Rozloučení s milovanou Beruškou

Slzy se mi derou do očí jen při sebemenší vzpomínce na milovanou kočičí stařenku Berušku. Vidím ji na oblíbených místech - koukající z okna do dáli, sedící ve dřezu i odkapávači na nádobí, spící na lavici, židli, lince, papající bonbonky. Kdybych měla vypsat vše, co jsme u nás v útulku s Beruškou prožili, byl by to velmi dlouhý a velmi smutný příběh jedné z opuštěných a venku strádajících kočiček, která se na sklonku života vážně nemocná dostala do srdíčkového útulku a zažila teplo domova i lásku.

Bylo to hlavně kvůli Berušce, kdy se pro její vážný stav jedna moc hodná paní obrátila o pomoc na manžele Thomovy – známé cestovatele po asijských zemích a spisovatele. Poté se již rozjela velká záchranná akce a několik kočiček ze Strnadova zahradnictví v Praze putovalo k nám do útulku.

Vzpomínky

Vidím a naplno vnímám naprosté detaily - okamžiky, které by člověk jindy zapomněl, ale ony se stále derou na povrch, protože tady byly a staly se. Detaily až tak hluboké a pro mne velmi důležité, že to snad ani nemůže být pravda. Pamatuji se, jak vypadala klec kolegů ze spřáteleného sdružení, kteří se na odchytech podíleli. Pamatuji se, kde byla zaparkovaná auta. Pamatuji se, kdo kdy přišel a proč. Pamatuji se, jak vypadal dům, ve kterém krmička zajistila kočičky do našeho příjezdu, ale také jak vypadalo prostředí včetně napůl rozbitých skleníků, kde měly kočičky mizerné a provizorní zázemí. Všude bylo vlhko, těžko a sychravo. Pamatuji se na rodinnou tragédii hodné krmičky a další podrobnosti s tímto velkým příběhem související. Kočičky horních a dolních bezdomovců ze Strnadova zahradnictví v Praze a jejich osudy nás provázely a provázejí již velmi dlouho.

Jak to všechno začalo...

Je mi to všechno tak moc líto. Beruška u nás byla několik let. Když jsme ji chudinku přijímali, ležela v horečkách v polorozpadlé garáži. Všude byla moč, mokro a nelibá vůně. Byla doslova polomrtvá, mokrá, slepená průjmem a chrčící. Vzpomínky jsou nesmírně živé. Když jsem nyní, po letech, Berušku odvážela naposledy na veterinu, to abych se s ní rozloučila, milovaná kočenka vypadala stejně špatně jako při příjmu do útulku. Jen s tím rozdílem, že tehdy se podařilo nezvratný osud zpomalit, kdežto tentokrát chudinka již skutečně umírala. Ale vraťme se na začátek jejího příběhu. Beruška vlastně již v době záchrany byla na sklonku svého života. Kdo ví, co všechno prožila, co vše ji v životě potkalo. Moc by mne zajímalo, jaký měla osud, co se stalo, že se ocitla opuštěná. Nikdo z nás tenkrát netušil, že se jí podaří zachránit. Berušky zmrtvýchvstání bylo pro nás všechny velkým překvapením. Na druhou stranu z této skupiny kočiček nás hned na počátku opustila na první pohled vcelku „zdravá“ mladá kočička Terka, která pro svůj vážný stav podlehla otravě extrémního začervení a možná se přidaly i jiné přidružené infekční nemoci. Tenkrát mne kontaktoval lékař horoměřické kliniky a žádal o svolení euthanasie, neboť Terce již nebylo pomoci. Bylo to strašné, ale nevyhnutelné.

Od první chvíle se u nás Beruška stala „kuchyňačkou“. Pamatuji se, jak se rozkoukávala a zabydlovala společně se svými kamarády – Merlinkem, Ferdou, Leou, Terkou, Chiquitkou. Následoval příjem koťat – Frencis a Jonnyho ze stejné lokality (koťata šla k nám do jednoho z vrchních pokojů). Bylo vidět, především u kočiček v kuchyni, jak zprvu nechápaly, kde jsou. A jak se následně pomaličku na světlo světa draly neduhy, které je trápily a sužovaly – chronická onemocnění a alergie. Prostě vše, co mohlo potkat dlouhodobě strádající neléčené kočičky.

Milá a hodná kočička

Každá kočička je individualita a stejně tak Beruška byla originální. Byla to kočička milá, hodná, přicházela si pro pohlazení, ale nikdo ji nesměl brát do náruče, to se jí nelíbilo. Mnohdy seděla na lavici vedle návštěvy a upřeně si ji prohlížela. Když byla v dobrém rozpoložení, seděla na kuchyňském stole. A když si dávaly návštěvy kafíčko, frkala o sto šest, anebo se za chroptění čistila. Zlatíčko naše milované s námi prožilo dlouhý čas. Beruška se dokonce při příležitosti jedné z návštěv opět přišla předvádět na kuchyňský stůl, čistila se a najednou jí vypadl shnilý špičák na stůl. Dlouho jsme se této příhodě smáli. Beruška byla symbol a neodmyslitelná součást srdíčkového útulku. Připomíná ještě dobu před založením útulku, starou kočičí dobu, staré zážitky, starý a přesto nový život. Tak moc vzpomínek se k ní váže, nedá se zapomenout.

