Máte doma psího žrouta?

Se psi, kteří jsou stále nenasytní a neustále jen hledají, co by kde snědli, je to někdy velmi těžké. Pro kus žvance jsou totiž ochotni riskovat i vlastní život.

Psi, kterým „chutná“, se při výcviku snadno motivují různými pamlsky, problém však může nastat při nežádoucím pozření odpadků a různých zbytků. Z psího pohledu totiž neexistuje důvod, proč by se neměli nažrat. Hledání potravy patří k jejich přirozenosti a vše, co najdou, je pro ně zdrojem radosti. Po dobu domestikace, kdy žili po boku lidí, se živili zbytky lidské potravy a samozřejmě i kořistí, kterou ulovili. Pátrání po potravě mají jednoduše v povaze. A jestliže si pes na takové nežádoucí chování zvykl, těžko ho to odnaučíte. Případné neúspěchy či špatné zážitky ho jen tak rychle neodradí. Potrava je totiž sama o sobě odměnou a motivuje psa k dalšímu hledání. Učení totiž funguje neustále, ne jen při výcviku. Každý malý úspěch utvrdí psa v tom, aby to příště opět zkusil…

Řešením je náhubek

„Naší Kesi, fenku zlatého retrívra, jsme si přivezli, když jí byly čtyři měsíce. Už odmala byla v jídle nevybíravá a snědla, co jí kdo v misce předložil, nebo co kde „spadlo pod stůl“. Problém nastal, když jsem s ní byla několikrát venku, kde našla různé zbytky od jídla, kuřecí kosti a podobně. Přesto, že jsem jí okřikla, sežrala je“, vypráví Iveta z Prahy. Tímto však podobné eskapády neskončily. Kesina při jedné procházce kolem místní stavby našla krabičku od pochoutkového (nebo jemu podobného) salátu. Byl to evidentně pozůstatek od oběda dělníků pracujících na stavbě, kteří se vyhozením odpadků do koše neobtěžovali. „Kesina krabičku našla a odnášela si ji v tlamě. Volala jsem na ní fuj a nesmíš, ale nic nepomáhalo. Začala krabičku zběsile žvýkat a snažila se ji do sebe co nejrychleji nasoukat. Asi měla obavy, abych jí ji náhodou nesebrala. Což samozřejmě nehrozilo, protože dohnat utíkajícího psa je opravdu nemožné“, líčí Iveta. Potom, co na vlastní oči viděla, jak celý plast spolkla, propadla panice. Fenku odchytla a rychle šla k nejbližšímu veterináři. Tam Kesině sestra pomocí stříkači do tlamy vpravila naředění peroxid vodíku (peroxid vodíku s vodou 1:1, na 35 kg psa stačí cca 200 ml), aby nežádoucí obsah žaludku vyzvrátila. „Během pěti minut od podání zapáchající tekutiny se Kesi vyzvracela. Rozžvýkaná krabička naštěstí vyšla ven společně s napěněným peroxidem. Bylo to poměrně nechutné, ale já byla šťastná, že bude fenka v pořádku.“ Podobných příhod zažila Iveta ještě několik. Jednou to byl igelitový pytlík se sekanou, jindy krabička od hořčice. Okřikování, motivace míčkem ani tresty nepomáhaly. Jindy poslušná Kesi byla vždy, když našla nějakou „dobrotu“, jako smyslů zbavená. V tu chvíli pro ní bylo nejdůležitější nalezenou věc co nejrychleji zhltnout. Povely a zákazy nevnímala. Iveta ještě několikrát aplikovala peroxid, který už měla pro jistotu doma v zásobě. Už věděla, jak na to… Nežádoucí obsah žaludku z Kesi vždy vyšel, ale Iveta se nechtěla domýšlet, co by se stalo, kdyby se kousky tvrdého plastu dostaly do střev. „Zpočátku jsem doufala, že to Kesi s věkem přejde. Psi známých, kteří také žraly odpadky, to opravdu s věkem přestali dělat. Naše fena však byla nenažranec do morku kostí. Trénovala jsem s ní povely fuj a nesmíš, ale pokud šlo o nějakou „pochoutku“, Kesi prostě nevnímala. Bylo pro ní nejdůležitější rychle vše sežrat. V jiných ohledech je to poslušný pes, ale jak jde o jídlo, je nenapravitelná. Asi po třech peroxidových příhodách jsem pochopila, že jediným účinným řešením je náhubek.“ Od té doby ho nosí fenka na všech vycházkách a je po problému. Zpočátku chvíli trvalo, než si na něj zvykla, ale po pár měsících už ho brala jako samozřejmost. Protože Iveta bydlí v Praze, kde se to různými odpadky jen hemží, nechce už riskovat. „Náhubek se opravdu osvědčil. Od té doby, co ho nosí, máme od žracích nepříjemností pokoj. Je pravda, že se Kesi několikrát snažila přes košík do sebe něco nasoukat, ale neměla šanci. A já už se neděsím pokaždé, když něco očuchává v křoví. Náhubek sundáváme jen na prostranství, kde házíme míček. Při aportování totiž nemá čas na čmuchání po zbytcích“, uzavírá Iveta.

