Turecká kočka van

Toto vzácné plemeno pochází z jihovýchodního Turecka. Jméno dostalo podle názvu jezera Van, v jehož okolí se přirozeně vyvinulo, izolováno od ostatních oblastí. Slovo van rovněž poukazuje na zbarvení srsti, která původně byla kromě hlavy a ocasu celá bílá. Turecká van má pro kočky nezvyklou vlastnost - nebojí se vody a sama ráda a dobře plave. Proto se jí někdy také říká “turecká plovoucí kočka”.

Historie

Van je velké jezero v horách jihovýchodního Turecka u hranic s Íránem. Je to nehostinné území ve výšce asi 1600 m. n. m., v zimě s častými sněhovými bouřemi. Do vesnice na břehu jezera dorazily v roce 1955 dvě Angličanky, Laura Lushingtonová a Sonia Hallidayová. Pátraly zde po původní formě turecké angory. Ke svému překvapení však narazily na bílé kočky s hedvábnou srstí, tmavočerveným (auburn) motýlkem na hlavě a stejně zbarveným ocasem. Tyto kočky náležely ke zcela jinému typu než turecké angory. Cestovatelky dostaly darem párek koťat, která vzaly do vlasti a která položila základ prvnímu chovu tohoto plemene ve Velké Británii. O čtyři roky později se paní Lushingtonová vrátila pro další zástupce tohoto vzácného plemene a představila chovatelům a milovníkům koček tureckou van. Spolu se zájmem o toto plemeno vzrostl postupně i dovoz dalších tureckých van koček do Evropy. V roce 1969 uznala toto plemeno britská felinologická organizace GCCF v barvě auburn-white, uznání FIFe následovalo o tři roky později. První kočky tohoto plemene pocházející z britského chovu byly dovezeny do Spojených států v roce 1970 a v roce 1985 bylo plemeno poprvé uznáno severoamerickou organizací TICA. V roce 1986 přišlo i uznání krémových variant a od roku 1998 uznává FIFe i všechny ostatní barevné variety. V posledních dvaceti letech se začíná turecká kočka van více objevovat na výstavách a její obliba roste, zejména v USA a Austrálii. Laura Lushingtonová je předsedkyní asociace tureckých van koček - Classic Turkish Van Cat Association.

Vzhled

Turecká van je střední velikosti, pevně stavěná .V některých znacích připomíná svou krajanku, tureckou angoru, je ale mnohem mohutnější a pro charakteristické zbarvení není možné je zaměnit. Typickým znakem turecké van je bílá polodlouhá hedvábná srst bez vlnité podsady se skvrnami na hlavě a pod ušima. Ocas je huňatý a rovněž může být tmavě zabarvený. V USA jsou řazena k velkým plemenů, kdy kocour má až 9 kg, kočka váží polovinu. V Turecku a i v našich chovech jsou mnohem lehčí, u koček dosahuje hmotnost kolem 3 kg a u kocourů 3,5 kg. Tělo mají svalnaté se silnou stavbou kostí. Samci jsou zvláště svalnatí na krku a ramenou. Ocas je středně dlouhý a velmi dobře ochlupený. Tlapky jsou spíše malé, úhledné, zakulacené a s růžovými polštářky. Přestože je jejich tělo velké a těžce stavěné a mají široké plece a silné kosti, jsou velmi pohyblivé a pohybují se ladně a s šarmem, což také patří k charakteristice plemene. Mají silné nohy, což z nich dělá velmi dobré skokany. Dokáží vyskočit až 2 metry vysoko. Hlava je krátká a klínovitá se středně dlouhým rovným nosem a výraznou, mírně zaoblenou bradou. Uši jsou velké, otevřené, spíše špičaté, se štětičkami. Vnitřní strana uší má být perleťově růžová. Nosní zrcátko (nosík) a polštářky tlapek jsou růžové. Velké kulaté oči mají většinou jantarovou barvu, objevit se mohou i jedinci s modrýma očima či nestejnou barvou očí, ti potom často mívají, stejně jako u jiných plemen, problémy s vrozenou hluchotou. Modrá barva očí je téměř vždy tyrkysová, ale barva žlutých očí je velmi rozdílná. Přechází z čistě jantarové, světle jantarové, žluté až po mandlově zelenou (standart FIFe ale uznává pouze jantarovou barvu bez nádechu zelené, která se často vyskytuje). Velmi vzácně se vyskytuje i hnědá barva očí. Barva oka je po narození našedlá a začíná se měnit po 25 dnech a konečnou podobu získává po 40. dni věku.

Srst

Srst je dlouhá, měkká a hedvábná, bez vlnité podsady. To dělá srst velmi zvláštní, podobnou kašmíru. Líná postupně v létě, v zimě je plemeno v nejkrásnější husté srsti. Původně byly turecké van bílé s kaštanově hnědou kresbou na hlavě a na ocase. Toto původní zbarvení se požaduje na výstavách ve Velké Británii, v ostatních zemích jsou povoleny i kombinace bílé srsti s černými, modrými nebo želvovinovými odznaky. Srst tureckých van je bílá bez žlutého nádechu, barevný je jen ocas a motýl na hlavě, který rozděluje bílá lysina (několik málo skvrn na těle je tolerováno, dokonalá kresba je podstatná pro výstavy). V létě je srst lehká, poměrně krátká, hedvábná, bez podsady. V zimě je bujná, hustá a delší. V horských oblastech Turecka panují extrémní klimatické podmínky, v zimě musí srst chránit před krutou zimou, v létě naopak před horkem. Turecká kočka van proto v letním období nápadně líná a má vzhled krátkosrsté kočky. Její srst vyžaduje minimálně třikrát týdně česání k zamezení plstnatění srsti. V období línání i častěji. Právě proto, že nemá hustou podsadu, češe se snáz než perské kočky. Mokrá srst velice rychle osychá. Není náročná na údržbu. Pojem „van“ je někdy používán k popisu bíle skrvnitých koček jiných plemen, které mají kresbu omezenou jen na hlavu a ocas. Platí to hlavně pro americkou krátkosrstou, norskou lesní a perskou kočku.

