Týrané kočičky ze Slaného

Je čtvrtek 22. 9. 2011, začíná den jako každý jiný. Opět prožíváme náročné ráno – úklid, dřinu, chaos, starosti a nakonec také radosti. Michal hlásí, že má z předešlého dne zmeškaný hovor. „Zavolej hlavně zpátky, Michale! Co když někdo něco důležitého potřeboval?“

Michal během dne volá a oznamuje mi, že mluvil s nějakým pánem a jedná se údajně o celou skupinu kočiček, kterým je potřeba poskytnout azyl a pomoc. Zmiňuje se také, že předal pánovi kontakt na mne, abych s ním případně vše osobně dojednala. Lépe řečeno, abych pánovi poradila, na koho se obrátit dál, protože v našem útulku máme STOP STAV a kočičky momentálně nepřijímáme.

Děsivé zjištění

Během dne mne kontaktuje již zmíněný pán a barvitě mi líčí vše o kočičkách, které potřebují urychleně a nutně pomoci. Odpovídám, že je mi to skutečně líto, ale jednoduše nejsme nafukovací. Denně náš útulek kontaktují nálezci a chtějí k nám umístit opuštěné kočičky. „Každému pomoci nemůžeme“, doplňuji. Pán sice naši situaci chápe, ale pokračuje v rozhovoru dál. Tvrdí, že jsou kočičky poraněné, chybí jim ocásky, ouška a viditelně nesou známky dalšího vědomého poškození. „Já snad špatně slyším“, říkám si pro sebe. Všechny následující informace jsou děsivé a značně znepokojující, a proto si s volajícím pánem domlouváme večerní schůzku v místě hrůzy.

V průběhu dne si pán společně s milou přítelkyní nečekaně přijíždí pro přepravky přímo k nám do útulku ve Vrbičanech. Velmi přátelsky nám vysvětlují, že se pokusí sami kočičky odchytit. Potvrzujeme si poté již zmíněnou večerní schůzku. „Až se budu vracet z cest a veteriny, dáme si zkrátka vědět a sejdeme se na sjednaném místě,“ doplňuji.

Večer se skutečně scházíme na místě hrůzy. Chystáme se kočičky krmit a při té příležitosti je také rovnou zkusíme odchytávat. Koukám jako blázen, naprosto nevěřícně žasnu a nestačím se divit. Jedna kočička nemá ouška a chybí jí část ocásku, další chybí ocásek celý. Tahle kočička má poraněné očičko a tamta zase nějak podivně chodí. Všechny jsou nemocné a navíc jsou zmrzačené. Ano, vidím dobře, jsou úmyslně zmrzačené! Nic tak otřesného jsem ještě nikdy neviděla. Tedy, viděla jsem toho dost, ale byly to z převážné většiny úrazy. Polykám nasucho a je mi víc než jasné, že se konkrétně v těchto místech děje něco děsivého a strašného. Dochází mi, že se jedná o týrání zvířat, mráz mi běhá po zádech. Nechápu, jak může někdo něco podobného udělat, ale hlavně proč? Na jednu stranu jsme tady, abychom pomáhali potřebným, snažíme se ze všech sil, kočičky zachraňujeme a léčíme, pomáháme nemocným a opuštěným. Na druhou stranu se najde „kdosi“, co šlape, láme a ničí. Ničí fyzicky i psychicky křehké kočičí duše. Ten kdosi nechává za sebou naprostou spoušť. Co to může být za zrůdu? Proč to dělá? Napadá mne spousta věcí, hlavou se mi honí prapodivné myšlenky. Mám šílenou zlost, opravdu šílenou. Jenže, co s tím?

