Jak mi pomáhá felinoterapie...

„Každý den, který jsem už prožila i čas, který mne teprve čeká, má svou hodnotu, pronásobenou pocity, myšlenkami, štěstím i smutkem. Úsloví, žij každý den tak, jakoby by byl tvůj poslední, bych mírně poopravila.. žij každý den tak, aby pro tebe i druhé nebyl zbytečný.“

Jedna malá skrčená osůbka na posteli si kdysi hrála se šňůrkami od županu v momentě, kdy jí muž v bílém plášti jen tak mezi řečí oznámil, že tu bude maximálně rok. Co se v člověku odehrává je nasnadě... šok, prázdnota, lítost, samota, rezignace - smutná diagnóza, rakovina, krutý ortel.

Ano, ten příběh je můj, stejně jako rozsudek smrti, vyřčený lhostejným lékařem.

Prožila jsem si všechny ty pocity, výše zmíněné, jen s jedním jsem se dosud nesmířila.

S přisouzeným rozsudkem smrti.

Celých osm let jsem den co den přesvědčovala sama sebe, že vzdát se, je velmi snadné, ale bojovat, držet sebe i druhé nad vodou, je rozhodně smysluplnější.

Prvním počinem, který mi odvedl myšlenky na konec, byla malá chlupatá kulička s dlouhými fousky, mňoukavým reflexem vždy, když zahlédla misku. Kočičí kamarádka, přítelkyně i vrba. Dávky prášků se snižovaly úměrně s množstvím otření maličké hlavy o mou tvář. Slané slzy mizely po hlasitém zavrnění toho nádherného tvora, který se mi usadil na posteli i u srdce.

Že se nemůžu hnout a v jednom pokoji trávím pět let?

Ale kdo by na to myslel…

Zvířata, jakákoli, nám odsunou vlastní myšlenky na smrt na potřebu se postarat o němou tvář, naučí nás, mít zase rád. Svůj život i život malých chlupatých přátel.
Jak málo stačí, že?

Srdečně zdraví Iveta Kollertová