Milý člověk nebo kočkovrah?

Nějak v tom čase téměř vánočním častěji ožívají vzpomínky. Pokusím se vám převyprávět příběh, který se udál sice už před lety, nicméně stále nutí k zamyšlení. Posuďte sami...

Jak známo, kočky neřeší lokalitu, kočky chtějí „pouze“ domov, ať je kdekoliv.

Tak to zřejmě cítil i Zrzek - tulák, který se jednoho dne objevil u dveří chaty, vychrtlý, zubožený, samá blecha.
Nejprve naše soužití fungovalo příležitostně a jeho návštěvy byly čistě účelové - nakrm mě a nech mě jít dál. Postupem času zjistil, že do misky dostává zcela pravidelně, ale za uši nikdy. Na tuto politiku byl ochoten přistoupit a usídlil se na zahradě. Ač byl plachý a nikdy se nepřiblížil „na dotek“, věděli jsme o sobě.

Jednoho dne vypadal náhle ještě zuboženější než při své první návštěvě, aniž byl důvod, byla z něj najednou ubohá kostra potažená kůží, která se sotva držela na tlapkách.
V úvahu přicházelo, že se stal obětí chatařského trávení myší. Jak tahle myšlenka ale byla krátkozraká!

Rok se s rokem sešel, objevila se mladá březí tříbarevná kočka, která byla od samého začátku „naše“. Narozdíl od Zrzka se nehnula od chaty, od prvního momentu se jí v očích dalo číst: Tak, a už se mě nezbavíš.
Čas plynul, měly jsme své pravidelné rituály, každé ráno nás budilo tenké, ale naléhavé mňoukání u dveří, ostatně, kdo by také začínal den bez snídaně. Očekávání potomků proběhlo v idylické atmosféře, pelíšky byly připraveny a nastávající kočičí mamina se spokojeně batolila po zahradě.

Pak ale zazvonil zvonec a pohádky byl krutý konec.
Očekávaný porod se blížil. Najednou přiběhla, ještě zakrvácená, vysílená, ale hrdá, že to zvládla sama. Nastalo hledání kočičích mimin. Nikde nic, ticho. Čekalo se, až se je vydá krmit. Nic. Apaticky ležela, jako by se jí to vůbec netýkalo. Doufali jsme, že jí vystopujeme. Bohužel, ten večer jsme jí viděli naposledy.
Ačkoliv, jedno setkání s ní nás přece jenom ještě čekalo...
Zběsile jsme hledali koťata, až se najednou ozval pískot. Pět hladových krků bylo objeveno na střeše daleko pod krytinou. Jak je tam dostala, je dodnes záhadou, zato je naprosto jasné, že tak činila s vědomím, že už se o ně nebude moci postarat. Střechu jsme rozebrali, koťata ubytovali ve vystlané krabici. Následovalo shánění kojící kočky v širém okolí, která by je přijala. Než se kočka našla, strávili jsme několik dní a nocí rituály - nakrmit kapátkem – namasírovat bříška – vyprázdnit, a jelikož mrňousků bylo pět, byl to neustálý kolotoč, kdy neexistoval ani spánek. Ale hřál nás pocit, že zachráníme aspoň ty malé, když jejich máma je pryč. Nešlo nám ale do hlavy, že by se jich jen tak zřekla, napadaly nás různé možnosti, ale prozřeli jsme až později.

Koťata prospívala, kojící kočka je přijala, co víc si přát.
Za dva dny telefon - smutná zpráva. Nemáme šanci. Koťata se narodila už toxikovaná jedem na krysy. Podotýkám, tahle kočka neměla sklony ani zájem se vzdalovat se ze zahrady, jen čas od času vyskočila na zídku, která nahrazovala plot, kde se ráda vyhřívala, aniž měla choutky zkoumat sousední zahradu.

Ano, tahle kočka se stala další obětí. Pár dní před porodem byla otrávena – jak jinak, jedem na krysy.  Mozaika byla složena.
Následovalo i to poslední setkání - Tříbarevka ležela v křoví za chatou. Ve stádiu rozkladu. Nebyl to hezký pohled. Ale to kruté poznání bolelo mnohem více.

Tehdejší sousedé byli slušní staří lidé, bývalí majitelé významné pražské firmy. Především paní byla decentní a milá stará dáma, v osadě oblíbená, vzbuzující soucit, přesto ve svých 78 letech stále ještě velice čiperná.
Dokonce natolik čiperná, že tu březí chudinku otrávila a užívala si naší marné snahy o záchranu.  Stará dáma měla totiž dokonalý přehled – ten plot, na který kočky občas rády skákaly, byl její.

Okamžitě nám bylo jasné, jaký byl předešlý Zrzkův osud a kdo je viníkem.

Říkáte, že to mohla být náhoda? Ale ano, mohla by být. Náhoda ovšem rozhodně nebyla příležitost vyslechnout zlou samomluvu téhle staré „dámy“, aniž ona přítomnost naslouchajících uší tušila.
Některá slova se nehodí citovat, nicméně samomluva té nenápadné paní zněla asi takto: „Tak vidíš, ty ..., zase se mi to povedlo, už nevíš co bys, tak sem taháš prašivý kočky, tak teď to máš, samej ksindl, teď se můžeš mazlit s chcíplotinama...“

Co dodat? Že zdání klame? Že napohled oduševnělá slupka může skrývat zlé jádro? Že i lidská bytost, navenek vzbuzující soucit, dokáže ublížit?

Osud to ovšem stejně vyřešil – dnes máme ve svém kočkotýmu Tříbarevku číslo dvě. Pravda, jmenuje se Střapka.  Ale jinak, hotový klon.

Ani ona to neměla s námi lidmi lehké. Ač se narodila v rodině hospodských, jako kotě vyrůstala na stravě všelijaké a prachbídné, což se projevilo na jejím vývinu a růstu – či spíše nevývinu a nerůstu. Prostě je to kočka trpasličí čili paneláková.
A když si takové tintítko poskočí o něco víc, malér (a zlomenina) je na světě.
Po ročním boji s následky zlomené paty zadní tlapky, po týdnech nepohodlného kulhání s dlahou, otravné léčby hnisavé otevřené rány s neustálými protivnými převazy, začala tlapka znovu zlobit a otékat.
Operace (osteosyntéza) byla provedena dobře, vše srostlo jak má, vše se zdárně hojilo a Střapka o problémech s tlapkou skoro nevěděla, ale jelikož před příchodem k nám nedospívala na plnohodnotné stravě, organismus nezískal potřebnou imunitu a kosti potřebnou pevnost. Na úraz a jeho následky včetně operativního zásahu prostě nebyla připravena.
Střapucha je sice zlobivá zvědavka plná temperamentu a chuti do života, ale zároveň je to křehká kočičí bytůstka o váze okolo 2 kg, v průběhu operace její váha dokonce klesla na 1,8 kg a Střapatice se tvářila jako hromádka neštěstí, navíc prý narkóza v jejím případě může vyvolávat možné alergické reakce. Jaké a proč, se zjistit zatím nepodařilo.
Dnes je Střapulína pětiletá kočičí dáma. Ač si ráda pochutnává na kvalitním obsahu misky, zůstává stále „štíhlým typem“. Čas od času (pravda, vcelku často) si bezdůvodně ublinkne (nemám na mysli běžné kočičí čistící zvracení), ale prý se tím nemáme trápit, pokud je jinak v pohodě.
Ovšem – ač je to prazvláštní, nemá příliš v lásce návštěvy. Na ženy zralé či starší (sakra, aby se někdo neurazil, kdo ví, kdy vlastně začíná u ženy zralý věk) pohlíží vcelku nedůvěřivě a není výjimkou ani varovně naježená srst a výhružné zasyčení.

Že by přece jenom měla s Tříbarevkou společného více než podobu?

Majka Šrámková,
dobrovolník FELIX GREY o.s.