Na křídlech andělů – 2. díl

Probudila jsem se na velmi zvláštním místě, bylo to ale úplně jinde, než jsem si pamatovala z osudové půlnoci, kdy jsem byla převezená ze Slaného do děcáku…

Ležela jsem totiž v jiné kleci a koukala jsem se na jiný pokoj. Probuzení bylo navíc naprosto děsivé. Tolik kruté a zbytečné bolesti už mne provázelo životem a tohle rozhodně také nebyla procházka růžovou zahradou. Pokaždé, když jsem zavřela oči, cítila jsem, jako bych se propadala do černé temnoty.

Následně jsem sebou škubla a očka se mi otevřela strachem, tohle se opakovalo několikrát za sebou – pád do temných hlubin a lekavá probuzení. Bolest to byla veliká, to vám můžu odpřísáhnout a nejen to, byla jsem navíc uvězněná v krunýři a obvazech. Bylo mi tak strašně těžko, že si to na mou duši nedokážete představit. Škubala jsem celým tělíčkem a vynakládala tolik síly, že jsem si límec z krčku pokaždé dokázala strhnout. Kousala jsem, škrábala jsem a bušila jsem tlapičkami všude okolo sebe. Teta a strejda mi límec několikrát nasadili zpátky, nakonec ale marné úsilí vzdali, neboť bych se byla bývala přizabila, jak moc jsem s límcem zápasila. Nebylo mi vůbec hej, klec jsem měla celou vystlanou podložkami a polštářky, to abych se neporanila, jak jsem sebou házela a škubala. Pro nás pro všechny to nebylo vůbec jednoduché. Celkově by se tato situace dala nazvat dramatickou.

Užívala jsem různé léky a několikrát denně mne strejda musel napojit na infuzi. Teta a strejda mi říkali: „Naše milovaná Bonnie, prodělala jsi velkou operaci, musíme být trpěliví a zvládneme to, uvidíš.“ Zamňoukala jsem, což znamenalo něco na způsob, že vím své. Je sice hezké, že musím být trpělivá, ale prodělat velkou operaci, to není jen tak a navíc, když mi opatrovníci nasadí na krk krunýř a okolo rány omotají obvazy, které si stejně pokaždé počůrám, tak to mi tedy opravdu nikterak neulehčují. Teta a strejda na sebe velice důležitě pohlédli, jakoby skutečně porozuměli mému mňoukání. Následně jsem zjistila, že mám v tlamičce díru a nemám zadní tlapičku. Očička se mi nemocí stáhla do úzkých škvírek, tak moc mi nebylo dobře. Sem tam jsem něco spapala, něco málo i vypila. Po třech dnech jsem měla nařízenou kontrolu. Pahýlek, který mi zbyl místo tlapičky, se začal barvit do podivných odstínů a ohromně natékal. Něco nebylo v pořádku. Ten den jsme měli plánovanou kontrolu u paní doktorky, což nám přišlo opravdu víc než vhod.

Paní doktorka se na nás v ordinaci usmívala, ale jen do chvíle - než mne teta vytáhla z přepravky. Rovnou si mne totiž nechala v kočičí nemocnici, poté jsem si opět nic nepamatovala, až po čase jsem se dozvěděla, že mne paní doktorka podruhé operovala a odstranila i pahýlek, který mi zbyl po velmi poraněné amputaci tlapičky. Otrava byla bohužel již tak rozsáhlá, že si razila cestu dál a chtěla mne celou pohltit. Stačilo málo a zemřela bych. Už mi nezůstal ani pahýlek, tlapička byla celá pryč. Situace však zůstala velmi kritická, po operaci začal skutečně velký boj. Sice jsem něco málo jedla a sem tam jsem se napila, ale byla to bída s nouzí.

Po celou dobu pobytu v děcáku jsem prodělávala celou řadu vyšetření. Stále mi v kočičí nemocnici paní doktorky odebíraly krev, měřily teplotu a vyšetřovaly mne, jak se jen dalo. Začala jsem mít totiž velké problémy, nastalo období, kdy jsem byla dokonce bílá jako stěna a to doslova. Nechtěla jsem papat, bojovala jsem s vysokými teplotami a poté zase s nízkými. S nízkými teplotami jsem bojovala tehdy, když byla snaha vysoké teploty utlumit potřebnými léky. Teplota sice na chvíli klesla, ale zase až dramaticky hodně, po několika hodinách však opět vyletěla extrémně nahoru. Začal boj o život. Boj o život maličké šedavé kočičky jménem Bonnie, které někdo jen tak pro své potěšení venku ublížil.

