Mňoukání jako komunikační prostředek

I kočkovité šelmy mají svou řeč, kterou je možné dát do souvislosti s určitými významy. Vědci rozeznali různé fonetické vzorce – zvuky vydávané při páření a souboji, předení, prskání a zamňoukání na žádost či jako stížnost.

Roku 1944 rozlišila Mildred Moelková 16 zvukových projevů dospělé kočky, u nichž zjistila, že mají určitý konkrétní význam. Naproti tomu Desmond Morris navrhl shrnout hlasové projevy koček do pouhých šesti sdělení: „mám hlad“, „bojím se“, „něco mě bolí“, „chci pozornost“, „pojď ke mně“ a „jsem neškodná“. Existuje ovšem mnoho různých odstínů jejich významů, v závislosti na tom, jak a kde jsou tyto zvuky proneseny…

Třeba mňoukání dvou koček nebo kocourů, kteří stojí čelem k sobě, je většinou součástí vyhrožování. Vřískání a vrčení při aktivním souboji byste těžko s něčím zaměnili. Při vydávání útočných a obranných zvuků je kočičí hrdlo napjaté, díky čemuž se vytvářejí hrubé zvuky vrčení, bručení, syčení a prskání.

Čím se v hlasovém projevu odlišují kočky domácí od velkých kočkovitých šelem? Obecně to lze shrnout jednoduše - malé kočky „vřeští“, velké kočky „řvou“. Je to dáno tím, že velké kočkovité šelmy mají k horní části hlasivek připojený velký polštářek elastické tkáně (malým kočkám chybí), který jim umožňuje řvát.

Domácí kočka si během dospívání „najde svůj hlas“ – dokáže upravovat zvuky, kterými komunikuje se svým majitelem. Kočky opravdu registrují, jakým způsobem vydáváme hlas a dokáží „zesílit hlasitost“! Ženy na kočky obvykle více promlouvají, a proto na ně kočky většinou více reagují. Bylo vypozorováno, že kočka, která se vrací z venkovní procházky, se při „pozdravu“ víc hlasitě projevuje a předvádí než kočka čistě domácí. Všimněte si, že jakmile je navázán fyzický kontakt hlazením, kočka většinou mňoukat přestane. A souvisí nějak „umňoukanost“ s plemennou příslušností? Obzvlášť hlasité jsou barmské, siamské a orientální kočky, naopak kočky perské jsou spíše tišší.

Zdroj: 100 způsobů jak rozumět vaší kočce, Roger Tabor, Mladá fronta