Kočka stromová

„Sotva jsme našemu koťátku ukázali zahradu, první co udělalo, že vyšplhalo na strom a pak nevědělo jak dolů, mňoukalo o pomoc a vypadalo fakt zoufale,“ vyprávěla Milada své kamarádce Ivoně. Měly společnou cestu z práce, obě mají rády kočky, a tak se řeč stočila většinou na ně.

„Tonda musel pro žebřík a ta potvora Ája, místo aby pochopila, že jí chce pomoct, tak couvala, div že nespadla. Trvalo to hrozně dlouho, než ji přemluvil. Už jsem si myslela, že budeme volat hasiče.“ „To znám, taky jsme před lety sundávali kočku ze stromu, ale u nás na ty hasiče došlo. Jenomže ani jim se to nepovedlo. Ujistili mě ale, že kam kočka vyleze, odtud taky dokáže slézt. Milá Micinka totiž vylezla až na samý vršíček a tam setrvala nejspíš celou noc. Ráno pak čekala přede dveřmi jakoby nic, takže v našem případě měli hasiči pravdu. Ale kdyby do rána neslezla, tak nevím, co bych dělala, měla bych strach, že omdlí hladem…“

„No je to nepříjemný pocit, když kotě žalostně mňouká v koruně stromu a člověk se k němu nemůže dostat,“ souhlasila Milada. „Áju stromy lákají pořád, ta první zkušenost ji neodradila, naopak, řekla bych, že se jí zalíbilo, jak se Tonda snažil a přemlouval ji, asi se cítila jako hvězda seriálu, takže to pravidelně opakuje. Vyleze na strom, tam mňouká tak hlasitě, až nás tím vyláká ven, Tonda jde pro žebřík a zábava začíná“. „Ájinko, pojď blíž, nedosáhnu na tebe. No tak, dej si říct, přece tady nebudu stát do večera,“ přemlouvá kočičku. Ája ho pozoruje, ale dělá, že nerozumí. Tonda se po ní natáhne a kočička maličko couvne. „Nezlob mě, výš už se nedostanu.“ A kočička nic. „Víš co, už toho mám dost. Tak si tady zůstaň!“ Tonda sleze z žebříku a oba jdem domů. „Mňňaaaaaaaaaaauuuuuuuuu,“ doprovází nás její zoufalý jekot. Děláme, že neslyšíme, ale dlouho to nevydržíme a jdeme zase za ní. No a na několikátý pokus se konečně nechá sundat. „Co tam lezeš, když se pak bojíš dolů,“ ptáme se jí úplně zbytečně. Dostala přezdívku Topolka, protože na topol leze nejčastěji. Ale už jsme ji sundávali i z třešně a několika jabloní. Pro stromy má zkrátka slabost. Ale přišli jsme na to, že nás vodí za nos. Na víkend jsme výjimečně odjeli na oba dny k našim a vrátili jsme se až v neděli večer. Ája Topolová byla samozřejmě na stromě, ale jak nás uviděla, samou radostí zapomněla, že „neumí“ slézt ze stromu a sjela dolů jako blesk aby nás mohla přivítat. Moc jsme se tomu nasmáli. No a včera už si zase vzpomněla, že ze stromu ji má sundávat Tonda a mňoukala tak nahlas a tak dlouho, až dosáhla svého.“ „To jde kočkám nejlíp, to dosahování svého,“ zasmála se Ivona.

Text: Lenka Novotná