Vrčí a vrčí

Moje šestiletá fenka jorkšírského teriéra často vrčí. Mnohokrát se stává, že kolem ní nemůžu ani projít bez toho, aby nezavrčela. Zpočátku jsem si myslela, že to dělá pouze v případě, kdy leží na mém tričku, ale když teď zkoumám její chování podrobněji, vidím, že to nijak nesouvisí konkrétně s mými věcmi. Leží třeba na sedačce nebo na dece… V okruhu dvou metrů je lepší se k ní nepřibližovat. Zkoušela jsem, jak se bude chovat, když si deku budu chtít vzít, a kousla mě! Někdy si vleze do šatny, spí na botách nebo si stáhne z ramínka nějakou blůzku, to se potom musím předem obrnit, když se mám jít obléknout. Jen ta představa, že bude zase vrčet, mě znepokojuje. Vrčí hlasitě, zle, z očí jí „svítí blesky“. Přitom ale dovede být mazlivá, ráda si hraje, tahá hračku… Pokud byste mi uměla poradit, zpříjemníte mi život a nejenom mně.

Odpověď:
Tohle chování dobře znám, měla jsem (už před 30 lety, to je neuvěřitelné!) malou kníračku Betynku, která to dělala také, a všichni jsme byli pokousaní. Jde o takzvanou majetnickou agresi, kdy je pejskovi něco natolik vzácné, že nezná bratra a zuby nehty si to brání. Bývá to poměrně častý problém psů malých plemen (naštěstí), obvykle teriérů. V určité míře se to dá považovat za „normální“ konkurenční chování, zvláště tam, kde pejsek nemá docela jasno v rodinné hierarchii a neví, že všechno v domácnosti patří páníčkům. Ale někdy jde vyloženě o patologické chování, o přehnané lpění na některých věcech.
U vás jde zřejmě o oboje – fenka má přístup všude, může si kdykoli půjčit vaše boty a svršky, a pak si své „poklady“ až příliš vehementně hlídá.
Budete na to muset od lesa. Pomalu ale důsledně připravte fenečku o všechna privilegia, která „zneužívá“. Připravte jí několik pohodlných pelíšků na místech, kudy se neprochází a kde bude mít klid. Zpříjemněte jí je okusovacími nebo plnicími hračkami a nedovolte jí tyto hračky odnést jinam. Zavřete šatnu, a kdykoli tam jdete, nechte fenku zavřenou v jiné místnosti, aby vám tam nevběhla. Nenechte ji spát na pohovce. Když tam sedíte, mějte po ruce časopis, knížku, noviny, PET lahev apod. Jakmile se fenka jen podívá na vaši pohovku, plácejte těmi předměty kolem sebe, abyste ukázala, jak je tam nebezpečno a nevlídno. Ale nedívejte se přitom na ni – vy jí nic nezakazujete, vlastně ji vůbec nevidíte. Protože vás ani nenapadne, že by si pes mohl dovolit vlézt na vaši sedačku! Stejně to dělejte s křeslem, postelí a dalšími pohodlnými místečky. I když tam právě nesedíte, stále si je hlídejte. Mějte po ruce pár plechovek od piva s několika drobnými mincemi nebo kamínky uvnitř, aby pěkně „rachtaly“, a jak si to fenka namíří k pohovce, hoďte tím směrem plechovku, ale tvařte se, že padá sama, vy nic… Vykulenou fenku pak něžně pošlete na její místečko a můžete jí přidat nějaký malý pamlsek. Samozřejmě když nejste doma, fenka si tam skočí. Nekomentujte to, ať si pohoví. Ale normální reakcí by mělo být, že sleze honem dolů, jakmile uslyší klíče v zámku. Kdyby tam zůstala ležet a hrozila vám, budete muset přitvrdit a pohovky, křesla a postel zabezpečit tak, aby tam vůbec nemohla skočit (krabice, převrácené židle, zavřené dveře…).
Uvidíte, že jen tohle malé opatření vás vynese velice vysoko na hierarchickém žebříčku a fenka bude mazlivější a „podlézavější“ – se šéfem je totiž fajn být zadobře.
