Narozeninová kočka

Své dvacetiny jsem oslavila jak v rodinném kruhu, tak s přáteli, dostala jsem spoustu milých dárků, ale ten nejlepší a nejmilejší jsem si obstarala sama. Kouzelné černé koťátko.

Kočička Aika je ještě malá, ale už teď vidím, že z ní vyroste pohodová kočka. Když jsem si ji donesla do pokojíčku (bydlím ještě u rodičů, jsem studentka), celý ho prozkoumala a pak suverénně zabrala mou postel. Byl to pro ni náročný den a chtěla se dobře vyspat.

Je ráno, ještě bych spala, ale koťátko už je čilé. Nejdřív si zívlo, protáhlo se, přední nožičku dopředu, zadní dozadu, pak ještě prohnout páteř a vyhrbit do kočičího hřbetu. „Mňau“, kotě na mě tázavě pohlédlo: „Tak bude se konečně něco dít? Zatím je to nuda.“ To, že mě v noci několikrát probudila lítáním po pokoji, to se nepočítá, teď překypuje elánem, rarášci jí koukají z očí. Zahýbala jsem nohou pod peřinou a Aika předvedla parádní skok. Pohnula jsem rukou, Aika se bleskově otočila a skočila, snaží se zakousnout peřinu. Chvilku se nehýbu, Aika je ve střehu. Můj nepatrný pohyb – Aičin skok. Směju se. „Ty jsi teda Aika divokajka. Zvědavě strčí čumáček pod deku, už je tam celá, ulovila můj prst. Drápky a zoubky má pěkně ostré.

Aiku má každý rád. Rodiče, můj přítel David i všechny návštěvy. Každý jí nosí dobroty a ona je tak zmlsaná, že málokterého pamlsku si dá víc než jedno sousto. Obezita jí rozhodně nehrozí.

Aika se mnou strašně ráda uklízí, baví ji všechno kromě vysavače. Nejradši by uklízela od rána do večera, takže když se já nezajímavě učím, tak Aika si otevře skříň a zajímavě mi přerovná, případně vyklidí police.

Zjistila jsem, že banánek v čokoládě, deli i další čokoládové tyčinky prospívají paměti, tak mám na psacím stole košíček se sladkou vzpruhou a Aika mi na ně chodí. Ne že by jí chutnala čokoláda, je chytrá a ví, že sladkosti kočkám škodí. Ale jakákoliv čokoládová tyčinka má ideální tvar a velikost na hraní. Aika má vypracovaný systém. Nenápadně mě pozoruje, jak moc se soustředím na papíry nebo na monitor. Když se na ni nepodívám, chápe to tak, že má zelenou. Skočí na stůl, za hradbou knih není skoro vidět, pacičkou nahmátne čokoládku a šikovně ji vytáhne z košíku. Pak ji postrčí ke kraji stolu, ještě jedno šoupnutí packou a už se zájmem pozoruje, jak padá pod stůl. Skočí dolů, nadšená, že konečně má pořádnou hračku, a dává jí co proto, jen obal šustí. Nakonec ji někam zašantročí a přijde si pro další. Přitom má plný košík vlastních hraček, ale čokoládové tyčinky jsou prostě zábavnější.

David je taky student, taky bydlí ještě u rodičů a jediné místo, kde spolu můžeme být nerušeně, je jejich chata. Jezdíme tam každý víkend, každé prázdniny a hrajeme si na manžele. Aiku bereme s sebou, cestování snáší dobře, ochotně vleze do přepravky, protože ví, že ji čekají příjemné chvíle na zahradě. Tolik zajímavých vůní a zvuků. Tolik prostoru k běhání a šplhání… Zpočátku jsem se hrozně bála, že mi uteče, jen co otevřeme přepravku, tak jsem ji vodila jen na vodítku. Ale postupně jsem prodlužovala čas bez vodítka a teď už ho nepoužívám vůbec. Sice nepřijde hned na první zavolání, ani na páté, ale když už začínám chraptět, nakonec si dá říct.

Pomalu se blíží oslava mých jednadvacátin a k narozeninám neodmyslitelně patří Aika, takže mám dvojnásobný důvod k oslavě. Čas dělím na ten „před kočkou“ a ten „s Aikou“. Už přemýšlím, jaký masový „dort“ té své nejzmlsanější a nejvybíravější kočce na světě upeču, ať z té oslavy taky něco má.

Text: Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta