Separační úzkost u psa

S popisovaným problémem se čas od času asi setká každý veterinář a určitě jej řeší na cvičácích a v psích školách a školkách, tedy všude tam, kde se zabývají výchovou psů. Nepříjemné chování má i svůj odborný název – separační úzkost.

Separační úzkost u psa může být vrozená a pak je boj s ní velmi problematický. Může být ale i získaná. Někdy si lidé myslí, že se jedná o nevychovanost nebo o projev nudy. Nelze to jednoznačně vyloučit, ale ani tvrdit u všech případů. Velmi často je separační úzkost projevem panického strachu a dala by se označit za psí fobii. V takovém případě ji pes nedokáže vědomě zastavit a je třeba si uvědomit, že to pro něj není příjemná záležitost a že takové panické záchvaty strachu jsou velkým stresem.

Projevy separační úzkosti jsou různé, od štěkání, vytí a naříkání, přes snahu se dostat z uzavřeného prostoru násilím ven, kálením v místech, kde by to pes nikdy nedělal až po individuální projevy typu nadměrného slinění, drbání se, zrychleného dýchání a třesu.

Separační úzkost postihuje psy, když zůstanou sami doma nebo uzavření v kotci. Řada psů velmi těžko snáší, když mají zůstat bez dozoru v autě a s naříkajícími psy se velmi často setkáváme u různých obchodů.

Separační úzkostí trpívají nervově labilnější psi a velmi často psi „závisláci“. Znáte to, takový svého pána nesmírně milující pes s ním chce být v úzkém kontaktu neustále. Chodí za páníčkem po bytě, spí s ním v posteli, a pokud mu to je dovoleno, provází majitele i na toaletu. Naříká, když má zůstat v jiné místnosti a pokud jej majitel uváže před krámem k nelibosti prodavaček i nakupujících kvílí tak, že jsou z toho nervózní všichni v okolí.

Někdy je separační úzkost vyvolána stresujícím zážitkem, který psa potká, když je v bytě sám. Může se např. dostavit u epileptika, kterého postihl záchvat v době, kdy byl majitel v práci. Vím o psovi, který uváděnými problémy začal trpět po té, co v domě prováděli rekonstrukci a pracovali s hlučnou sbíječkou. Příkladů by se asi našla celá řada.

Jako první by se mělo uvést to, co se dělat nemá. Určitě není vhodné psa trestat. Vrátit se domů a psovi vynadat případně sáhnout po fyzickém trestu je nesmysl. Nešťastník si většinou neuvědomí, zač je trestán. Pravidlo říkající, že člověk má projevit nespokojenost v okamžiku, kdy pes projeví nežádoucí chování, se tady těžko dodržuje. Naopak podobné trestání stav psa spíše zhoršuje, než pomáhá. Ke strachu ze samoty se přidá ještě strach z toho, co bude, až se páníček vrátí domů.

Separační úzkost se dá ovlivnit různými medikamenty. K dispozici jsou uklidňující léky, přípravky na bázi feromonů, spreje a dokonce i obojky, které uklidňující látku vypouští během doby, kdy je pes sám doma. Na internetu je poměrně široká nabídka, vhodné je ale vše konzultovat s veterinářem.

Těžko asi budeme své psy podmiňovat kvůli tomu, že nechtějí být sami, celoživotnímu podávání uklidňujících přípravků. Z naší strany by to možná bylo pohodlné, ale psovi nadbytek chemikálií určitě neprospívá.

Nejlepší je psa postupně na samotu navykat. Začíná se tím, že se pes třeba jen na malou chvíli ponechá sám v jiné místnosti. Doba, po kterou je sám se postupně prodlužuje. Začíná se minutami a končí např. hodinou.

Vhodné je se např. obléknout tak, jako když jdeme ven. Pes znejistí, ale majitel neodejde a zůstane doma. Pes tak ztratí prvotní impuls ke strachu. Podobně lze naznačovat, že opravdu odcházíme, ale jen otevřeme dveře a zase se vrátíme zpět. Později opravdu odejdeme, ale jen na minutu nebo dvě. Čas, po který majitel byt opouští, se pomalu prodlužuje. Podobné tréninky by se měly dělat několikrát denně a to vždy s ohledem na reakci psa.

Měli jsme foxteriéra Arga. Byl to celkem sebevědomý pes, přesto, když měl zůstat doma sám, dával svoji nespokojenost velmi hlasitě najevo. Jednou zapomněla matka vypnout rádio. Pes spal v jedné místnosti a rádio hrálo ve druhé. Žádný nářek se neozval. Argulínek si prostě neuvědomil, že jsme všichni odešli, rádio přece hrálo a to jsme si pouštěli jen, když jsme byli doma.

Občas si lidé myslí, že když truchlícímu psovi pořídí kamaráda, nebude se sám doma bát. K jejich velkému zklamání bývá situace úplně jiná. Nový pes rychle okouká chování problematického kolegy a přidá se k němu. Místo jednoho vyjícího psa pak často majitelé mívají vyjící psy dva.

S určitou separační úzkostí se asi někdy setkali všichni majitelé psů nebo přesněji řečeno ti, kteří si přinesli domů malé štěně. Řeč je o tesknění po mámě fence a po sourozencích. Štěně si ale většinou rychle na nové prostředí zvyká. Majitel by ale s nebezpečím separační úzkosti měl počítat a měl by štěně zvykat na samotu. Není to žádné trápení psů, ale důležitá součást výchovy. Samozřejmě ale musí počkat, než se štěně v novém prostředí aklimatizuje.

Zvláště v době, kdy je celá rodina včetně dětí neustále doma, je třeba štěně na to, že se jednou vrátíme do práce a do školy, připravit. Je třeba ho nechávat samotné v místnosti a později odejít na procházku bez něj. Normální štěně čas bez nás prospí a na to, že majitel nemusí být vždy k dispozici, si bez problémů zvykne.

Text: Vladimíra Tichá, LABVET BLOG, www.labvet.cz/blog/

Foto: pxfuel.com