Podlomené zdraví

Jak běžel čas, ubíhaly měsíce a roky, Beruška na tom byla se zdravím hůře a hůře. Kočičí babičku jsme průběžně léčili, tu a tam prokapali infuzemi, to když byla situace ještě horší než obvykle. Paní doktorka nad ní pokaždé při pravidelné kontrole útulku pokyvovala hlavou. Pro svůj vážný stav nemohla být nikdy kastrována. Bohužel vážný stav se nepodařilo nikdy úplně zvrátit a postupem času na povrch vyplývaly další skutečnosti – podezření na zhoubné onemocnění, nemocné srdíčko, voda na plicích, staré zlomeniny. Věděli jsme, že Beruška dlouhodobě chrčí, někdy bylo chrčení mírnější a jindy zase výraznější. Následně se v nepravidelných intervalech prohnala větší zátěž a nutná léčba, to když chrčení gradovalo. Nicméně v poslední době byly návštěvy veteriny čím dál tím častější. Beruška nereagovala na léčbu, chvílemi byla na ostatní kočičky i nevrlá a dlouhé hodiny lehávala a odpočívala na svých oblíbených místech. Znali jsme ji jako nesmírně laskavou, milou, hodnou, ale absolutně svou kočičku. Chodila zobat bonbonky s ostatními kočičkami, to nikdy nechyběla. Když nebyla u bašty či neležela při návštěvách na stole, bylo něco špatně. Vzpomínek na ni je velmi mnoho, jsou čerstvé, i když se některé odehrály velmi dávno. Berušky dcera Lea, která přijela do útulku společně s maminkou, je povahově úplně jiná, ani za několik let se nám nepodařilo získat její důvěru.

Smutný poslední měsíc

Poslední měsíc byl velmi zlý, poslední týdny byly nesmírně těžké a poslední tři dny byly strašně nešťastné a smutné. Cítila jsem neodvratný konec, ale přesto jsem doufala. Často jsem s Beruškou vyjížděla na veterinu, každé další vyšetření však pokaždé odhalilo něco navíc - něco zásadního a nezvratného. Přes naléhavé případy v srdíčkovém útulku přebíjející se navzájem, nebylo možné vše zaznamenávat na web, ale vše a detailně je ve mně natrvalo uložené. Vidím živě, jak si Beruška v posledním životní etapě vyhledávala nová místa k odpočinku – na lince za dřezem, za čističkou vzduchu, nakonec i pod lavicí. Bylo to všechno tuze moc smutné. Nemoc ve finální fázi napadla střeva, plíce se zalily vodou a přišlo nezvratné rozloučení. Kapička naděje spočívala v náhlém zánětu způsobující průjem, který třeba ještě zaženeme. Nic takového se ale nestalo. Podezření jsem měla také na zánět dělohy, což je u nekastrované kočičky možné, ten se však také nepotvrdil. Pátek byl dramatický, ale ještě stále s nadějí, sobota byla také dramatická, ale naděje zde byla stále, ještě pořád mohla zabrat léčba a navíc Beruška na veterině ožila, avšak doma opět upadla. Přikrývala jsem ji dekou, usnula ve vrchním patře proutěného domečku, kde odpočívala celý den, poté se odebrala pod lavici, kde zůstala do rána. Další návštěvu veteriny jsme plánovali až v pondělí, ale dramatická situace si vyžádala nedělní návštěvu. Tomu předcházely poslední těžké chvíle a smutné zážitky.

V neděli ráno jsem odjížděla do Prahy pro Kleofáška se zlomenou páteří. Před odjezdem jsem trávila čas u Berušky. Také poslední tři noci před rozloučením byly bezesné. Zkoušela jsem kočičce dávat papání, ale stejně tak jako předešlý den si Beruška nic nevzala. Pocit, když kočička nepapá, znám moc dobře, je to velká psychická zátěž. Odpoledne, když jsem se vrátila s Klofáškem z veteriny, běžela jsem za Beruškou, kočenka byla stále pod lavicí. Když jsem na ni chtěla sáhnout, tak se bolestivě stáhla. Okolo druhé hodiny jsme ji napojili na nutnou infuzi a naskytl se nám moc smutný pohled. Začala dýchat moc těžce, ihned jsem tedy kontaktovala naší paní doktorku, která kontaktovala službu na veterině, naložila jsem ji do přepravky a odvezla ji na veterinu. Na poslední sbohem.

Poslední rozloučení
Celou cestu Beruška již ležela jen na boku a ztěžka dýchala, byly to ty nejsmutnější momenty, které jsem s ní kdy zažila. Slzy stékaly po tvářích, přicházelo pomalé a smutné loučení s nemocnou kočičí babičkou. Celou dobu jsem s ní byla, držela ji za tlapku, až do polední chvíle, až do samotného konce. Cítila jsem tlukot srdíčka a ona cítila mou ruku na svém kožíšku, jen na mne pohlédla a opět ulehla. Lidé v ordinaci si nás samozřejmě všímali a jedna milá paní se mnou započala hovor, aby odvedla pozornost na jiné téma.

Poslední rozloučení s milovanou Beruškou:

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foro_-_ranni_Beruska_19.5.2013

Beruško milovaná, nikdy na tebe nezapomeneme a vždy budeme na tebe - nesmírně milou a hodnou kočičí stařenku - vzpomínat s tou největší láskou. Budeš nás vždy provázet dlouhými vzpomínkami, protože za tvého života prošlo srdíčkovým útulkem mnoho kočiček a psaly se smutné i veselé příběhy. Zůstaneš už navždy v našich srdcích, myslích a duších, tam někde hluboko uvnitř, kam patří jen naše společné vzpomínky.

Vzpomínáme!

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/