Koťata ze stodoly

„Těžký je život fotografa“, povzdechl jsem si před kamarádem Jirkou. „Copak?“ Rozzářil se v očekávání nějakého mého průšvihu. „Ale, žena chce abych jí nafotil nějaká koťata, nejlépe v pohybu.“

„To pro tebe přece není žádný problém.“ „Není, jen musím sehnat někoho s koťaty. Ty máš od loňska kočku, neplánuje rodinu?“ „Už doplánovala, vím, že koťata má v nějakém úkrytu ve stodole, ale ještě jsem je neviděl. Takže u mě si nezafotíš.“ „Ale zafotím, neboj se, já je z úkrytu vylákám.“ „No jak myslíš,“ zasmál se Jirka při představě, jak se popase na mém neúspěchu. „Přijď zítra dopoledne, to jim nosíme krmení, ale potvůrky čekají dobře schované, dokud neodejdeme. Už jsme zkoušeli odejít a pak se nečekaně vrátit, ale vždycky stihnou utéct a schovat se.“

Druhý den dopoledne jsme s Jirkou a celou jeho rodinou, vyzbrojení miskou masa a foťákem, vyrazili ke stodole. Pozdravit nás přišla jen kočičí máma Mánička. „Vidíš, říkal jsem ti to,“ neodpustil si Jirka. „Nespěchej, vždyť jsme teprve přišli,“ neztrácel jsem optimismus. Sedl jsem si na dřevěnou bedýnku a začal jsem „mňoukat“. Netrvalo dlouho a první zvědavý čumáček vykoukl ze škvíry a za ním druhý. Koťata se osmělila a předvedla nám malou show.
I maminka Mánička se připojila. Fotil jsem ostošest. „Já se na to…!“ Brblal Jirka. „Když jsem to zkoušel já, tak nic. Přijdeš ty a vylezou. To snad není pravda.“ Jirkova žena Hanka se nemohla udržet smíchy a děti taky. „To se holt musí umět,“ pronesl jsem samolibě. To Jirku nadzvedlo. „Tak když seš pro kočky tak neodolatelnej, určitě si jedno kotě rád vezmeš.“ Popadl kotě, co se k němu neopatrně přiblížilo a vrazil mi ho do ruky. „No počkej, chtěl jsem fotky, ne kotě.“ „Však doma můžeš pokračovat ve focení do aleluja,“ poradil mi hbitě. „Tak si ho Ondro vem,“ přimluvila se Hanka. „U tebe víme, že bude v dobrých rukách.“ Kotě se mi líbilo, což o to, ale bez porady s manželkou jsem nechtěl riskovat, tak jsem jí zavolal. „Ahoj Katko, nafotil jsem spoustu krásných fotek a Jirka mi chce jedno kotě vnutit. Co ty na to?“ „Jestli se ti líbí a je to kocourek, tak jsem pro.“„Je to kocourek?“ Zeptal jsem se Jirky. Jirka kotě prohlédl a přitakal.

Kocourek Matýsek dělal radost celé rodině až do příštího jara. Ale pak… Zavolal jsem Jirkovi. „Jirko, ten kocourek od tebe má kotě, tak si vyber, buď ti ho dovezu, nebo mi na něj posílej alimenty.“ „Tak ho dovez,“ řekl Jirka s hlubokým povzdechem.

Text: Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta