Inbreeding

O co se jedná? O tzv. příbuzenskou plemenitbu, kdy se mezi sebou páří zvířata, které jsou příbuznější, než je průměr v populaci. Můžeme rozlišit vzdálenou, blízkou a úzkou příbuzenskou plemenitbu.

Vzdálená příbuzenská plemenitba

Nazývá se rovněž liniová plemenitba. Chovatelsky se jeví jako přijatelnější typ příbuzenské plemenitby, protože jsou značně omezeny vedlejší, nežádoucí projevy, které se vyskytují při úzkém inbreedingu. Jejím předpokladem je však dostatečný počet zvířat na výběr. Při této chovatelské metodě se vychází z několika vynikajících zvířat, jejichž vlastnosti byly ustáleny většinou pomocí úzké příbuzenské plemenitby. Další, již vzdálenou příbuzenskou plemenitbou, se tyto jejich žádoucí vlastnosti a znaky dále upevňují a u jejich potomků se dosahuje stále větší vyrovnanosti v charakteristických znacích, které jsou požadovány šlechtitelským cílem. U plemene, kde se chce uplatňovat liniová plemenitba, by mělo být k dispozici několik nepříbuzných linií, aby se daly navzájem kombinovat. K tomu je však nutné mít poměrně velký počet jedinců. Vzhledem k tomu, že u řady plemen takový počet zvířat není, je nutné používat vzdálenou příbuzenskou plemenitbu v kombinaci s kontrolou dědičnosti a selekcí.

Blízká příbuzenská plemenitba

Při tomto typu plemenitby se páří vzájemně poloviční sourozenci, případně sourozenci rodičů s jejich potomky. Při chovu koček se s ní někdy setkáváme a při malém počtu koček v plemeni může být použitelná. Je však nutné pamatovat na další budoucnost plemene a včas importovat další kvalitní nepříbuzná zvířata.

Úzká příbuzenská plemenitba

Jedná se o typ inbreedingu, kdy se mezi sebou páří vlastní sourozenci nebo rodiče se svými přímými potomky. Tato spojení u nás podléhají povolení hlavního poradce chovu pro příslušnou kategorii plemen. V této souvislosti se setkáme s tzv. inbredními liniemi. Jedná se o skupinu zvířat, která vznikla z úzké příbuzenské plemenitby prováděné po dvě generace za sebou. U koček se s inbredními liniemi příliš často nesetkáváme. Jako každá chovatelská metoda má i příbuzenská plemenitba své výhody a nevýhody. Za výhodu lze považovat získání vynikajících jedinců, kteří mohou být použiti jako zakladatelé linií při liniové plemenitbě, a také možnost ustálení znaků odchovávaného potomstva. Pomocí úzké příbuzenské plemenitby můžeme rovněž odhalit recesivně založené vady, protože u těchto zvířat se objeví defekt kvůli zvyšování homozygotnosti zvířat mnohem častěji. Tyto defekty by se u heterozygotů neprojevily. Z tohoto hlediska může úzká příbuzenská plemenitba sloužit jako testovací metoda na genetickou zátěž určité skupiny zvířat. Velkou nevýhodou příbuzenské plemenitby je tzv. inbrídingová deprese – snížená životaschopnost zvířat vzniklých z této plemenitby. Patří sem snížená odolnost vůči nemocem a výskyt dědičných poruch. Pro chovatele, který se rozhoduje pro použití příbuzenské plemenitby, zejména úzké, to znamená dobře zvážit všechny její klady a zápory. Cílem by neměla být snaha odchovat exteriérově špičkové potomstvo, ale také koťata zdravá, bez extrémně přehnaných exteriérových znakům, které mohou vést k různým potížím či nemocem. Hlavně nezkušení chovatelé by se měli poradit s poradcem chovu i v případě zamýšlené příbuzenské plemenitby, která nepodlého povolení hlavního poradce (tj. i jiné než úzké příbuzenské plemenitby). Je nutná analýza rodokmenu, zkušenosti a informace o stavu daného plemene.

Zdroj: Chov koček, Marie Říhová, Grada, 2007

Foto: Renata Hofmann