Odchyt a převoz

Několik kočiček lákáme v místě hrůzy na nakrájené syrové maso. Odchycené jedince umísťujeme do přepravek. Na odchyt pouze s přepravkami jsme však nakonec stejně krátcí a nutně potřebujeme odchytovou klec. Michal se právě vrací z práce a já už ho zase naháním: „Michale, rychle přijeď do Slaného a nezapomeň prosím ještě předtím nakrmit kočičí miminko Marušku! Přijela jsem z cest a veteriny přímo na odchyt, a tak potřebuje malá dokrmit.“

Ve Slaném již na Michala všichni netrpělivě čekáme, jsme nervózní a on stále nikde. Telefonuji mu a popoháním ho: „Kde je těch tvých pět minut?“ „Už jedu, tak se nezblázni!“ Za chvíli je Michal ve Slaném, přiváží odchytovou klec a zkoušíme štěstí. Daří se nám, máme radost! Dozvídám se však, že maličká Maruška není nakrmená. Na vině jsem já, vím to. Důležité v danou chvíli bylo přivézt klec. Maruška je však neméně důležitá a potřebuje nutně jíst. Michal tedy zůstává na místě s nálezci týraných kočiček a já svištím domů za Maruškou. Vezu domů první várku odchycených ubožátek. Po příjezdu domů zůstávají kočičky v autě a já běžím urychleně dokrmit kočičí miminko Marušku. Tenkrát ještě nebyly týrané kočičky pojmenovány, dnes už vím, že jsem domů vezla – nemocného Kryštůfka bez ocásku, nemocného Bertíka, nemocnou březí Andělku, Klaudinku s poškozeným vředovitým okem. Následoval krev z čumáčku chrlící Štěpánek se zlomenou pánví a strhanou kůží z tlapiček, který navíc trpěl silným hnisavým zánětem polštářků.

Venkovní výběh

Doma narychlo přemýšlím, kampak asi všechny ty nováčky umístíme? Nejdřív ze všeho ale běžím nakrmit maličkou Marušku. Následují další úvahy. Mám snad umístit kočičky po dvou do karanténních klecí? Všechny totiž potřebují karanténu, a tak stále přemítám, co s tím? Mám to! Aby mohly nové kočky zůstat spolu, napadá mne v tu chvíli geniální řešení. Rázem stěhuji kočičky již domácí kastrované a očkované z jednoho venkovního výběhu do jednotlivých kočičích skupin v našem útulku. V tu chvíli je venkovní výběh volný a připravený na nové členy, které teprve čeká celková karanténní procedura. Navíc, jsem si naprosto jistá, že nás čeká další zkouška ohněm.

Michal ještě tentýž večer přiváží ze Slaného vyhublého nemocného z čumáčku krev chrlícího kocourka Huga s naprosto zdevastovanou tlapičkou, nateklým polštářkem po jakoby strhané kůži a zakrslou kočičku Bohunku s ustřiženými oušky a uťatou špičkou ocásku.

Druhý den přijíždí Markéta (naše přítelkyně a dobrovolnice) a pomáhá nám slánské týrané kočičky fotit do budoucí nabídky. Mezitím také Markéta kontroluje maličkou Marušku – toho času nejmladší obyvatelku našeho útulku, vyměňuje jí nahřívací láhev v pelíšku a mi osobně dochází, že Markéta ví moc dobře, že starost o miminko musí být 100% a já to nezvládám. Ten den si Markéta odváží maličkou Marušku domů do rakovnického depozita, aby ji poskytla 100% péči.

Další přírůstky

Dne 23. 9. 2011 ohlašuji případ týraných kočiček Městskému úřadu Slaný. Z Městského úřadu přichází informace, že byly s Městskou policií sjednány častější hlídky v místě nálezu týraných kočiček.

Dva dny poté dne 24. 9. 2011 se daří odchytit ve Slaném mourka Oskárka, který je po nutné kastraci vrácen původnímu majiteli. Také se tentýž den daří odchytit malého kocourka Fanouška, ten ale již s určitostí patří do kolonie týraných slánských kočiček.

Dne 25. 9. 2011 je odchycená kočička Darinka a následuje datum 27. 9. 2011, kdy skupinu slánských týraných kočiček doplňuje malý Emilek. Po pár dnech dne 3. 10. 2011 následuje příchod zatím posledního člena slánského kočičího týmu – kocourka Arnošta s poškozeným okem.