Barevné variety

Kresba typu van je způsobena genem S pro skvrnitost, který je dominantní. To znamená, že každý rodič je jeho nositelem. Zbarvení původní van je bílé s červenou (zvanou auburn) kresbou, která musí mít stejný odstín na hlavě i na ocasu. V Británii se plně uznává jen kočka s červenými skvrnami a jantarovýma očima. Barva očí má být modrá, jantarová nebo u jednoho oka modrá a u druhého jantarová. Ve Spojených státech i u nás jsou uznávány i kočky se srstí černou, modrou a želvovinovou. Barva kresby dosáhne své nádherné kvality až za několik let. Základní barva je čistě bílá z typickými odznaky na hlavě a ocasu, tento druh zbarvení je i u ostatních plemen nazýván van. Barva odznaků je originálně červená, u vanů nazývána kaštanová (auburn), nyní jsou odchovávány také v barvách želvovinová, černá, krémová, modrá nebo s mourovanou kresbou (tabby). Některá koťata červené barvy mají na hlavě černé chlupy, které povětšinou po 2. měsíci života zmizí.

Povaha

Mezi nejpozoruhodnější vlastnosti tohoto plemene patří její vzácná obliba vody. Miluje vodu a výborně plave. Pod vodou dokonce loví rybky. Turecká kočka van má neobvyklý charakter a zaujme nás nádherným mňoukáním. Turecké van jsou temperamentní a inteligentní kočky, které si v domácnosti zpravidla vyvolí jednoho člověka. Je to živé plemeno, velmi společenské a přítulné. Mají neobyčejně bujný temperament, zvláště v mladém věku, a kromě toho, že milují hrátky ve vodě, dovádějí rády také ve sněhu. Tyto kočky je vhodnější chovat, pokud je to možné, v páru, neboť pro své hry potřebují jedince se stejným temperamentem. Jsou velmi aktivní a chytré. Milují hry, skákání a prozkoumávání svého území, které je poměrně velké. Jsou energické, a stejně jako si divoce hrají, tak intenzivně dokážou i odpočívat. Turecká van je věrná a milující kočka. Vani jsou „lidské kočky“, mají rády lidskou přítomnost a rády žijí v rodinném prostředí. Musejí být neustále s lidmi, ať dělají cokoliv nebo se pohybují kdekoliv. Pokud je jejich kontakt s lidmi omezený, rychle zdivočí. Jsou velmi láskyplné, rády si třou hlavu a dávají pusinky svému člověku. Mnohé z nich jsou nadšené, když jsou objektem zájmu. Někteří majitelé je pro jejich zvláštní povahu nazývají „kočkopes“. Proti vetřelcům se staví odmítavě a útěkem. Jsou velmi žárlivé k ostatním zvířatům i ostatním lidem. Její povaha je hodně závislá na povaze matky, kočičí i lidské výchově a lidském kontaktu během doby vtiskávání návyků u kotěte. Komunikují krásným hlasem. Mají širokou škálu hlasového projevu, kterou dokážou velice dobře vyjádřit své pocity, přání a protesty. Jsou velmi temperamentní a jejich temperament může člověka vyčerpávat. Jsou to dovádivé kočky a nemají mnoho smyslu pro klid. Sviští životem maximální rychlostí a užívají si každou vteřinu. Bolestivé kousnutí neznamená nepřátelství, spíše se jedná o emocionální výlev nadměrné přízně. Kousnutí z lásky jsou specialitou většiny vanů.

Šikovní vanové dokáží otevírat dveře, skříňky a dokonce i zásuvky. Aportování je zábava, kterou dokonale zvládají, hledají a přinášejí nazpátek drobné hračky, i když je hodíte sebedál. Jsou velmi učenlivé, koťata se naučí své jméno během 2-3 měsíců. Naučí se používat různé drobné lsti k oklamání svého člověka a získání svých výhod. Jsou to sebevědomé kočky se sklony k dominanci, proto je třeba je vychovávat, pokud nemají jednoho dne převzít nad vaší domácností nadvládu. S dětmi se dobře snesou, i když ale lidské potomstvo považují tyto sebevědomé kočky spíše za rovnocenné než nadřazené členy skupiny. Na svou velikost mají neobyčejnou chuť k jídlu. Jsou otužilé a rády pobývají venku. Ideální je proto dům s uzavřenou zahradou, terasou nebo dvorkem.

Závěr

Kočky plemene turecká van patří stále k nejvzácnějším kočičím plemenům vůbec. Je s podivem, že nejsou mezi chovateli více rozšířené, vždyť krása, temperament a šarm těmto kočkám rozhodně nechybí.

-zs-

Foto: Renata Hofmann