Teta byla hysterická, volala často do kočičí nemocnice a také si často s paní doktorkou psala. Já osobně jsem byla na všechny tuze moc nepříjemná, jinak jsem ani nemohla fungovat. Při pravidelném ošetřování jsem kousala strejdu, tetu i doktorky. Nebylo se čemu divit, bylo mi totiž tuze moc zle. Vše mi bylo na obtíž, odmítala jsem jídlo, které do mne teta chtěla stále násilím dostat. Bylo to všechno vskutku divoké. Nejvíc jsme trpěly já a teta, teta trpěla ve vypjatých chvílích hysterií a já vážným zdravotním stavem. Mezitím lékařky odesílaly vzorky mé krve z kočičí nemocnice do kočičí laboratoře. V kočičí laboratoři se zkoumalo, diagnostikovalo a v kádinkách a zkumavkách to doslova vřelo. Vše napovídalo tomu, že situace je ještě dramatičtější, než se zdála být. Podle výsledků z laboratoře bylo projednáváno několik variant mého vážného stavu. Jedno bylo jisté, rozpadala se mi krev následkem vážného stavu, možná také vzhledem k prodělaným operacím a dalším přidruženým komplikacím. Všechny léky, které mi byly aplikovány, musely být důsledně zvoleny tak, aby mi nikterak nepřihoršily. Nebylo to vůbec jednoduché.

Nakonec mne teta po poradě s paní doktorkou vypustila z karanténní klece, údajně pro mé dobro, to abych byla ve větší pohodě. Ještě předtím jsem byla otestována na kočičí choroby, abych prý někoho nenakazila. Ani svoboda mi však nepomáhala. Stavy, při kterých mi neustále stoupala a klesala teplota, se rozhodně nelepšily. Teta nade mnou začala lámat hůl, to ona dělá ostatně velice často. Paní doktorka musela tetu uklidňovat, že musí být trpělivá, avšak kladný výsledek ani přesto zaručit nemůže. Už záleželo jen a jen na mém tělíčku, jak se s vážnou situací vypořádá.

Po celou dobu, kdy jsem mohla být z klece venku, se o mne starala kočička Teja. Mourinka Teja neměla oko, ale nebylo to tady u nás vůbec nic neobvyklého. Jeden neměl nohu, druhý oko, další měl ucho na stranu, nedostatky tady byly docela moderní záležitostí, to se u nás v děcáku vskutku nosilo. Také jsem časem zjistila, že tady není jen děcák, ale také důchoďák a dokonce bych si troufla říct, že i nápravné zařízení. Napravit potřebovalo mnoho mých kočičích kamarádu – například Eda, Tobíček a časem také já.

Dramatická situace však pokračovala dál. Kočička Teja naznačovala, že by si se mnou čas od času chtěla hrát, já jsem ale mírně vrčela a Tejinku jsem tlapkovala. Snažila jsem se mé nejlepší kočičí kamarádce povědět, že ještě není ten správný čas, protože je mi špatně… No a když je mi špatně, tak si přeci pochopitelně nemůžu hrát, to se přece ví. Moje útulková teta i já si pamatujeme do detailu příchozí návštěvy po dobu mého dramatického stavu. Jednou přišla na návštěvu teta Mirka z Velenky a já jsem začala trochu jíst, to byl obrovský pokrok, protože jak známo, nemocné kočičky chuť k jídlu rozhodně nemají. Pamatuji si, že tety pily kafe a strašně důležitě to řešily. Teta z Velenky je hodná, ale ne všichni jsou stejní. Tetě totiž po dobu mé nemoci „radílci“ všeho druhu radili a hodnotili situaci, jako by snad sami byli lékaři. Někteří si přáli můj konec, aniž by mi dali šanci. Jenže bez názorů ostatních by to také nešlo. Teta už se naučila některé rady házet za hlavu, z jiných si samozřejmě bere příklad. Prý se to děje pokaždé, když jde o poraněná zvířátka. Někteří lidé prostě nenechají nám poraněným čas a prostor na život, aniž by věděli, co se skutečně děje a předem nás odsuzují k věčnému zatracení. Říkám si, jak by se asi tvářili, kdyby byl poraněný člen jejich rodiny, také by mu přáli smrt, anebo by bojovali, aby přežil, byť by zůstal bez nožičky? No, myslím si, že by si opět našli nějakou výmluvu, třeba by říkali, že zvíře a člověk je přece něco jiného… jakoby zvířata neměla právo žít.

Trvalo dlouho, než přišlo vysvobození. Najednou mi bylo mnohem lépe. Postupně jsem se zbavila vysokých teplot a hodnoty krve se vracely do normálu. Tím, že mi klesla teplota, jsem samozřejmě získala chuť k jídlu. Teta, strejda a všichni srdíčkoví lidé se radovali z velkého úspěchu maličké kočičky.

Začala jsem si hrát s kočičími kamarády a dokonce jsem nad mnohými kočičáky měla navrch. Dokázala jsem převálcovat i velké kocoury, vůbec nikoho jsem se nebála. Stále častěji jsem ukazovala tetě i strejdovi, že zdolat jakoukoliv překážku pro mne není žádný problém. Skákala jsem na nábytek a dokonce jsem se dokázala vyšplhat na nejvyšší kočičí odpočívadlo. Postupně jsem ukazovala, jaká vlastně jsem, protože po dobu léčby nebylo vůbec poznat, jaká ze mne jednou bude kočička. Především teta, která se mnou trávila nejvíc času, zjistila, že jsem naprostým kočičím originálem. A co víc, dokonce byla přesvědčená o tom, že jsem výkvět kočičí společnosti. Žádná jiná kočička nedokázala, to co jsem uměla natropit a vymyslet já. Jakmile jsem měla hlad, šla jsem tetu vyrušit od práce, sedla jsem si poblíž ní na bobek a kvílela jsem. Teta už věděla, co se děje a běžela mi dát papání. Ne, že by tu papání nebylo po celý den k dispozici, ale někdy jsem zrovna nechtěla konkrétní granulky ten den nasypané do mističek.