Mezitím ohlašuji dne 26. 9. 2011 případ týraných kočiček na Státní policii ve Slaném, kde je sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Pro mne však tento postup není dostačující, jela jsem přece na policii nahlásit týrání zvířat a ráda bych celou věc posunula dál. Dne 7. 10. 2011 volám na Státní policii ve Slaném znovu a dotazuji se, jak to vypadá s vyšetřováním a zda můžu hovořit s kompetentní osobou. Večer je mi voláno z policejní stanice zpět a dozvídám se, že mám volat v pondělí, přičemž bude v práci osoba případem pověřená. Volám tedy v pondělí dne 10. 10. 2011 na policii opět s tím, že bych ráda hovořila s osobou pověřenou, ale dostává se mi odpovědi přímo od šéfa slánské policie... Zmiňuji se šéfovi policie opakovaně o tom, že jsem chtěla podat trestní oznámení na neznámého pachatele, přičemž byl se mnou sepsán pouze úřední záznam o podání vysvětlení. Dozvídám se však, že já jako občan nemůžu v žádném případě rozhodovat o tom, pod jakým paragrafem bude případ veden, ale také se dozvídám, že má policie lhůtu 30 dnů na řešení případu. Dobrá, co můžu tedy dělat, že? Zarážející pro mne však stále zůstává, že se doposud nikdo v rámci vyšetřování nebyl na kočičky ve Vrbičanech ani podívat. Policii bych logicky u nás v útulku očekávala jako první. V tuto chvíli s celou záležitostí asi nic neudělám, ale hodlám se dle úspěchu či neúspěchu šetření obrátit na státní zastupitelství. Tolik vědomě zmrzačených zvířat není pouhá náhoda, to mi nikdo nevymluví, jde totiž o záležitost do očí bijící a zcela jasnou.

Ve Slaném v místě hrůzy však zůstávají ještě další kočičky. Bohužel, je nesmírně těžké všechna zvířátka najednou odchytit. Vše se protahuje a my se doposud s dobrovolníky snažíme v tomto místě vyvíjet činnost a kočičky postupně odchytávat. Nic není jednoduché, vše stojí úsilí a čas. Odchyty byly dojednány s Městským úřadem Slaný a majitelem firemního areálu ve Slaném.

Velmi si vážíme pomoci Městského úřadu Slaný, který nám navíc pro tento rok poskytl na slánské kočičky 30000 Kč. Tyto finance však byly velmi rychle vyčerpány již dávno, a to při prvních příjmech opuštěných kočiček ze Slaného. Měsíční náklady našeho útulku dovršily za poslední měsíc 170000 Kč (viz měsíční uzávěrky zveřejňované pravidelně na našem webu). Přesto všechno je pro nás 30000 Kč velká částka, kterou nutně potřebujeme pro další existenci. Bohužel však, nutno dodat, že nyní již veškeré náklady za týrané kočičky ze Slaného a další slánské nalezence hradíme pouze z darů dárců a našich financí. Věříme však, že opět získáme příspěvek libovolné výše města Slaný pro následující rok 2012, o který jsme již s předstihem žádali.

V plánu je natáčení o slánských týraných kočičkách do pořadu Chcete mě, které proběhne ve Vrbičanech dne 25. 10. 2011. Všechny již byly přeléčeny antibiotiky, dospělé kočičky byly také kastrovány. Kočky s čerstvým zraněním byly operovány. Usekaná ouška a ocásky již byly staršího data, rány byly zhojené. Bohužel však, již nikdy nebudou zhojené rány na duši týraných zvířat. Kočička Bohunka se zkráceným ocáskem i oušky je doposud vystrašená hromádka neštěstí a obáváme se, že nejen její dušička zůstane navždy poznamenaná.

Zde je několik fotek týraných kočiček, další naleznete na našem webu:
http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/tyrane_kocky_Slany_-_II

S úctou ke všemu živému,

Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/