Kočičí sluch

Pro kočku, jakožto noční šelmu, je jemně naladěný sluch velmi důležitý. Od lidského sluchu se liší především vnímáním tónů vyšší frekvence, které člověk neslyší.

Kočka je pohotový lovec, který v okamžiku, kdy uslyší kořist, je s nastraženýma ušima připraven vyrazit. K „nastražení“ používá přibližně 20 malých svalů, jež ovládají vnější část ucha – boltec. V porovnání s člověkem dokáže také mnohem lépe rozlišit, odkud zvuk přichází.

Tichá domácnost

Kočky přímo zbožňují ticho. Hlasitá hudba, křičící děti, štěkající pes nebo jízda autem je prostě obtěžují. Pokud mají možnost, raději se hlasitých zvuků straní. Sice se do jisté míry dokážou přizpůsobit, ale poskytnete-li jim blahodárné ticho, velmi to ocení.

Všimněte si, že zvuky vnímají téměř 24 hodin denně. Když je budete chvíli pozorovat, zjistíte, že jakmile se ozve nějaký zvuk, zbystří a uši se okamžitě otočí tím směrem. Jelikož je pro ně mnohem snadnější zjistit zdroj zvuku ve stoje, než v pohybu, často znehybní v jedné poloze a bedlivě naslouchají.

Trocha anatomie

Na vnějším okraji ušního boltce se nachází zploštělá kožní kapsa, tzv. burza, která umožňuje pohyb a ohýbání ucha, rovněž dokáže tlumit zvuky, jež vycházejí z prostoru za hlavou.

Dráha zvuku: Z boltců je zvuk veden k ušnímu bubínku, kde vibruje proti malým kůstkám ve středním uchu. Zde vibrace zesilují a přenášejí se dále k dalšímu bubínku u paty hlemýždě ve vnitřním uchu, který je naplněn tekutinou. Vibrace jsou rozeznány vlasovými buňkami ve stěnách hlemýždě.

Možná jste nevěděli, že kočky mají obdivuhodnou funkční horní mez slyšení 60 kHz, což je podstatně více, než je funkční horní mez psů (15-20 kHz) a díky tomu dokáží zaregistrovat i velmi vysoké pisklavé zvuky, které vydávají hlodavci (20-50 kHz).

Hluchota

Mezi bílými a zejména modrookými (někdy i oranžookými) kočkami se občas vyskytují hluší jedinci (mohou neslyšet jen na jedno ucho, nebo na obě). Ovšem nemusíte mít strach, není pravda, že by byli hluší všichni bílí jedinci s modrýma očima. Je zřejmé, že chovatelé nechtějí tento hendikep mezi populací čistokrevných koček rozšiřovat, zavedlo se proto povinné audiometrické testování. Hluché kočky se ani nemohou účastnit výstav a odchovávat koťata s průkazem původu. Přestože není hluchota u bytových koček zdaleka tak velký problém jako třeba u psů, stejně je třeba zavést určitá bezpečnostní opatření. Obecně je absence sluchu nevýhodná při výchově mláďat a nebezpečná při volném pohybu venku. Hluchá kočka se také mnohem snadněji vyleká a je kvůli tomu často psychicky labilnější. Proto se k takto hendikepovanému zvířeti přibližujte zepředu, aby vás vidělo. Vyvarujte se rychlých doteků či nenadálého uchopení zezadu. Zhoršený sluch je spojován i se stářím, je to dáno změnami v ušním aparátu. Postupné ubývání sluchu je nevratné, ke staré kočce se proto chovejte ohleduplně.

Rovnováha

Ve vnitřním uchu kočky je uloženo také rovnovážné ústrojí, konkrétně vestibulární soustava, což je skupina tří polokruhových kanálků naplněných tekutinou, která zůstává díky setrvačnosti ve stejné poloze, i když se kočka různě otáčí či kroutí. V této tekutině plavou drobné vápenaté částečky, jež se při pohybu hlavy přesouvají a informují mozek o poloze. Proto se kočka dokáže tak rychle orientovat a při pádu se převrátit tak, aby dopadla na všechny čtyři. Tato schopnost bohužel selhává, pokud se jedná o pád z malé výšky, kdy se nestihne otočit, nebo naopak z velké výšky, kdy nestačí nohama odpružit velký náraz a často pak dojde ke zranění. Na tomto místě je proto vhodné připomenout, že okna nebo balkón byste měli vždy zajistit tak, aby nemohlo dojít k pádu a následnému zranění.

Zdroj informací: 100 způsobů jak rozumět vaší kočce, Roger Tabor, Mladá fronta

Chov Koček, Marie Říhova, Grada, 2007

Foto: David Hák