KOČIČÍ POVODŇOVÉ SOS - MĚSÍC POTÉ

aneb druhá šance pro Plaváčky ?

(pozn. pokračování Mokrá kočka, smutná kočka)

Od „velké vody“ v našem depozitu (Felix Grey) uplynulo více než měsíc.

Proto se pokusíme přinést aktuální informace o současné situaci.

Ale především chceme touto cestou poděkovat všem, kteří nezůstali a nezůstávají k osudům potřebných lhostejní.

Pro ty, kteří naše Kočičí povodňové SOS nečetli, protože třeba zrovna museli řešit podobné (nebo úplně jiné) záležitosti, si dovolím přidat odkaz, co se vlastně událo: http://www.felinogrey.estranky.cz/clanky/nezarazene/mokra-kocka_-smutna-kocka

Jdeme tak nějak dál - přiznávám, jde to pomaleji, než jsme čekali.

Bezprostředně poté, v den D, kdy voda ukázala co umí, jsme si další cestou jisti nebyli. Přírodní živly si prostě nevybírají a postihují i zařízení, která pomáhají. Neštěstí tak nechodí jen po horách, ale i po kočkách.

Po technické stránce se jakžtakž fungovat dá. Elektrické rozvody jsou sice dosud funkční pouze zčásti, neboť jak známo, voda se s elektřinou příliš nepřátelí, tedy podmáčené stěny u karantény, nefunkční čerpací zařízení u jímek a podobné provozní záležitosti vše nepříjemně komplikují a tento stav se odráží především na situaci typu „kam s nimi“ aneb jak ubytovat kočičí rodinky samostatně a přitom se vejít v rámci možností. Jelikož se letos urodilo, co se novorozenců týče, je to docela oříšek. Samozřejmě, je to opět „pouze“ o financích a o prioritách – krmení, léky a veterinární péče musí mít a má vždy přednost.

Příslušný magistrát fakt, že jsme se ujali povodňových nalezenců z dané lokality, ačkoliv by nastalou situaci měl dle zákona řešit on, samozřejmě zcela ignoruje, stejně tak lhostejný je k výdajům za péči a léčbu, taktéž neuhrazené faktury za veterinární pomoc považuje za cosi, co se ho netýká. Tedy, nic nového pod sluncem. Ale že kočičí mrňata a jejich mámy potřebují pomoc okamžitou, na to páni úředníci přece nikdy nehledí.

Je přece polstrovaná židle do pohodlných zadnic hřeje za sucha i deště.

S blížícím se koncem prázdnin se útulky opět začínají plnit řadou nechtěných čtvernožců. Nejeden letní dáreček tak skončí v útulku a ze zvířecího přítele se rázem stává opuštěnec. Lidská zodpovědnost často dohasíná spolu s letními slunečními paprsky.

Na povrch tak vyplouvají otázky a odpovědi nutící k zamyšlení.

Na „útulkové“ téma se nezřídka diskutuje a vždy se najdou jak příznivci, tak odpůrci. A řeší se, zda skutečně kočky potřebují k životu prostorné oddělené voliéry, zda vůbec potřebují na zimu vnitřní zateplené „apartmá“, jestli každoroční vakcinace není přehnaná, jelikož se říká, že vakcinace u dospělé kočky vydrží dlouhá léta, netřeba ji tedy opakovaně aplikovat, vedou se plamenné debaty o tom, kdy ještě dát životu šanci a když už je na místě zvolit milosrdnou euthanasii. V terénu jsou argumenty často zemitější, nelze zapomenout na otázku: „A proč ty kočky vlastně krmíte, vždyť si přece nachytají myši?“ a podobné perly. O nezodpovědném přístupu ke kastracím a argumentům typu „ať si příroda poradí, kočka má přece devět životů“ ani nemluvě.

