Problémy s agresí

Mám čtyřletého německého boxera Je nadmíru agresivní na ostatní psy. Když mu některý nepadne do oka, tak na něj doráží Pokud je na volno, neváhá na něj skočit. Je mu jedno, zda je to pes, nebo fena. Ke štěňatům a menším psům je většinou přátelský.
Pořídila jsem si ho, protože jsem chtěla psa, se kterým bych mohla dělat sportovní kynologii. Ve vrhu to byl jediný kluk. Byl největší a nejprůbojnější. Odmala je nadmíru temperamentní a snadno vzrušivý. Miluje trénink poslušnosti a do obran dával celé své srdce. Problému jsem si začala všímat už (při jeho dospívání) na cvičišti, kdy jsme se občas připojili do tzv. řadovek mezi ostatní psy. Při známce agrese vůči jiným psům mi bylo řečeno, že jej mám vycukat a pořádně jej škubnout za slabiny. To v něm však vyvolalo větší agresi a docílila jsem akorát toho, že vedle sebe nesnesl jiné psy. Na cvičáku byl samozřejmě poslušnější než venku. Když vyjdu z domu a potkám na ulici psa, přestane reagovat na povel „k noze“ a začne napínat vodítko, když začnu cukat, je víc rozrušený. Motivace na pamlsek nebo milovaný balonek pomáhá málokdy. Když na něj druhý pes také štěká nebo vrčí, je už v transu. Nedávno se mi stalo, že jsem jej nechala přivázaného u keře a věnovali jsme se s přítelem jeho štěněti labradora a kolem prošla fena pitbulla. V okamžiku, kdy ji spatřil, vystartoval proti ní v závěsu s vytrženým keřem se do ní pustil. Bývají i dny, kdy za psy jen kňučí a tahá za nimi a neprojevuje agresivitu. Je na mě silně fixovaný a za normálních okolností je velmi dobře ovladatelný. Se sportovní kynologií jsme bohužel museli kvůli zdravotním důvodům skončit.
Jeden anglický trenér mi jednou řekl takovou zajímavou větu: „Tvůj problém je, že máš své psy moc ráda. Já je mám rád, až něco dokáží. Ještě doplním, že to není jediný můj pes, doma máme ještě retrívry. Budu ráda za jakoukoliv radu.


Tohle je u čtyřletého psa docela vážný problém. Určitě v tom hrají roli i hormony. Divím se, že jste psa nenechali úplně vykastrovat, když jste operovali nesestouplé varle (uvedeno v dotazníku). U kryptorchidů se agrese k ostatním psům objevuje skoro vždy (podobně jako je to u koní) a včasná kastrace bývá docela účinná, protože pes je lépe ovladatelný a méně dráždí jiné psy svým pachem i samčím chováním. S počtem vzájemných potyček se problém zvětšuje, protože pes už má určitou zkušenost s konkrétními soky nebo s typem psů. Pak už jde o agresi naučenou. A když se k tomu přidají ještě výchovné metody, které psovi způsobují bolest a jsou mu nepříjemné a navíc je dává do souvislosti s protijdoucími psy, je stále těžší ho zvládnout. Navíc přítomnost dalších vašich psů a jeho postavení ve smečce může být také významným faktorem. Mně se v takovýchto případech osvědčuje tzv. desenzitizace spojená s důkladným upoutáním pozornosti na psovoda. To je metoda, při níž se pes vystavuje dráždivému podnětu (jinému psovi) jen z takové vzdálenosti, aby o něm věděl, ale aby ještě neměl zájem jít do interakce. Druhý pes musí být na vodítku, nekonfliktní a dobře ovladatelný. Měl by se procházet ve volném prostoru. Vy dojdete tak blízko, abyste svého psa ovládala jen povely, i když bude jištěn vodítkem. Použijte ty nejlákavější pamlsky nebo aportky a chvilku si vesele zacvičte, a pak psa odměňte a jděte pryč. Poznačte si, jak daleko jste byli od „figuranta“ a při dalším cvičení (cca za 5-15 minut uvolnění) začněte na značce a posuňte se o pár metrů (centimetrů) blíž. Opakujte stejný postup. Pes se nesmí naježit, ani druhého psa zaměřit, musí být plně soustředěný na vás. Provádějte maximálně tři cvičení v jednom dni a postupujte velmi pomalu. Kdybyste zaznamenala jakoukoli negativní reakci psa, jen ho kratičce ostře napomeňte slovem NE! A hned na to mu dejte radostný povel, např. K NOZE, a chvalte a mlsejte ostošest. Jen se snažte vůbec nepoužívat vodítko, tahání za slabinu ani jiné doteky. Jen pamlsek, míček, piskáčka a povely. Kdyby to nešlo dál, je vhodné použít sprejový obojek. Nevyvolává bolest ani velký strach, jen vyvede psa z jeho soustředění na nepatřičný objekt. Má dálkový ovladač, kterým se spustí krátká sprška stlačené vody přesně ve chvíli, kdy řeknete NE, nebo ještě lépe stačí sprška místo napomenutí, abyste působila jen pozitivně - tedy radostným povelem. Pak to vypadá tak, že pochodujete, pes najednou otočí hlavu a zaměří soka, v tu chvíli šplíchnete, a jak nadskočí a kouká, co ho to pokropilo, dáte povel K NOZE a chválíte ho. Pes musí nabýt přesvědčení, že u vás je vždycky dobře. Když plní povely, nic ho nepošplíchá, žádná bolest ho nečeká, naopak se radujete, chválíte, mlsáte. To odpovídá i přístupu zmiňovaného anglického trenéra – ukažte, že máte ráda hodného, ukázněného psa.
Do protichodu bych asi nešla, ale míjet se ze strany psovodů je podle mne reálné. Když to půjde dobře s jedním psem, požádejte jiného psovoda, pak třeba skupinu. Volte stále stejně pomalý postup. Kdyby pes vyrazil, nebijte ho, nekřičte, v klidu ho zpacifikujte a rychle odveďte, a pak ho uvolněte rychlou chůzí, během, hrou. Ten den už necvičte a příště začněte s větší vzdáleností.
Výsledkem by měla být dobrá ovladatelnost a nově naučená reakce na procházející psy – přidat se k noze a čekat pochvalu, pamlsek, míček. Ale v době, kdy pes nebude pod vaším vlivem (tak jak popisujete útok na pitbulku, pobíhání ve velké vzdálenosti od vás), musíte stále počítat s jeho agresí. To znamená, že by měl mít nasazený dobře padnoucí náhubek, popř. by měl být uvázán tak, aby neutekl. Snažte se, aby se od nynějška žádný útok neuskutečnil, abyste se s ostatními psy míjeli ze vzdálenosti, kterou toleruje. Kdyby to nebylo možné, včas ho posaďte (ještě než začne napínat vodítko) čelem ke zdi a udržte ho tam POVELY (klidně opakovanými, prokládanými pochvalou a k lidným hovorem – NE, SEDNI, dobře to děláš, šikovný kluk, co to tu máme? aportek! NE, SEDNI….. ) a rozhodným postojem a odhodláním. Agresivní chování by mělo postupně „vyhasnout“.

MVDr. Hana Žertová

Další odpovědi na nejrůznější dotazy naleznete na www.hanazertova.cz