Na návštěvě u herečky Lucie Juřičkové

Spolu se svým bratrem Tomášem vyrůstala v herecké rodině. Maminka je brávala na zkoušky do plzeňského divadla, kde měla angažmá v operetě. Už jako děti statovali v různých hrách. Herecké povolání je lákalo a oba si svou touhu splnili. Stali se herci jako jejich rodiče. Po ukončení pražské konzervatoře dostala Lucie Juřičková angažmá v plzeňském divadle. Nejdříve do operety na stipendium Literárního fondu a po roce a půl nastoupila do činohry. Když dostala nabídku angažmá od paní Jiřiny Jiráskové, tehdejší ředitelky Divadla na Vinohradech, přijala ji. Na scéně tohoto divadla hraje už sedmnáctou sezónu. V současné době ji mohou diváci vidět v inscenaci slavné Schillerovy hry Marie Stuartovna, kde hraje královnu Alžbětu, v úspěšném americkém muzikálu Donaha!, v inscenaci Višňový sad či v představení Tranzit ve studiu. Hrála ve filmech Jak básníci přicházejí o iluze, Sedm hladových. Hraje v seriálu TV Nova Ulice. Věnuje se rovněž práci v dabingu. Svůj hlas propůjčuje Sharon Stoneové, Sophii Lorenové či Sarah Jessice Parkerové, kterou dabuje v seriálu Sex ve městě. Rovněž se podílí na dabingu v seriálech Zoufalé manželky či v kriminálních příbězích Closer. Se svým manželem, Martinem Zahálkou, rovněž hercem Divadla na Vinohradech, vychovávají dva syny, Martina a Honzíka. Jejich zvířecími miláčky jsou kromě dvou papoušků ještě dlouhosrstý jezevčík Matěj a kočička Arwenka, která jim nedávno přivedla na svět koťátka.

Kdy k vám přišel jezevčík Matěj?

Matějovi bude dvanáct let. Narodil se fence dlouhosrstého jezevčíka v rodině příbuzných mého manžela. Štěňátka se zalíbila našemu Martinovi tak, že si přál jedno z nich mít doma. Trochu jsme se tomu divili, protože se předtím psů hrozně bál. Byly prázdniny a právě v jejich půli měl Martínek své čtvrté narozeniny. Jedno štěňátko jsme mu tedy jako dárek vybrali. A to je náš jezevčík Matěj.

Jak jste vymýšleli jména pro zvířátka?

V té době byl u nás v angažmá v divadle Matěj Hádek. On je takový zvláštní zrzounek, a tak mě napadlo dát našemu zrzavému štěňátku jméno Matěj. Kočička Arwen se jmenuje podle jedné postavy z knih Tolkiena.

Měla jste předtím nějaké zkušenosti s pejskem?

Když mi bylo tak pět let, měli jsme doma maltézského pinče. Dožil se čtrnácti let. Na pejsky jsem byla zvyklá odmala. Kromě pejska byla u nás i jiná zvířátka. Naši chovali andulky, bratr měl rybičky a já křečka a pak i morče. To jsem dostala v košíčku na jevišti k jedné premiéře v plzeňském divadle.

Kdy se u vás objevila kočička Arwen?

Před rokem o prázdninách se za plotem naší chalupy potulovala dvě opuštěná koťátka, jejich máma však nikde nebyla. A tak jsme si jedno vzali. Byli jsme ale trochu rozpačití, protože u toho nebyl můj muž, hlava rodiny. Tehdy zrovna hrál na Hradě v rámci Shakespearovských letních slavností titulní roli Othela. Zavolala jsem mu o pauze tu novinu, že máme koťátko. V telefonu nastalo zvláštní ticho. Pochopila jsem, že to nebylo úplně správné postavit ho takhle před hotovou věc. Starší syn říkal, že jsme obešli otce a to se nedělá! Celou noc jsem se zmítala v pochybnostech a měla výčitky svědomí. Druhý den jsem zauvažovala, že tedy koťátko někomu věnujeme. S touto představou se kluci nechtěli smířit a zavolali tátovi. Jeho odpověď byla: No, dobře, když vy máte kočku, já si koupím lachtana! A dnes ji má rád, dokonce říká, až jednou nebude Matěj, místo psa si pořídíme další kočku.

Jak přijal Matěj novou kočičku do svého teritoria?

Je velice žárlivý, o kočičku jsem se bála. Když jsme přinesli malinké koťátko domů, Matěj se mohl zbláznit. Kočička před ním strachy utekla za ratanovou poličku. On šel hned po ní, ona ale tou malou tlapičkou ho sekla a udělala takové skoro neslyšitelné – pcháá! Celý z toho zcepeněl. Časem se mezi nimi vyvinula zvláštní hierarchie. Arwenka ho respektuje. Ví, že je tady šéfem on, a ona přišla až po něm.

Jak se to projevuje?