Paradox je, že mnozí nezasvěcenci podobná moudra údajně slyšeli v útulku X, paní z útulku Y jim řekla to, jinde zase ono, tak proč tedy, když to jinde stačí, proč my s tím vlastně děláme takové ciráty?

K čemu potřebují kočky několik oddělených voliér, jestli není pro útulkové kočky taková samostatná voliéra odpovídající adekvátnímu počtu koček zbytečný luxus, vždyť přece tam a tam jich mají doma v malé garsonce mnohem více a žijou!

Informace na způsob „jedna paní povídala“ tak dokážou napáchat pořádný chaos.

Že nelze kočky z různých lokalit okamžitě ubytovat pospolu?

Že jsou v ohrožení možnými virózami, infekcemi a mutacemi virů?
Ale kdepááák – tam a tam je to přece normální, prostě kočky jsou kočky, tak ať jsou spolu! Měli jsme tu čest shlédnout venkovní voliéru v nejmenovaném útulku - ano, byla vcelku prostorná. V ní ovšem žila pěkně pospolu více než stovka koček. Jedné teklo z očí, druhá měla průjem, třetí... Pravda, mnoho jich bylo prozatím určitě zdravých, zřejmě i dostatečně zocelených.

Hubená koťata se zde choulila k sobě, dospělé kočky taktéž, kdepak oddělené ubikace pro jednotlivé vrhy. Rodinná idylka, připomínající kočičí hippies.

Kočka, jak známo, je tvor společenský, družný a přítulný. Ale říkejte virům, že nejsou v rodince žádoucí! Na druhou stranu, pokud podobná tvrzení slyší neznalá, byť kočkomilná veřejnost z úst povolaných, tedy útulkových, nemá důvod jim nevěřit. Obrátí se na útulek, útulek poradí. Pomůže. Útulek ví,jak na to. Má to přece v popisu práce, ctí své poslání. Veřejnost útulku uvěří.

Když pak útulek ubytuje větší než malé množství koček na prostoru menším než malém, je to v pořádku, řekne si kočkomilná veřejnost. Útulek je přece od toho. Útulek ví, co dělá. A malér je na světě.

Pomoc kočkám nespočívá v tom, vychytat ulice, sdružit desítky koček do stísněného prostředí a poté je bezhlavě umísťovat do nových domovů, jen aby vyšla statistika. Poskytovaná péče potřebným by měla být postavena spíše na kvalitě, než na kvantitě za každou cenu. Každá kočka má svoji individualitu a duši, byť ne každý tento úhel pohledu pojímá. Celý svět spasit nelze. Ale dokázat si to přiznat je přece jenom také docela dřina.

Ještě stále bohužel existuje pohled zvenčí aneb dělení koček na „útulkové“ a „normální“. Útulkovým kočkám stačí, co je zrovna k mání, co kdo dá. Útulkové mají být rády, že vůbec něco zbyde a vzít zavděk nejlevnějším krmivem z marketu, třeba i po expiraci. Normálním se kupují prémiová krmiva, kosmetika a říká se jim: „Nezlob, nebo tě dám do útulku“.

Naštěstí existují i majitelé koček, kteří by za ně dýchali a je jim úplně jedno, jakou má jejich kočka barvu srsti, tvar čumáčku, délku fousků či velikost uší, prostě ji bezmezně milují a přijali ji za člena rodiny. Většinou si je taková kočka našla sama a oni se jí ujali, případně mají právě nalezence z útulku či „dar od sousedů“, obrazně řečeno. Takových si vážím, těm děkuji.

Když držíte v ruce ani ne půlkilového tvorečka, uvědomíte si vlastní sílu, ale zároveň i skutečnost, jak jste bezmocní, ačkoliv tolik chcete pomoci. Mnohdy však můžete jen doufat, že právě on, či spíše i on bude tím vyvoleným, jemuž osud dopřeje dlouhá spokojená kočičí léta. Tedy doufáte a přitom musíte udělat maximum, co dokážete, aby vám ta lidská síla vůbec k něčemu byla.

