Já a kočky

Do svých 59 let jsem fakt neměl rád kočky, ale v červenci 2012 jsme s manželkou a vnoučaty trávili týden na chalupě...

Každý večer chodíme k rybníku krmit rybičky. A tam se k nám přitoulalo krásné bílé koťátko. Byl jsem doslova „ukecán“, že půjde s námi domů. Ano, bral jsem ho jako hračku pro děti. Kocourek u nás vydržel 4 dny a poté zmizel. Za další 3 týdny se opakovala stejná situace - rybník a najednou opět náš kocourek, ale tentokrát s námi už zůstal. Dostal jméno Felix, pomalu končily prázdniny, a tak s námi cestoval do Prahy. Celý rok vše probíhalo v pohodě, na chalupě si kocourek cestoval po vsi, ale vždy se vrátil domů. Až 27. 12. 2013 odešel a nevrátil se. Fakt je, že nám moc chyběl a k slzám nebylo daleko. Vydrželi jsme to s manželkou do 9. 1. 2014. Ten den jsme jeli na chalupu a cestou se stavili v Měcholupech v útulku. Během deseti minut bylo rozhodnuto, odjížděl s námi černý kocourek Max. A jelo se hned i s ním na chalupu. Jako obvykle jsme v neděli kolem čtrnácté hodiny odjížděli. Vše bylo připraveno, jen vypnout topení, vodu. Když tu najednou zavolala z venku manželka. Myslel jsem, že se něco stalo, a ono vážně stalo. Bylo slyšet velmi úpěnlivé a smutné mňoukání. Mezerou pod sousedovými vraty koukal a naříkal ztracený Felix. Byl strašně špinavý, hubený a měl obrovský hlad. Tak a co teď? Najednou jsme měli dva kocourky. Oba jsme si je nechali a můžu říct, že oba kocourci nám maximálně změnili a obohatili život. Včera jsem byl nakupovat pro naše miláčky a najednou slyším manželský pár, který také nakupoval pro kočičky. Paní něco povídala a pánova odpověď zněla: „Jen jim to vezmi, já si klidně odtrhnu od huby.“ To mě jen utvrdilo v tom, že i ostatní lidé mají krásný vztah ke zvířátkům, stejně jako my. A o tom to je. Vůbec si doma neumíme představit zůstat bez kocourků, oba jsou osobnosti a oba jsou super! Proto všem vzkazuji: Mějte rádi kočky, i cizí!

Tomáš