Jenže čas plynul dál a já jsem začala mít další velké problémy, které nebyly zpočátku patrné. Můj vážný stav, který jsem předtím prodělala, zastínily jisté potíže, které se dostavily záhy po tom, co jsem už konečně mohla mít spokojený a klidný kočičí život. Bohužel nic není zadarmo, a tak jsem bojovala dál. Po celou dobu pobytu v děcáku jsem měla mírné potíže s kakáním, bylo tedy zřejmé, že mne budou provázet menší či větší problémy. Pokaždé jsem si uměla dojít na záchodek, ale musela jsem moc a moc tlačit. Občas se stalo, že se místo hovínka tlakem uvolnila moč. To, co však skutečně přišlo, bylo velmi zásadní. Začala se dostavovat zácpa a ne ledajaká, byla to zácpa vcelku zásadní. Začalo období cestování na veterinu, kde jsem dostávala infuze a dokonce jsem dostala párkrát klystýr. Že nevíte, co to je? To buďte rádi, protože byste něco takového nemuseli ustát. Další vyšetření prokázalo, že inervace svěrače by narušená být neměla, ale v podstatě mohl být zakopaný pes v tom, jak mne kdysi zlí lidé týrali a silným tahem mi ocásek utrhli. Někde se přece jen mohlo něco poškodit. Dostala jsem různá projímadla a teta se naučila, že mi musí dávat kravské mléko, abych se normálně vykakala a zbavila se tak zácpy. Vy to ale u svých kočiček s kravským mlékem rozhodně nezkoušejte, my kočky totiž ve většině případů neumíme trávit laktózu, kterou mléko obsahuje. Právě proto jsem jej pila pouze já, aby zácpa ustoupila. Tak jednoduché to ale rozhodně také nebylo, vyzkoušela jsem ke všemu různá projímadla. Nakonec se teta s paní doktorkou dohodly na tom, že nic návykového užívat nebudu a zácpy, že se pokusíme zbavit přírodní cestou. Holky na to šly, jak se říká, od lesa. Paní doktorka navíc navrhovala, že bych měla co nejdřív opustit děcák a odejít do nového domova, kde by se mi dostalo ještě lepší péče. Nás tady bylo v děcáku hodně a nebylo tedy možné podchytit do detailu úplně vše.

Přihlásila se celá řádka páníčků, kteří vyslovili soucit nad mým osudem s nabídkou budoucího nového a láskyplného domova. Jak to již ale bývá, teta odpovídala na všechny strany, ale zájem o mne nakonec vydržel jen jedné z rodin nabízejících mi jisté zázemí. Namyslím to vůbec špatně, vstoupit do života každému z nás může cokoliv, a proto nikoho není dobré soudit. Spíš jsem tím chtěla říct, že my skuteční chudáčkové v lidech probouzíme zpočátku velký soucit, který postupně více či méně vyprchá. Jo a ještě je tady něco, teta mnoha zájemcům totiž psala, že mám již několik vážných nabídek nového domova, a proto mohli někteří páníčkové třeba již pro tyto důvody o mne nakonec ztratit zájem v domnění, že pro ně již nejsem dosažitelná. Někteří páníčkové ale nakonec sami uznali, že se unáhlili, což je v podstatě dobře. My už jsme tady na vše zvyklí a vůbec nám to nevadí, důležité je, že se nakonec pro jakoukoliv kočičku z děcáku domov najde, ne? A pokud je navíc o nás rvačka, úplně k tomu stačí, aby nám zůstala věrná klidně jedna rodina.

Jednoho dne, bylo to v zimě a já na ten den nikdy nezapomenu, si pro mne přijeli dva andílci. Ano, přesně tak to bylo. Přijela si pro mne malá blonďatá Terezka s úplně stejnou blonďatou mamkou Marcelou. Pořád mne tady v děcáku holky braly do náruče a pusinkovaly. Konečně jsem se dočkala, sedla jsem si do plastové přepravky a odjela jsem do svého nového domova: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Bonnie_odjizdi_do_noveho_domova. Musím uznat, že tady je to teprve moc fajn, kam se hrabe děcák na skutečný nový domov. Dostávám tady najíst úplně vše, co hrdlo ráčí, nemusím bojovat o kus žvance s bandou kočičích kamarádů. Tedy popravdě, mám tady sice několik kočičích kamarádů, kteří mi občas něco seberou, ale já se s nimi ráda rozdělím, vždyť jsou jen tři. Omotala jsem si celou rodinu kolem tlapky a potíže s kakáním pomaličku také ustupují. A pak, že nejsou andělé…

Vaše spokojená Bonnie

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/