Zasahovat, nebo ne?

Na ulici se potkají dva psi, na kterých je už od začátku vidět, že se moc nemusejí. Schyluje se ke rvačce a jeden z majitelů pak místo zakročení pronese: „Nechte je, ať si to vyřídí mezi sebou...“ Je to vhodná taktika?

Obzvlášť chovatele malých psů toto konstatování rozčiluje. Majitel „volnomyšlenkář“ se většinou brání tím, že psi si musí vyjasnit hierarchické postavení. Ovšem pravda je taková, že cizí psi, kteří se potkají náhodně nebo jenom jednou, vůbec žádné hierarchické řazení nevytvářejí. Hierarchické postavení je totiž ve své podstatě důvěrné uspořádání mezi členy smečky, kteří spolu žijí pod jednou střechou.

A smutnou skutečností je fakt, že ne všichni psi jsou dobře socializovaní, a tudíž se neumí chovat v přítomnosti ostatních jedinců svého druhu (většinou stejného pohlaví). Někteří větší psi, i když třeba nejsou vysloveně agresivní, se nenaučili brát ohledy na psy menších plemen. A jediná špatná zkušenost z pohledu malého psa, kdy byl například povalen na zem, může vést k velkému strachu ze všech velkých psů. Malý pes mnohdy řeší tento svůj strach agresivním chováním a začne zběsile štěkat. Bohužel to pak moc neprospívá pověsti malých psů, kteří jsou často označování za „typické uštěkané smetáky“. I když by se tomu dalo vyhnout, chce to jen trochu ohleduplnosti a porozumění psímu chování a vývoji situace.

Samozřejmě to neznamená, že by cizí psi neměli mít mezi sebou žádný kontakt. Vzájemná interakce je důležitá. Ale člověk by měl vždy zvážit, o jaké psy se jedná a v případě nutnosti zasáhnout. Mohli bychom použít přirovnání ke skupině dětí. Když se nějaké cizí dítě projevuje agresivně a napadne vašeho potomka, nenecháte děti přece dál si spolu hrát, nýbrž zasáhnete a umravníte je. Ale zpět ke psům. Když budete mít trochu citu a pozorovacího talentu, můžete se naučit číst chování jiných psů a samozřejmě nejlépe toho vašeho. Signály jsou totiž vysílány už zdálky. A pes nutně nepotřebuje osobně zdravit a očichávat každého psa, kterého potká. Někdy je smysluplnější nechat psy jen neutrálně proběhnout kolem sebe. Psi by sice měli mít pravidelný kontakt mezi sebou, aby využívali signály, komunikovali a hráli si. Nicméně by neměli nekontrolovaně a podle libosti pobíhat kolem. Špatné zkušenosti jsou pro všechny zúčastněné nepříjemné a mohou v horším případě vést dokonce k trvalým problémům, strachu z cizích psů a agresi. Tvrzení „oni si to mezi sebou vyřídí“ je tedy ve většině případů spíš škodlivé. Jiná situace je však mezi psy v jedné domácnosti, kteří si opravdu vzájemnými interakcemi a lehkými šarvátkami vyjasňují své postavení a hierarchii.

Zdroj: Psi, kteří štkají, nekoušou?, Imke Niewöhner, Grada, 2009, www.grada.cz