadnout díky otáčení těla ve vzduchu na všechny čtyři nohy. Jedná se o reflexní reakci, která se objevuje již u koťat ve stáří tří týdnů, kdy se rozvíjí jejich pohyblivost. Jak to vlastně funguje? Když kočka letí při pádu vzduchem, přenášejí její oči a specializované orgány ve vnitřním uchu do mozku informace o poloze hlavy vzhledem k zemi. Pokud se změní poloha hlavy nebo rychlost pádu, působí to na vápenaté krystalky plovoucí v tekutině rovnovážného orgánu vnitřního ucha, a ty podráždí receptory smyslových buněk. V milióntině sekundy se signál dostane do mozku a ten vyšle pomocí nervů velmi rychlý povel, který vrátí hlavu do správné polohy. Zbytek těla se řídí podle hlavy, díky tomu pak kočka dopadne perfektně připravena na všechny čtyři.

Kočka nemá devět životů

Říká se, že pád z malé výšky je pro kočku někdy nebezpečnější, než pád z několika metrů. Proč? Kočka totiž potřebuje dostatek času, aby se převrátila do „přistávací polohy“. Využívá přitom odporu vzduchu, ocasem „kormidluje“ a nohy má roztažené. Její ohebná páteř a fragmentovitá klíční kost jí pomáhají k pružnému dopadu. Určitě už jste slyšely i o případech, kdy kočka přežila pád z vyšších pater domů. Jenže ne vždy to končí šťastně…

Bylo zjištěno, že kočky, které spadly z vysokých budov, neutrpěly taková zranění, jaká bylo možno očekávat. Zranění bylo tím těžší, čím vyšší bylo místo, z kterého kočka spadla (až do sedmého patra). Při pádech z větší výšky se však počet zlomenin zmenšoval. Pravděpodobně to lze vysvětlit tím, že při pádu větším než z pátého patra dosáhne tělo kočky maximální tzv. konečnou rychlost. V tom okamžiku přestane na rovnovážný orgán ve vnitřním uchu působit zrychlení a rychlost pádu je konstantní. Kočka se uvolní a roztáhne nohy - zaujme polohu, kdy je odpor vzduchu největší. Končetiny jsou uvolněné a proto jsou lépe „chráněné“ proti zlomeninám.

Ovšem na kočičí obratnost nelze spoléhat, a proto je v rámci bezpečnosti lepší opatřit balkón ochranným pletivem!

Zdroj informací: 100 způsobů jak rozumět vaší kočce, Roger Tabor, Mladá fronta;

Velká kniha o kočkách, David Taylor, Gemini