Zápas o potravu

Ivetin příběh přesně potvrzuje tvrzení, že budete-li se svým psem zápasit o nalezenou potravu (budete ho honit a snažit se ji sebrat), bude vás pes vnímat jako konkurenci. Mnozí psi se pak naučí, že nalezenou potravu musí co nejrychleji zhltnout, než přijde páníček. Tento „konkurenční boj“ může vést k tomu, že pes spolkne vše, co najde, aniž by to podrobněji prozkoumal. A tak může sníst i nestravitelné věci – jako zmiňovaná fenka zlatého retrívra.

Co dělat?

Důležitým pravidlem je nezlobit se na psa, když něco najde. Čím víc se budete zlobit, tím důležitější to pro něj bude. Rychlé pohyby můžou vést až k tomu, že pes začne takřka reflexivně hltat, aniž by o tom přemýšlel. Proto se ke psovi přibližujte pomalu, uvolněně a jakoby mimochodem. Někteří psi si nechají nalezenou věc sebrat. Pak máte vyhráno - odvedete ho od „dobroty“, aby se jí nemohl znovu zmocnit, a můžete pokračovat ve vycházce. Pokud pes nechce předmět odevzdat, zkuste mu ho vyměnit třeba za míček nebo oblíbenou hračku (kterou raději noste vždy u sebe). Pohrajte si s ním a procvičte pár cviků. Dejte mu najevo, že se na něj nezlobíte. Trestat ho nemá smysl. Když vám „dobrotu“ odevzdá, nebo si ji nechá vzít, pochvalte ho. Najde-li pes něco, co není nebezpečné, nacvičujte s ním povel DEJ. Když věc odevzdá, zase mu ji po chvíli vraťte. Snažte se pravidelně trénovat povel FUJ. Pokuste se docílit toho, aby pes nežral nepovolené věci. Za každý dobře vykonaný cvik ho odměňte chutným pamlskem. Pro psího žrouta to je silná motivace. Pes by si měl zafixovat, že když poslechne, přijde odměna – a to se vyplatí! Dalším možným způsobem, jak odnaučit nežádoucí žraní, je vylekat psa při činu. Do prázdné plechovky dejte pár kamínku a zalepte ji. Když s ní zatřesete, vydává nepříjemný hlasitý zvuk. Až zpozorujete, že pes začíná venku žrát nějakou věc, nepozorovaně ji hoďte do jeho těsné blízkosti. Nepříjemný zvuk by ho měl vyděsit a nežádoucí chování přerušit. Psa následně vesele přivolejte (tvařte se, že vy jste tu plechovku přece vůbec nehodili, za to může ten „fujtajbl“, co se snažil pozřít) a za odměnu, že přiběhl, mu hoďte třeba míček. Pes by si měl spojit, že pokud bude chtít něco nežádoucího žrát, přijde trest v podobě plechovky (leknutí a nepříjemný zvuk). Měl by žít v domnění, že plechovka padá samovolně, nemůže za to páníček, ale ten ošklivý „fujtajbl“ :-) Na některé psy ovšem nezabírá nic - ani vylekání, ani výměna za míček či motivace pamlskem. A nechcete-li se uchylovat k používání elektrického obojku, je nejlepším řešením používání vodítka v kritických místech, nebo lépe - již zmiňovaný náhubek.


Použitý zdroj informací: Pes – základní výcvik, Karina Mahnke, nakladatelství Grada
Foto: archiv a Lenka Jančiová