Lízinka a postvakcinační sarkom

Ještě jsme se nestačili vzpamatovat a rozloučit se s kočičkami, které nás v těchto smutných dnech opustily, a opět nás překvapilo další loučení. Tentokrát s milovanou Lízinkou, která zemřela na vážné onemocnění.

Lízinky příběh byl protkaný zvláštním kouzlem. Kočička pocházela z Plzně, kde měla provizorní příbytek na zahrádce hodné paní. Ta se však ocitla v tíživé životní situaci a Lízince tak hrozilo, že by zůstala sice stále venku, ale tentokrát by se ocitla bezprizorně zpět na ulici. Slovo dalo slovo a Lízinka putovala do Vrbičan.

Útulkem prochází mnoho kočiček a s každou se píše velký příběh. Každou kočičku vnímáme jako originál se spoustou mnohdy až neuvěřitelných detailů. Stejně tak tomu bylo u Lízinky, kterou jsme přijímali v září roku 2012 do srdíčkového útulku. V tentýž osudový den jsme naprostou náhodou zjistili, že má Lízinka pod tlapičkou (jakoby pod paží) nějaký útvar. Nacházel se na velmi netypickém místě. Zvláštní bylo, že jsme ho objevili v den příjmu Lízinky do útulku. Jakoby přišlo včas varování pravděpodobného blízkého (a přesto tak vzdáleného) konce. Vždyť Lízinka dokázala žít s tak agresivním nádorem několik dlouhých měsíců.

Vše nejprve poukazovalo na skutečnost, že se jedná o rakovinu mléčné žlázy. O to větší bylo překvapení, když přišly výsledky histologie, které poukázaly na postvakcinační sarkom. Ten vzniká u malého procenta jedinců následkem očkování, přičemž pokud není bulka odhalena včas, ve většině případů je osud kočičky v krátké době zpečetěn. Lízinka však měla nádor na netypickém místě po očkování. Přesto byl nádor tak zásadní a zhoubný, že se s tím již nedalo nic dělat. Při každé operaci byla s nádorem odstraněná i větší část tkáně, přesto jsme boj se zhoubnou nemocí na plné čáře prohráli.

Pamatuji si den první operace, jakoby to bylo včera. Vím přesně, na kterých místech jsem po cestě domů z veteriny několikrát s Lízinkou zastavovala a kontrolovala ji. Jednou u cesty, podruhé na benzínce. Je to smutné... Pamatuji si, jak Lízinka nepapala kapsičky, ale pouze granulky, jak jsme se tomu podivovali... Vzpomínám, na kterých místech v útulku lehávala a odpočívala. Pamatuji si na mimořádně velkou proutěnou kukaň, kterou si Lízinka přivezla do útulku ještě z původního domova.

S každou kočičkou nás pojí silné pouto, vzpomínky úsměvné, i ty slzavé. Lízinka byla neskutečně milá, snášenlivá, přátelská a hodná kočička. Vždy jsme si říkali, že je jí pro její vážné onemocnění obrovská škoda. Nemohli jsme ji nabízet k umístění, protože jsme věděli, že její zdravotní stav není vůbec dobrý. Myslím, že mnoho páníčků by bylo za tak milou kočičku rádo, jenže bohužel... Lízinka byla první, kdo nás i návštěvy v pokoji Maxíka chodil pozdravit (samozřejmě společně s maximálním Maxíkem). Lízinka byla velmi komunikativní a společenská, zlatá a přívětivá kočička.

Nikdy nezapomenu na její způsob komunikace, to když se hlásila o pozornost. Nikdy nezapomenu na její krásné a zvláštní duhově dvoubarevné zelenožluté oči plné dobroty a lásky. Nikdy nezapomenu na klidný zasněný pohled, kterým se dokázala dlouhé hodiny dívat z okna. Nikdy nezapomenu na její nádherně zbarvený mourovaný kožíšek se zrzavým nádechem. To vše ale podtrhovala jasně povadlá srst vážně nemocného zvířátka.

Po třetí a již poslední operaci jsme se rozhodli, že ji nenecháme zatížit chemoterapií a jediná nasazená léčba byla homeopatická. Nikdy také nezapomeneme na poslední tři dny, než jsme se s ní naposledy rozloučili. Najednou to nebyla ta naše Lízinka. Ve čtvrtek 20. 6. 2013 zasáhla naší republiku šílená a nesnesitelná vedra, útulková teta Kristýna ten den bojovala s virózou. Přes veškerá příkoří bylo nutné chodit kočičky sledovat. Převážně ty, které byly trvale anebo jen dočasně v léčbě. Lízinka ležela jako placička a na první pohled jí nebylo dobře. Říkala jsem si v duchu, že je mi taky špatně, vždyť v tak šíleném počasí se nedalo ani pořádně dýchat, natož pak normálně fungovat. Přesto jsem zaujala postoj, který mi nepřidal na klidu a napadlo mne: „Co když už Lízinka musí za duhový most?“ Otevřela jsem okno, abych vytvořila aspoň trochu průvanu a zkoušela jsem Lízince dávat něco na zub. Nabídla jsem jí bílý jogurt a kapsičku, ale nikterak zásadně jsem neuspěla. Něco málo slízla, ale koukala na mne pohledem plným zoufalství, beznaděje a dokonce i bolesti. Pohledem jakoby zastřeným a upozorňujícím, že se blíží něco, co již nepůjde zvrátit.

Když jsem se ji snažila přenést na jiné místo, to abych vyzkoušela, zda a jak se pohybuje, kočička reagovala bolestivě. Dostavily se první silné a děsivé myšlenky, vždyť nádor stále rostl, byl větší a větší. Nebylo tedy pochyb o tom, že s tím může souviset i její podivný zdravotní stav. A skutečně, následující den byla sice vyrovnanější a komunikativnější, přesto mne pozorovala úplně jiným pohledem. Několikrát zamňoukala na znamení věčného přátelství a zároveň také proto, aby mne upozornila na brzké loučení.

V sobotu jsem si chvíli pohrávala s myšlenkou, zda ji vzít na plánovanou veterinu. Jediný pohled ale stačil na to, abych se rozhodla, že ano. Cítila jsem, že je její zdravotní stav špatný, ale nepřipouštěla jsem si, že se budeme brzy loučit. Pořád jsem si říkala, že to není možné, že ještě ne, že na Lízinku určitě nezapůsobilo počasí a vše špatné bude brzy zažehnáno. Mýlila jsem se. Paní doktorka nejprve na první pohled zhodnotila, že se Lízinka hodně zhoršila a je docela možné, že už jí selhává některý z životně důležitých orgánů. Odebrala jí krev, aby zjistila více. Přišlo smutné zjištění. Lízince již selhávaly ledviny. A to tak vážně, že již nebyla cesta zpátky. A jak to už u onemocnění ledvin bývá, většinou tento stav zjistíte, až když jsou ledviny z větší části poškozeny. U Lízinky tento fakt umocnil zhoubný nádor, ačkoliv byla pravidelně kontrolována a vyšetřována.

Jsem vděčná za to, že již nemusela déle trpět - kapat infuze a zůstávat v léčbě. Jsem vděčná za to, že v osudový den krevní zkouška jasně poukázala na nezvratný stav. Za tuto skutečnost jsem vděčná právě proto, že se již nadále nemusela trápit zbytečnou léčbou. Ve chvíli, kdy by bylo potřeba kvůli ne zcela jasným výsledkům kočičku léčit a my bychom ještě s určitostí nevěděli, na čem jsme, byla by to pro ni další zátěž. Nikdy totiž nevíme, dokud není zcela jasno, na jakou stranu se stav jakékoliv kočičky zvrátí. Zda lze ještě zabojovat, nebo je boj o život již zcela prohraný. Jenže, každá smrt znamená nový začátek... Těžko říct, zda na této planetě. Nebo snad úplně jinde?

Milovaná Lízinko, bylo nám ctí poskytnout ti šťastné dožití v srdíčkovém útulku. Hned po prvních výsledcích histologie bylo nad slunce jasné, že u nás zůstaneš již natrvalo. Jsem si naprosto jistá, že jsi u nás byla vyrovnaná, spokojená a šťastná kočička. Z každého tvého pohledu bylo cítit, jak moc je ti s námi fajn. A my – útulkoví páníčkové – jsme ti nesmírně vděční za další velkou životní lekci a zkušenost. Jsme ti vděční za to, že jsme o tebe mohli s láskou pečovat a radovat se z toho, jak moc jsi nám dávala o sobě vědět, a jak moc přesvědčivě jsi nás nasměrovala nakonec i k tomu, aby bylo tvé trápení co nejkratší. Je to neuvěřitelné, ale nikdy nezapomeneme na tvůj osobitý způsob komunikace, které jsme do detailu rozuměli. Vzpomínáme a nikdy na tebe, milovaná a zlatá Lízinko, nezapomeneme!

Všichni tví kamarádi ze srdíčkového útulku

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/