Magdina kočka

Když Renata přinesla do práce dvě mourovatá koťata, v naději, že se jich někdo ujme, Magda neodolala a jednu kočičku si vzala.

„To jsi hodná,“ rozzářila se Renata. „Luděk vyhrožoval, že je utopí. Sice nevěřím, že by to fakt udělal, ale už tak je naštvaný, že krmím Bětušku. Jednou večer jsem ji uviděla před barákem a další dny znovu, a tak jsem jí nabídla trochu jídla. Luděk říkal, ať to nedělám, že nechce, aby u nás zůstala. Ale mně jí bylo líto, tak jsem jí vždycky něco přinesla a teď to mám. Bětuška to pochopila tak, že kde se najde krmení pro jednu kočku, tam se uživí i koťata.

Cestou z práce Magdě pípla esemeska, že Leoš se domů nevrátí dřív než za týden, což jí hned zvedlo náladu a vyvolalo úsměv na tváři. Musela se smát sama sobě – to jsem to dopracovala, raduju se z toho, že miláčka neuvidím. Po čtyřech letech soužití si dokonale zevšedněli. Okouzlení se nepozorovaně vytratilo, neměli si už co říct, čím se překvapit a ze sexu se pro Magdu stala otravná domácí práce – něco jako umývání oken. Akorát že okna nemusela dělat dvakrát týdně.

Když se seznámili, byla to láska na první pohled. „Kam jedete krásná slečno?“ Zeptal se jí v autobuse vysoký kluk s neodolatelným úsměvem a modrýma očima. Už dřív si všimla, že po ní pokukuje a dnes ji konečně oslovil. „To je tajné,“ usmála se a zamžikala dlouhými řasami. „Miluju tajemství,“ řekl ten kluk a z autobusu vystoupil zároveň s ní, ačkoliv kvůli tomu přejel čtyři zastávky. Představil se jako Leoš a doprovodil ji až před dům, kde bydlela se třemi kamarádkami.

Zval ji do kaváren, na výlety, na výstavy všeho možného, do kina… Byl okouzlující, vtipný a přitažlivý. Nemohli se jeden druhého nabažit a po půl roce chození si pronajali dvoupokojový rodinný domek s malou zahrádkou. Prožívali romantické období. Po něm však přišlo období bouřlivých hádek a teď se jejich vztah pohyboval od mírného podráždění po vlídnou lhostejnost.

Magda odemkla, přezula se do pantoflí a pustila kočičku na průzkum. Kočička byla zvědavá, ale nadmíru opatrná. Natahovala krk, rozhlížela se na všechny strany a našlapovala zlehka, krokem tak plíživým, že málem táhla břicho po zemi. Objevila spadenou houbičku na nádobí, obezřetně se k ní přiblížila, natáhla packu, dotkla se jí a bleskurychle ucukla jakoby se spálila. A znovu rychlý výpad packou a ještě rychlejší ucuknutí. Magda se musela smát: „Ty jsi ale hrdinka.“ Ještě chvíli ji pozorovala a pak šla koupit aspoň písek a krmivo. Další nezbytnosti opatří později.

Magda si lámala hlavu, jak kotě pojmenuje. Psala si na papír nejrůznější jména a zkoušela jak to zní. Ještěže Leoš není doma, kroutil by hlavou, že z toho dělá vědu a kočce by říkal Micko. Ale Magda chtěla jméno, které by se hodilo právě k téhle kočičce. A pak kápla na to pravé – Melody . „Melody,“ zavolala zkusmo a kočička přiběhla. Byla to samozřejmě náhoda, ale Magdu to potěšilo.

Volávala pak na kočičku jen jménem a pokaždé když Melody přišla, dostala něco dobrého. Takže na zavolání přibíhala docela ochotně. A někdy, když ji honila mlsná, běžela za Magdou – „mňau mňau, nevolala jsi mě?“

Večer, když Melody vrněla Magdě do ouška, říkala tomu Magda melodie spokojenosti a dobře se jí usínalo. Jenže Melody častěji místo vrnění řádila, lítala po ložnici a občas něco shodila. U toho se tedy usnout nedalo ani náhodou. Magda naštvaně vylezla z postele a kočičku pošplíchala vodou. Zabralo to. Ale za chvíli jí otrnulo a začala nanovo. A když ji Magda vystrčila za dveře, zuřivě na ně škrábala, hlasitě mňoukala, zkrátka zkoušela, co Magda vydrží. Kdyby to někdo poslouchal, myslel by si, že tu kočku trápí a zatím to byla Magda, kdo byl k politování.