Na straně jedné likvidujeme povodňové škody, řešíme ztráty a výdaje, strachujeme se o ty malé chlupaté bytůstky, hledáme kudy kam, a to vše “JENOM“ kvůli záchraně kočičích životů. Probdělé noci, nervy na pochodu a zásadní osobní dilema nepočítaje, cíl je jasně dán.

Na straně druhé náhodně vyslechnutý rozhovor v místní samoobsluze.

Stručně řečeno, sousedovic kočka najednou a zničehonic (!) porodila koťata, která jak rostou, běhají všude, tedy i dotyčným do zahrady, kde hledají potravu.

A protože to dotyčné silně obtěžuje, budou jim muset přimíchat něco do žrádla, aby ta havěť vychcípala (doslovná citace).

V tu chvílí opět naplno pocítíte tu starou známou bezmoc vůči „lidské síle“, hlouposti a krutosti.

Ale zpátky k Plaváčkům, zrozencům za povodní.

Jelikož již březí kočky „na spadnutí“ jsme se ujali v kritickém povodňovém čase, kdy o suché místo venku kočka hned tak nezavadila, bylo nám vcelku jasné, že plaváčci nebudou úplně fit. Šest chlupatých miniaturek se ovšem dralo na svět s vervou a brzy jim bude už 6 týdnů.

Přežili všichni. Ovšem, jejich start do života nebyl a není snadný. Ač léčíme běžné následky venkovského života jako je rýma a hnisavé záněty očí, mrňata jsou vcelku aktivní, hravá a sama baští. Tedy stále pilně doufáme a děláme maximum.

Jeden mrňousek měl ovšem smůlu – virus se dostal do oka tak nešťastně, že o oko přišel. Zapeklitá situace – máte před sebou hravé aktivní kotě, na kterém jednoznačně vidíte chuť do života. Místo oka má ovšem ohromnou hnisavou tvrdou bouli, tedy zároveň vidíte, že je zle.

Ač zánět vypadal skutečně více než děsivě, pacient jevil zájem o okolní svět, přistoupili jsme tedy na operační řešení a návrh další léčby. Malý Žiži (ano, jméno je skutečně odvozeno od Jana Žižky) tak dostal druhou šanci.

Ovšem přijít o oko v pěti týdnech, to už je pořádná smůla a tak jsme rozhodnuti bojovat. Přesto – názory a postoje se i zde různí. Okamžitě uspat, co s jednookým kotětem? Léčba přece nebude zadarmo! Vyplatí se vám to? Kdo bude chtít jednooké kotě, když jsou útulky plné krásných a zdravých? Pokud to přežije, bude celý život mrzák! A proč si vlastně takhle přiděláváte starosti, máte jich snad málo? Je to tak prosté, rozhodovat od stolu! Máme na to vůbec právo? Je skutečně jednooké kotě natolik méněcenné, že si nezaslouží žít? Je tento svět skutečně jen pro silné, zdravé a krásné jedince? Každý svoji odpověď jistě zná...

Taktéž každým dnem očekáváme porod třetí černé povodňové bezdomovkyně, která se u nás postupně stabilizovala. A zase budeme trnout hrůzou a doufat, že bude lépe.

Připojuji autentické fotky plaváčků. Omluva, pokud někomu přijdou drastické, ale i tohle je realita.

Víceméně to nejhorší je ale už snad za námi, tedy tyto záběry považujeme takřka za to nejmírnější, čím ty chudinky chlupaté prošly.

Rozdávat kočičí šance je přece naše poslání.

Bez vaší pomoci bychom ovšem nezmohli nic.

Ale dokud budeme na tomto světě potkávat i ty, kteří by pro kočičí štěstí šli světa kraj, máme snad šanci my všichni...

Majka Šrámková,

dobrovolník FELIX GREY o.s.