Happy

Do života nám přicházejí jak životní zvraty, které očekáváme a jsme na ně připraveni, protože moc dobře víme, že k nám přišla kočička dožít, tak i ty, které jsou naprosto „mimo plán“ a nečekané a přitom tolik „plánované“. A stejně tak tomu bylo v případě Happynky. Pomaličku se přiblížil podzim roku 2012, měsíc září se přehoupl do své druhé poloviny a s ním přišla krutá rána.

Happynka k nám přišla před více než dvěma lety společně se svými černými kamarády ze Stochova. Happynka a její kočičí kamarádka Sunnynka byly vůbec první stochovské kočičky přijaté do srdíčkového útulku, psal se tenkrát 16. duben 2010. Všechny kočičky ze Stochova byly nemocné, všechny si prošly léčbou. Kočičí maminky byly navíc zpravidla všechny březí. Z mnoha koťat narozených stochovským maminkám přežilo jen jedno jediné. Na vrata klepala jedna z velkých útulkových lekcí. Nejvíc postižená byla kočička Fanny – s největší pravděpodobností sestřička kočičky Happynky. Fannynka nám málem zemřela. Tenkrát jsme pochopili, že v útulku nastanou krušné chvíle...

Na jaře roku 2012 jsme u Happynky zaznamenali první větší potíže. Říkali jsme si, jak je to zvláštní a co se to se stochovskými kočičkami pořád děje. Happynka měla nemocná játra i ledviny, ale stejně tak ji trápilo stále hnisající ouško, ve kterém byly diagnostikovány polypy. Od vzniku potíží jsme ji měli více na očích, stále jsme ji kontrolovali, hlídali a pravidelně jsme s ní navštěvovali veterinu, kde jí kontrolovali krev a nemocné ouško. Nastala dokonce chvíle, kdy nám krevní testy ukázaly, že je v pořádku, a proto jsme se s paní doktorkou domluvili, že jí necháme čas a vezmeme kočičku na specializovanou kliniku, kde jí následně polypy z ouška odstraní. Dokonce časem při dalších pravidelných kontrolách zjistili, že jí polypy z ouška mizí. Shluk polypů visel jakoby na větvičce, která se od ouška postupně oddělovala, no a v oušku se navíc původně rostoucí útvary zmenšovaly. Čekali jsme, že nastane čas, kdy se kočička po léčbě antibiotiky zcela zotaví.

Nějaká doba uběhla, ale Happynka působila stále rozčepýřeným dojmem. Bylo to zvláštní, vše nasvědčovalo tomu, že máme našlápnuto k úspěchu v léčbě, tak proč ta rozcuchaná srst?

Happynka nepatřila rozhodně mezi kočičky, které by si chodily samy pro pohlazení, ale dalo se s ní na druhou stranu krásně spolupracovat. Nebyl problém ji ošetřit, denně jsme ji měli na očích, neboť se chodila i najíst a různě se před námi naparovala. Upřímně musím ale zmínit, že za poslední týden před nenadálým začátkem konce byla spíš zalezlá, to jsme však přikládali léčbě. Vždyť jsem ji také museli 3x denně „odlovit“, abychom jí mohli podat léky. Bylo nám jasné, že se před námi v rámci aplikace léků schovává, nebyl důvod k panice.

Ve středu osudového týdne nás čekala pravidelná veterina. Na vyšetření měla odjet nemocná Ťapinka a zároveň Tejinka. Tejince totiž přišly z laboratoře pozitivní výsledky. Happynku jsem tedy vzala na veterinu také, ale opravdu jen pro jistotu, původně jsem to totiž neměla vůbec v plánu. Rozhodla jsem se vlastně spontánně na poslední chvíli. Věděla jsem totiž, že veterina je v daném týdnu domluvená vícekrát.

Happynku jsem si posadila na veterině na stůl a zarazila jsem se. Kočička měla špatnou srst, to jsme věděli, ale navíc jakoby zešedivěla. Paní doktorka se koukla do nemocného ouška a oznámila mi, že se ouško zlepšuje a „větvička“ s polypy se odděluje od ouška. Poté se jí paní doktorka chystala odebírat krev. Napíchla si žílu a všichni zúčastnění jsme zůstali v němém úžasu. Happynky krev byla velmi divná, vypadala jako špinavá rezavohnědá voda, nic takového jsem nikdy neviděla. Paní doktorka pravila, že toto je tedy hodně špatné… Až tak, že to vypadá na transfuzi krve. Krevní testy odhalily absolutní kolaps. Happynce selhávaly orgány, játra již měla neměřitelné hodnoty. Bylo nutné provést sono. S podivnou beznadějí jsem si vyslechla špatnou zprávu. Happynka měla na sonu játra naprosto zdevastovaná a flekatá - děravá. Jediná možnost byla otevřít ji a ujistit se, co se skutečně děje. Ještě před tímto krokem jsem byla seznámená s jejím vážným stavem. S největší pravděpodobností se jednalo o nádor s krvácením do bříška. Pravděpodobnost, že bude probuzená z narkózy, byla téměř nulová. Tušila jsem, že se již nedá nic dělat, přesto jsem si přála, aby se nám Happynka vrátila. Paní doktorka měla ještě ten den v plánu provést operaci a poté mi zavolat. Mezitím byla operována Lojzička – hafadýlko a kamarádka našich kočiček v novém domově – Mišky a Honzíčka. Poté následovala operace kočičky Happynky a osudový telefonát do útulku. Paní doktorka nám sdělila smutnou zprávu, Happy měla v bříšku ohromný nádor, který zcela zastínil a zdevastoval játra. Nebyla již šance na další přežití.

Smutnou zprávu jsme s lítostí přijali, se situací jsme se smířili a vyrovnali. Nebyla jiná volba, než kočičku z narkózy neprobouzet.

Happynku jsem měla 3x denně u sebe, když jsem jí podávala léky. Nechápala jsem, jak jsem jen mohla přehlédnout tak vážnou situaci. Ani v kousku duše jsem netušila, že je její stav až tak vážný. Pochybnosti jsem měla, ale nenapadlo by mě, že bojuje s tak vážným onemocněním.

Jak postupuje čas a my plyneme souběžně s ním, začínám stále víc chápat i nechápat. Smrt Happynky jsem přijala jako ohromnou úlevu vysvobození pro kočičku.

Happynka byla kočička s nádhernými kukadýlky, bradičkou s bílými chloupky a nádherným souměrným obličejíčkem. Byla naše černé srdíčkové sluníčko.

Happynko naše milovaná, nikdy na tebe nezapomeneme, byla jsi u nás dlouho a přitom tak krátce. Byla si naší velkou životní lekcí. Jsem přesvědčená o tom, že se dějí zvláštní věci, a přitom tolik logické. Vždyť vy naše kočičky si nám přicházíte pro pomoc záměrně. Žijete si ten svůj kočičí život s lehkostí vám vlastní. My lidé nevíme a časem se vše dozvídáme, vy kočky víte od samého začátku, jak to vlastně všechno je. Už navždy zůstaneš s námi, černá princezničko.

Vzpomínáme!

Tvá velká rodina z Vrbičan

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/