Leoš se doma jen otočil a hned zas někam odjel, ani se nepodivil, že najednou mají kočku. Magda zatím využívala volných odpolední a víkendů k vycházkám a usoudila, že taková vycházka se psem by určitě byla mnohem zábavnější. Občas potkávala pejskaře a vyzařovala z nich, i z jejich psů, radost ze života. Začala uvažovat o štěněti. Proč ne? Říkala si, když už mám kočku, proč ne i psa? Bylo jí vcelku jedno jakého, líbili se jí všichni. Když uviděla inzerát i s fotkou nádherných štěňat belgického ovčáka, navíc přímo odsud, z Jasanova, neváhala ani chvilku.

Melody nejdřív trochu prskala, ale brzy pochopila, že ten malý neohrabaný nekňuba je dobrý na hraní a ještě lepší na komandování. Magda se mohla potrhat smíchy, když viděla, jak se malý Ben nechá odstrkovat od žrádla, nebo jak se marně snaží chytit drzou Melody, když mu ukradla JEHO hračku.

Ben rostl jako z vody a Magda zjistila, že pořídit si tak velkého a hlavně temperamentního psa, nebyl zrovna nejlepší nápad. Nedokázala ho totiž unavit a on pak z nudy páchal samou škodu. Vracela se z práce unavená a na víc, než odpolední vycházku už neměla elán. Jenže vycházka byla pro Bena jen taková předehra a dychtivě čekal, co bude dál. Potřeboval nějaké zaměstnání, sport, nebo aspoň cvičák. Magda pochopila, že Ben potřebuje mnohem aktivnějšího pánečka, než je ona. Přes internet se seznámila s mladým kynologem Ivanem – nadšencem pro agility, který sháněl belgičana. Ben se mu natolik zalíbil, že mu ani nevadilo, že už to není malé štěně, ale osmiměsíční puberťák. „My se brzy skamarádíme, že jo,“ promlouval Ivan laskavě k Benovi a hladil ho. Ben moc nechápal, proč má jít s ním, ale moc se nebránil. Jen se tázavě ohlížel po Magdě, proč ho nevolá k sobě, co to vymyslela za divnou hru. Magda rozloučení s Benem obrečela, ale věděla, že ona by ho jen zkazila. Nebyla důsledná ve výchově a nedokázala ho zaměstnat. A nudící se pes rovná se otravný pes. Svou nespokojenost dával najevo nepřetržitým štěkotem. Ve dne i v noci. Bylo to k zbláznění. Ale když si začal škubat srst, šla se poradit s veterinářem a ten doporučil léčbu sportem.

Magda si dodatečně přečetla rady pro začátečníky, aby věděla, čím měla začít. Usoudila, že pejskařka z ní nebude, na Bena však nepřestávala myslet. Nechtěla obtěžovat jeho nového pána, ale ráda by věděla, jak si Ben zvykl a jak se mu daří. Proto měla nesmírnou radost, když jí přišel mail o Benově prvním vítězství v agility.

Melody byla taky celá nesvá z Benova odchodu. Pořád ho hledala a mňoukala napůl tázavě a napůl vyčítavě: „Paničko, cos to provedla?!“ A Magda se ji snažila rozptýlit honičkou, to Melody nikdy neomrzí. Pak ji vzala do náruče a šeptem se svěřovala: „Víš kočičko, já jsem to s Beníkem neuměla. On je teď šťastnější, vyběhá se, vyřádí a pak už ho ani nenapadne zlobit.

Melody je taky temperamentní, ale naštěstí se nenudí. Když Magda pracuje, Melody je na zahradě nebo na potulkách, našla si pár kočičích kamarádek a prohání myši. Po večerech dělá společnost Magdě. Melody je šťastná kočka. A je to kočka čtenářka. Jakmile si chce Magda chvíli číst, Melody jí hupsne na klín a zalehne písmenka. A ještě se s naprosto nevinným výrazem dívá po Magdě, co ona na to. Okusuje rožek knihy, ducá ji hlavičkou do ruky: „Hlaď kočičku, to je přece MNOHEM lepší než čtení,“ a spustí vrnící motorek. Tuhle zálibu v knihách má odmalička. Magda jednou nechala na stole otevřenou knihu o velkých kočkách a přistihla Melody, jak ji studuje. „Ty ale budeš vzdělaná kočka.“

Leoš se vracel domů čím dál míň, až se nakonec odstěhoval. Zamiloval se do nějaké studentky a našel pro ně nové hnízdečko lásky. Dost daleko na to, aby se nepotkávali. Magdu to nepřekvapilo, ani se netrápila vzpomínkami, jak tu byli zpočátku šťastní. Všechny její myšlenky se točily kolem ožehavého problému, jak utáhnout nájem. Sama na to nemá, bude si muset urychleně najít nějakého spolunájemníka. Zavolala majiteli domku a tomu bylo celkem jedno, jak to udělá, hlavně ať platí včas.