Další důležitou věcí je práce. Když budete pravidelně cvičit (aportování, pár cviků poslušnosti, nějaký legrační prvek z tance se psem apod.), fenka uvidí, že ji potřebujete, že je pro vás důležitá. Jestli ráda mlsá, nachystejte si vždy na cvičení hrst maličkých pamlsků a odměňujte s velkou pochvalou všechno, co se jí povede. Když se něco nedaří, prostě nepřijde odměna, proběhnete se a zkusíte to znovu, trochu jinak. Žádné tresty, jen hra, pohoda. Potřebujete vytvořit hodně serotoninu, hormonu štěstí – pro obě strany. A také potřebujete, aby fenka byla ovladatelná povely, aby je splnila i ve vyhrocené situaci, prostě aby vznikly dobré podmíněné reflexy. V případech, kdy nepůjde praktikovat uvedený postup, můžete zkusit fenku prostě obvyklým povelem přivolat (koukat bokem, ne na ni) a „uzemnit“ – sedni, zůstaň.
Hlídejte si všechny své věci, které slouží fence jako potenciální poklady. Jen na ně koukne, hned zakřičte, zatleskejte, něco upusťte s rachotem na zem – prostě kdykoli se bude chystat něco uloupit, spustí se kravál. Ale nedívejte se na ni, koukejte se do zdi, z okna. Vy ji netrestáte, to samo. No a když se jí přece jen podaří si něco hlídat, vás to nezajímá, i kdyby to byly zlaté hodinky. Protože nějaké psí poklady jsou pod vaši úroveň. Nechte ji klidně vrčet, úplně ji ignorujte, hned odejděte jinam. Vy přece máte daleko vzácnější věci: ledničku, pytlík s piškoty, vodítko, dveře od bytu… Ale nesmíte projevit opravdu žádný zájem o psa – nekoukat, nemluvit, netrestat, nepodbízet se. Prostě jdete ven a vezmete do ruky vodítko. Směrem do chodby zkusíte zavolat na fenku. Přidá se k vám? Fajn, pak se musíte jít chvilku proběhnout. Po příchodu ji necháte zavřenou v předsíni a zlikvidujete zatím ten poklad, aby ho tam už nenašla. Náhradou jí dáte něco doubroučkého – vždy se jí musí vyplatit opustit poklad a poslechnout vaši výzvu. Stejně tak s ledničkou – vy tam jen tak hrabete a zkusíte ji zavolat. Nekoukáte na ni, držíte šunčičku, ochutnáváte, koukáte do zdi a čekáte, jestli si sedne před vámi a bude mít zájem. Ano? Dáte jí kousek a se zbytkem šunky ji odvedete mimo dosah pokladu. Ten pak nenápadně, tak, aby o tom vůbec nevěděla, zlikvidujete. Když nepřijde, odejděte na chvilku z bytu, třeba s odpadky nebo nakoupit. A přijďte domů s nějakým lákadlem – míčkem, pamlskem, se kterými si hrajete, a když fenka přiběhne, nabídněte jí ho a odvedete ji mimo „poklad“.
Pozor na situace, kdy je doma rušněji (hosté, spěch, balení před cestou, úklid). V takovém případě je lepší dát fence i doma na krk obojek se šňůrou asi 2 m dlouhou. Když si něco ukořistí, co potřebujete sebrat, nebo potřebujete projít tam, kde leží a vrčí, neříkejte vůbec nic, nekoukejte na ni, ale najděte konec šňůry. Ten popadněte a jděte. To co je na konci, bude muset za vámi. Odveďte fenku tam, kde je to bezpečné a zavřete ji, dokud je situace nepřehledná. Pak otevřete a už nic nekomentujte a jděte ven nebo si pohrajte – prostě buďte stále v klidu a nad věcí. NIKDY nesmíte s fenkou o nic soupeřit, jinak se dostáváte zase zpátky, ztratíte její důvěru a svou pozici.
Věřím, že i v šesti letech má fenka ještě velkou šanci na nápravu, když budete důsledná. Až budete mít příštího psa, zaveďte tahle pravidla hned od začátku, aby k rozvoji takovéhoto chování vůbec nemohlo dojít.

MVDr. Hana Žertová

Další odpovědi na nejrůznější dotazy naleznete na www.hanazertova.cz