Když přijdu domů, první mě hned bouřlivě vítá Matěj. Ona mě přijde taky přivítat, ale sedí dva metry dál. Vůbec si netroufne přijít blíž a čeká, až proběhne rituál se psem a pak teprve ví, že přijde řada i na ni. Když jim dávám večer žrát, napřed musím dát Matějovi a pak kočičce. Dokážou však i spolupracovat na společném díle jako o loňských Vánocích. V dětském pokojíčku jsem objevila na zemi kousek nedojedeného kapra. Zjistila jsem, že kočička vždycky skočí do odpadkového koše, vynese zbytky ryby a spolu se o to podělí. Nejprve jsem si myslela, že to dělá jen kočka a hrozně jsem jí nadávala. Matějovi jsem si stěžovala: Viď, to je potvora, Matěji, že se nestydí! Tvářil se, že s tím nemá nic společného. A pak jsem našla v jeho pelíšku úplně to samé. Pracovali na vánočních loupežích společně!

Měl Matěj někdy nějaké zdravotní problémy?

Před dvěma lety se jeho psí touhy vystupňovaly tak, že je začal vybíjet i tím, že čůral do polštářů na pohovce nebo na nohy od křesel. Pan doktor usoudil, že by mohl mít v budoucnu problémy s prostatou a že bude nutná kastrace. Dostal ji, chudák, k desátým narozeninám. Údajně kastrace zmírní i agresivitu psa. To se ovšem nestalo! Ještě omámen narkózou po zákroku s ochraným límcem na hlavě se Matěj pustil v čekárně ordinace do velkého psa. A před naším domem se snažil napadnout vlčáka. Když se jakýkoli pes přiblíží do míst, které Matěj považuje za své výsostné území, nebo přiblíží-li se k nám, tedy ke „svým“ lidem, rve se jako lev. Obvykle se psi kastrují ve dvou letech, ale v deseti má už pes svou povahu jasnou. Jak se říká – starého psa novým kouskům nenaučíš! Jeho problémy však časem pominuly!

U jezevčíků se musí hlídat i jejich váha…

Právě po kastraci ztloustnul. Nikdy nejedl sladkosti a najednou lezl na stůl a kradl bábovky. Zbytky roztahal po bytě. Nikdy to předtím nedělal. Začal nabírat na váze a před nedávnem měl velké potíže. Naříkal, kulhal, až se mi zdálo, že lehce ochrnul. Nosila jsem ho týden ven v náručí. Začala jsem mu přidávat do jídla kloubní výživu Alavis s glukosaminem a žraločí chrupavku. Teď se zdá být v pořádku. Jednu dobu zase hodně pil i dvě velké misky za den. Doktor mi říkal, že by mohl mít problémy s ledvinami, a že se musí k vyšetření odebrat moč. Lidé se mi smáli, jak jsem běhala po parku s lahvičkou a nic do ní nechytla. Až mi došlo, že musím hned brzy ráno. Byla jsem nadšená, lahvička byla skoro plná. Naštěstí se nic negativního nenašlo.

Když je venku mráz, oblíkáte jej do nějakého teplého oblečku?

Vždycky jsem si říkala, že můj pes nebude nosit kabátek nebo svetr. Ale vloni jsem mu do mrazu zakoupila svetr. Člověk si musí uvědomit, že má pes sice zimní srst, ale když žije v bytě, kde je dvaadvacet stupňů, tak se na venkovní teplotu okamžitě „nepřesrstí“. Matěj je už starší pes a jeho páteř a klouby trpí. Svetr nenávidí, ale sluší mu. Dávám mu ho jen do velkých mrazů.

Čím jej krmíte?

Když byl malý, navařila jsem mu vždycky jídlo na čtrnáct dní a v krabičkách dala do mrazáku. Měl maso a těstoviny, rýži, vločky, kořenovou zeleninu a přidávala jsem mu tam žloutek, olivový olej i pekařské droždí. Když se nám narodil Honzík, byl to pro Matěje vetřelec. Žárlil na něj. Odmítal jíst to samé jídlo, které měl den předtím. Chtěl být také tak opatrovaný jako naše miminko. A to už nešlo zvládat. Vyvářet pro dvě děti a ještě podstrojovat psovi každý den jinou stravu? Převedla jsem jej na granule. Tři dny hladověl, ale potom si dal říct. Od té doby je na suché stravě.

Jak kočička Arwen přišla ke koťátkům?

Chtěli jsme jí dopřát, aby byla maminka. Zabřezla venku o prázdninách. Jejího nápadníka jsem načapala u nás na chatě na půdě. Arwenka byla skrčená pod postelí a bála se. Obrovského mourovatého kocoura jsem chytla a snesla dolů. Ještě mě stačil ostříknout. Pes Matěj žárlil a vyštěkal ho pryč. Kocour přišel ještě několikrát, nedal se odbýt. A jednou Arwenka s kocourem utekla. Byla pryč dva a půl dne. Měla jsem o ní strach. Matěj večer u ohně naříkal, chodil okolo a čuchal. Ona pak přišla dopoledne úplně vyřízená, unavená. Matěj ji hned povalil a celou olízal. Arwenka se nažrala a spala skoro celý den. Za čas už na ní bylo vidět, že se stane maminkou. Porodila nám čtyři koťátka. Až povyrostou, tři rozdáme a jedno si necháme. To tu bude u nás veselo!

Text a foto: Milena Forstová