Dala si inzerát. Příčilo se jí dovést si domů cizího člověka, ale nic jiného jí nezbývalo. Připadala si jak hrdinka z laciného románu. Jen ten zachránce nikde. Chtěla najít někoho slušného. Seznámila se se spoustou lidí, vypila s nimi hektolitry kávy a prováděla je domkem.

Některým nevyhovovala cena, jiným se to zdálo malé… Trvalo měsíc a půl, než se přihlásil ten pravý. Jmenoval se Radek, byl čerstvě rozvedený, měl peníze na nájem a nechtěl nic než klid a trochu soukromí. Přesně jako Magda. Ihned si porozuměli.

Melody se k novému spolubydlícímu přibližovala obezřetně, jeden nikdy neví, co když si Radek dává kočky k snídani?! Nechala si pár dní na rozmyšlenou, než ho vzala na milost. Není s ním taková zábava jako s Beníkem, ale je to dobrý člověk.

Magda byla z Radka nadšená. Je nevtíravý a velkorysý. Vydělává dost a kromě poloviny nájmu přinese občas nějakou pozornost – ovoce, dobíjecí kupon nebo kapsičky pro Melody. Magda ho za to pozve na večeři nebo mu vyžehlí košile. Přestože bydlí pod jednou střechou, nepotkávají se příliš často. Ale když už, dokážou se spolu dobře pobavit i pohodově mlčet. Melody chodí od jednoho k druhému, ducá hlavičkou, chce hladit, obdivovat, zvedat na klín a taky pročesávat kožíšek.

Tahle idylka trvala skoro rok, když Radek trochu stydlivě Magdě oznámil, že se s bývalou ženou dali znovu dohromady. Magdě to bylo líto. I když jejich vztah je čistě přátelský, nejspíš ho už neuvidí. Radek jí nechal dost peněz, aby nějak překlenula dobu, než sežene nového spolunájemníka. I Melody jakoby tušila, že se Radek odstěhuje, byla přítulnější než jindy.

Magda si znovu dala inzerát, ale na rozdíl od toho prvního, kdy zájemců bylo hodně, teď se nepřihlásil nikdo. Tedy, hlásily se realitky, ale nikoho jí zatím nepřivedly. Už jí skoro docházely peníze, když jí zavolala mladá matka samoživitelka, že akutně potřebuje vyřešit bydlení. Už když se poprvé setkaly, byla Magdě Dana krajně nesympatická a její dcera Jitunka se hned projevila jako rozmazlený spratek. Magda ale neměla žádného jiného zájemce a tak souhlasila. Měla z toho špatný pocit.

Netrvalo dlouho a Magdě se zvedl nájem, protože Dana nelenila a zajela si za majitelem domku usmlouvat nějakou slevu. Musela se mu moc líbit. Magda majiteli domku rozhořčeně zavolala, ale všelijak se vytáčel a nakonec jí řekl, ať se s ním klidně soudí, nebo ať se vystěhuje.

Soužití s touhle dvojkou bylo pro Magdu neúnosné. Nekonečné hádky, žádné soukromí, televize na plné pecky, Magdiny zásoby z ledničky se ztrácely, zato špinavé nádobí se hromadilo. O úklid se starala jen Magda a za chvilku to stejně nebylo poznat. Magda se mockrát pokoušela se s Danou nějak domluvit, ale bylo to marné. I Melody z nich byla vystresovaná. Jitunka ji tahala za ocas a trefovala se do ní skleněnými kuličkami. Dana ji taky neměla ráda a Melody se jim pomstila po kočičím způsobu. Načurala jim do bot a do postele. Strašně se kvůli tomu pohádaly a Dana si stěžovala majiteli domku. Ten Magdě domlouval ať si kočku hlídá, nebo ať se odstěhuje. Magda byla vztekem bez sebe.

Začala si hledat nové bydlení. Dlouho nemohla nic přijatelného najít, až narazila na inzerát nabízející práci pokojské i s ubytováním v horském penzionu. Vzala to.

