Trpký příběh vývojově zaostalé kočičky Hanulky

Psal se rok 2009, pomaličku se rozbíhal měsíc leden.Toho času jsme byli požádání o pomoc ve věci záchrany kočiček z Řetůvky. Bylo nám řečeno, že jsme jedni z mála, kdo může přijmout více kočiček najednou. Tenkrát jsme vůbec netušili, co se bude dít a do čeho se řítíme. Kočičky z Řetůvky pocházely od jedné velmi nezodpovědné paní, která ve svém bytě dopustila pohromu v podobě velkého množení, nad kterým zcela ztratila kontrolu. Když pak musela odejít do jiného bytu, kočičkám hrozilo, že budou přemístěny do místního kravína.

Původní plán zněl přijmout k nám do depozita nanejvýš 5 koťat. Skutečnost však byla úplně jiná a osud si vše naplánoval po svém. Osobně jsme se pro kočky vypravili do Hradce Králové, kde nám byly přeloženy z auta do auta. Celkem jsme si jich v mrazivém lednu odvezli 16. Jenže ouha, kočičky to nebyly ledajaké. Některé byly slepé, další byly postižené po vzájemné plemenitbě a převážná většina z nich trpěla různými nemocemi. Počínaje minimálně svrabem či velmi silnými záněty uší a konče vážnými postiženími, například slepotou a dalšími vývojovými vadami. Kočičky byly navíc tak strašně moc zanedbané, že jsme některé z nich museli po příjezdu domů chtě nechtě vykoupat, protože silně zapáchaly močí a měly na sobě vrstvy špíny a popele. Všech 16 kočiček jsme zcela více či méně „dobrovolně“ zafinancovali, protože nebyly k dispozici žádné prostředky určené na pomoc „Řetůvce“ a nedalo se proto nic jiného dělat, ale zvládli jsme to i tentokrát.

Během roku 2009 se nám podařilo většinu z těchto kočiček vyléčit a ač byly mnohé i handicapované, podařilo se nám je také dobře umístit. Jedna z kočiček jménem Hanulka „původně Myšička“ u nás však zůstala natrvalo, proto bychom jí chtěli věnovat pár řádků, které si opravdu zaslouží. Hanulka se k nám dostala ve velmi zbědovaném stavu. Na první pohled bylo patrné, že musela prodělat mimo jiné také nějakou vážnější nemoc, možná herpesvirus, ale kdo ví. První dny se schovávala a takřka nevylézala z úkrytu. Po pár dnech, které strávila v klidu a bezpečí, se však odvážně vydala na průzkum a pomaličku si začala přicházet pro první pohlazení. Brzy jsme si začali uvědomovat, že je Hanulka natolik poznamenaná vývojovými vadami, že zřejmě natrvalo zůstane u nás v depozitu.

Hanulce jsou nyní skoro dva roky a váží ani ne dva kilogramy. Na veterině nám ji zprvu odmítali vykastrovat. Ke kastraci nás všechny přesvědčilo až záhadné Hanulčino mrouskání, které jsme už ani nepředpokládali, že by mohlo přijít. Jedním z mnoha Haulčiných trápení je také její vylysalý obličejíček, převážně v oblasti okolo očí. Bohužel, slzné kanálky neplní správnou funkci a přebytečné slzy tak Hanulce stékají po tvářičkách, proto je nutné okolí očí udržovat v čistotě, suchu a chránit je tak před případnou infekcí a škodlivými bakteriemi. Její srst je i po mnoha pokusech podávání dobré stravy a kvalitní péče stále zplstnatělá a tělíčko zůstalo kostnaté. Tímto však vážnost Hanulčina stavu zdaleka nekončí. Nutno podotknout, že Hanulku sem tam sužují a v minulosti hodně sužovaly trávící potíže. Často trpěla silným průjmem, který střídala zácpa, proto je bezpodmínečně nutné dodržovat správnou výživu a pravidelně Hanulku dokrmovat. Hanulka navíc špatně snáší antibiotika, proto musíme případnou léčbu směrovat tak, abychom jí nezpůsobili ještě větší potíže. Bohužel, její zdravotní stav je jako na houpačce. Věříme však a doufáme, že tady s námi bude ještě dlouho šťastně žít.

V létě 2009 nám začala Hanulka takřka odcházet před očima. Nechali jsme jí udělat maximum vyšetření, na nic závažného se ale nepřišlo. Podezření na případná onemocnění byla vyloučena. Přes všechna utrpení a příkoří, které Hanulce život přichystal, má až neuvěřitelnou chuť do života. Běhá za námi jako pejsek, kouká se na nás smaragdovýma očima, a když je příležitost, sedí nám na klíně či na rameni a dává zřetelně najevo svou lásku a blízkou náklonnost. Provází nás všude, kam se jen dá. V létě s Hanulkou chodíme na zahrádku, kde si užívá sluníčka a kde ji chrání naše psí holky před případnými vetřelci. Ony cítí, že je Hanulka postižená, tak jako kočičky, které s Hanulkou sdílí bydlení. A nyní, když pomaličku dokončuji psaní tohoto příběhu, tak opět sedí Hanulka na mém klíně a kouká se mi upřeně do očí.

Tento příběh byl sepsán také proto, aby veřejnost byla seznámená s tím, že útulky nejsou plné jen pohledných kočiček, které jsou nabízeny k adopci. Spousta z nich je handicapovaná. Takoví jedinci potřebují individuální péči a pomoc ostatních, a proto bychom nikdo neměli být k životu zvířat lhostejní. Každý tvor by měl dostat svoji druhou šanci.

Tímto bychom chtěli veřejně poděkovat slečně Evě Kovaříkové z Prahy, která posílá Hanulce pravidelně kvalitní papání a byla se na ni již také podívat.

Jménem O.S. Srdcem pro kočky, Kristýna Kacálková
www.kocky-utulek.cz, www.srdcemprokocky.cz