Melody byla tak naštvaná za všechna protrpěná příkoří a to stěhování, to už byl vrchol všeho. Její kočičí trpělivost má své meze!!! Týden se s Magdou nebavila.

Magda se zatím sžívala s novým prostředím. Ubytování měla přímo v penzionu. K pokoji patřila mrňavá předsíňka, ještě mrňavější kuchyňský koutek, sprchový kout a záchod. Bylo to malé, ale hezké. Měla soukromí a krásný výhled. Práce bylo dost, ale měla i volný čas na odpočinek a vycházky po okolí, na které s sebou brala i Melody. Na jedné takové vycházce potkala Jakuba. Pozdravil ji a ostýchavě nabídl houbařský úlovek. „Nemohl jsem odolat, ale teď nevím co s nimi, chci jít delší trasu…“ „Díky, v kuchyni budou mít radost,“ usmála se Magda. „Jste tady na dovolené?“ „Ne, pracuji v penzionu.“ „Aha. A nebyl by na vycházku lepší pes?“ Zeptal se s pohledem upřeným na Melody. „Ani ne, já to se psy neumím.“ „Jak jste na to přišla?“ „Jednoduše. Pořídila jsem si nádherné štěně belgičana a v mé péči to byl zlobivý, uštěkaný neurotik a jak se dostal do správných rukou, začal vyhrávat agility. A pak jsem si dodatečně přečetla něco o psech a zjistila jsem, že z pohledu pejskaře jsem učiněný pecivál. Mám ráda relaxační hudbu, filmy, knihy, zkrátka záliby, co se provozují vsedě nebo vleže. A v té knížce o psech kladli důraz na pohybovou aktivitu a sportovní vyžití psa. Mně stačí jenom pomyslet na běh a hned mě píchá v boku. Benovi takové klidné vycházky nestačily, kdežto Melody je spokojená.“ Uzavřela to Magda. Jakub se smál. „To jste brzy hodila flintu do žita, znám spoustu pejskařů, co nejsou žádní sportovci a jejich psi jsou s obyčejnými vycházkami docela spokojení. Určitě byste našla klidnějšího pejska, než byl váš Ben.“ „Možná že jo, ale už jsem neměla odvahu to zkoušet. S kočkou mi to vyšlo hned napoprvé a jsem za to moc ráda. Je to takové moje kočičí zlatíčko.“

Jakub už na delší trasu nešel. Magda ho zaujala a chtěl ji poznat blíž. Sedli si na klády, Melody pustili z vodítka a povídali si.

Poznávali se tak důkladně, až se Jakub k Magdě skoro nastěhoval. Dnů, které strávil ve svém domku po babičce, bylo jak šafránu. Pracoval v lese, znal ta nejhezčí místa a rád tam chodil s Magdou. Magda září štěstím, i Melody má Jakuba ráda. Nosí jí úplatky a umí si hrát.

„Musím ti něco říct.“ Magda viděla jak vážně se tváří a zamrazilo ji. „V létě odjedu do Francie za prací. Sehnal mi to kamarád, je tam moc spokojený.“ „V létě? Vždyť je konec května?!“ „Já vím, neměl jsem odvahu říct ti to dřív, mám už letenku na čtvrtého června. Mám tě rád a určitě se k tobě vrátím. Slibuju. Věříš mi?“ „Věřím.“ Řekla Magda a samozřejmě mu nevěřila. Byla smutná. Zklamaná. Proč jen čekala něco víc? Ani se nezeptal, co ona na to. Prostě jí to oznámil. Na vztahy na dálku nevěřila. Budou si volat, možná psát, ale dva roky je dlouhá doba. Nevěřila, že po dvou letech navážou tam, kde teď přestanou.

Jakub odletěl. Magda myslela na jejich dlouhý rozhovor. Přísahal, že už vždycky o všem budou rozhodovat společně. Dal jí klíče od svého domku, ať se tam nastěhuje nebo ho pronajme, podle svého uvážení a říkal, že ji miluje a vrátí se k ní. Teprve čas ukáže, jestli je čeká šťastné shledání.

Jen Melody nic neřeší, má dobrou náladu. Už to zná. Všechno se mění. Pes, dnes tu je a zítra není, partneři přicházejí a odcházejí i bydliště se může změnit, jen ona – Melody zůstává. A bude to tak vždycky. Ona a Magda. Spokojeně se protáhla, zívla si a stočila se v křesle do klubíčka.

Text: Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta