Kočičí víkend ve Vrbičanech

Aneb jak to u nás v útulku vlastně chodí

„Cože, to už zase zvoní budík?“ Budíček - vstávat a oblékat se! Hlavně koukat pod nohy, ať nepřišlápnu nějaké kotě. Je sobota a vstávám mezi 4-5 hodinou ranní…

Úplně první cesta vede ke kočičkám nemocným, po operacích, či nějakým způsobem handicapovaným. Posléze běžím nakrmit psy. Po aplikaci léků a zjištění stavu na marodce se vrhám na hromadný úklid záchodků. Někde je potřeba zbavit ho pouze nadílky, jinde ho musím vyčistit kompletně celý. Snažíme se, aby stelivo nebylo v záchodcích déle než 3-4 dny, abychom tak eliminovali únik zápachu, ale také proto, aby kočičky nechodily mimo toaletu. Kočky jsou totiž tvorové od přírody natolik čistotné, že je plný či “již několikrát navštívený“ záchod velmi odpuzuje, a tak při nedostatečném udržování není bobek mimo mísu žádnou výjimkou. Je tedy nutné se stále otáčet, aby byla spokojenost páníčků a zvířátek oboustranná. Měsíčně spotřebujeme zhruba tunu steliva.

Je-li již oběhnuto kolečko v hlavní budově, ve výbězích i v prostorách mimo budovu, pak nastupuje čištění mističek s vodou a dosypávání krmení. Jeden 15kg pytel granulek u nás nevydrží déle než dva dny, a proto je potřeba kontrolovat, zda už jsou mističky patřičně „vyluxovány“, a tím pádem je tedy potřeba dosypat je novým papáním, aby naše svěřenkyně nestrádaly.

Michal se probouzí mezi 6-7 hodinou ranní a luxuje naprosto celý dům včetně pokoje mimo budovu. Je-li vyluxováno přízemí hlavní budovy, nastupuji já, tentokrát ozbrojená smetákem, hadrem a občas také obtěžkána kočkou na rameni. Jsem připravená vytřít kuchyň, koupelnu a předsíň. Michal podává léky kočkám, na které si netroufám, a kde je nutný rázný zákrok. Tyto potíže nejsou spojeny jen s „plašánky“, ale například také s protivnou starou kočičkou Ťapinkou, která se s námi při aplikaci léků zuby nehty pere, až chloupky lítají. Kočičky moc dobře vycítí, když jim dáte šanci a ustoupíte, s tímto problémem zatím stále bojuji.

Mezi prací přikusujeme potravu či si dáme pauzu a občas také v klidu snídáme, obědváme a večeříme.

Michal se následně chystá na dopolední návštěvu veterináře, zpravidla s mnoha zvířátky. Na veterině se zdrží jednu až tři hodiny podle návštěvnosti, ale také podle závažnosti problémů našich kočiček (očkování, kastrace, operace, pooperační kontroly…).

Návštěvy

Za Michalovy nepřítomnosti přijímám první návštěvy, které k nám dochází v průběhu celého dne. Některé si jezdí pro kočičky, další je přiváží, ale hlavní návštěvnost je za účelem prohlídky útulku. Ať už se jedná o páníčky virtuálně adoptovaných kočiček, nebo rodiny s dětmi, které si chtějí prohlídnout, jak si žijí naše svěřenkyně. Nejúžasnější zážitky máme právě z návštěv dětí. V létě žádali malí klučíci své rodiče, zda by si u nás mohli postavit stan a přespat mezi zvířátky. Maminka nechtěla k této akci svolit, proto kluci upustili od stanu a prý si vystačí jen se spacáky. S úsměvem jsme poslouchali: „Jů maminko, ty kočičky tady ale mají super průlezky, budeme tady spinkat, jo?“

Co pro nás tyto návštěvy znamenají? Jedná se o nejdůležitější faktor, na kterém je postavený celý chod našeho útulku. Bez lidí a jejich pomoci, není možná naše další existence a péče o zvířátka jako taková. Účty za veterinu, krmiva a steliva se šplhají do několika tisíců týdně a desetitisíců měsíčně, proto nejsme schopni, i když jsme oba – já i Michal - zaměstnáni, tyto položky hradit pouze ze svých výplat. Práce neziskové organizace, kterou “O.S. Srdcem pro kočky“ bezpochyby je, je postavená na práci, harmonii a souhře skupiny lidí, rozhodně tato činnost nestojí jen na nás útulkových opatrovnících. Pokud by neexistovali hodní lidé ochotní pomáhat opuštěným kočičkám dlouhodobě či jednorázově, nebylo by možné pečovat o tak vysoký počet zvířat. Jeden poskytne opuštěným kočičkám azyl, druhý zašle na účet finance, jiný pomůže materiálním darem. Kapička ke kapičce a je tady obrovská síla pomoci. Všechno se vším souvisí. Jedná se o mozaiku, která do sebe zapadá a díky níž je také možné zachraňovat stávající, ale také další opuštěná zvířátka, která na svoji další šanci teprve čekají. „Ten dělá to a ten zase tohle a společně toho uděláme moc.“

Důležité a nutné je do stálého běhu událostí, radostí a starostí zakomponovat práci na zahradě a na domečku. Zateplování, sekání zahrady, chystání dříví na zimu a další činnosti k chodu domácnosti tolik potřebné.

Zamyšlení

Vstávám unavená, Michal určitě také, ale nepřizná to. Důležité je pozitivní myšlení a vida, po chvíli je únava pryč. Když si budu říkat, že nezvládám a je to špatné, pak budu nezvládat a špatné to opravdu bude. Takže, všechno je v pořádku, jsme tady přeci proto, abychom se o kočičky postarali. Vždyť je jasné, že za pouhou hodinu nestihneme udělat vůbec nic, ale když pomyslíme, že práce ubíhá sama pod rukama, pak lze všechno pozvolna překonat. Vždyť na nic nejsme sami, máme za sebou partu úžasných lidí a odreagovat se přeci chodíme do práce, za kterou nám ještě platí a kde přicházíme na jiné myšlenky. Není to úžasné? Není nač si stěžovat. Život jde dál, je krátký, a proto je potřeba za sebou zanechat důležitou zprávu našeho poslání tak, aby naše cesta nezarostla trním, ale vykvetla a byla lemovaná růžemi.

A tak jedeme dál, dveře se netrhnou, prohlídky pokračují mnohdy do pozdního večera. Do toho přijímáme telefonické hovory, odepisujeme na e-maily a často se točíme na veterinu ještě v odpoledních hodinách s dalšími zvířátky. K veterináři cestuje ten z nás, kdo má v danou chvíli více času. Nějaké dohadování v tomto směru neexistuje, buď bleskově zasednu za volant já, nebo Michal a jede se bez řečí. Stačí jeden jediný pohled a je jasné, že se problém musí řešit okamžitě. Zažila jsem dva poslední víkendy po sobě, kdy jsem odpoledne vyrážela na veterinu s návštěvou v podobě kamarádky, která si přišla popovídat o kočičkách.

Mezitím pereme, uklízíme, léčíme. Mnohdy také volají lidé a viní nás z toho, že již nemůžeme další kočičku přijmout. Jsme plní, prostě opravdu nemůžeme. Mnohdy se setkáváme s názorem: „Vždyť jedna kočička se u vás přeci ztratí“, avšak volající zřejmě netuší, že se nejedná jen o jednu kočičku, protože denně volá dalších x lidí, kteří potřebují zvíře také ubytovat a navíc, mnohdy stojí lidé přímo za našimi vraty s kočičkou v ohrožení, proto většinou reagujeme podle stávající situace. A co víc? Do plného stavu, kde se mnohdy točí virózy, nelze přijímat další zvířata, a to nemluvím o vzájemném kočičím snášení se ve skupinách a nutné karanténě, to když nám útulkem zrovna prosviští problém v podobě infekční nemoci. Případným dalším přijetím můžeme s určitostí ohrozit nová zvířátka, ale také ta stávající.

Po celý den je potřeba také pravidelně doplňovat informace na web, to aby byla veřejnost informována, co se u nás právě děje.

Návštěvní den končí, je večer a začíná opakující se kolotoč úklidu a léčby, tak jak tomu bylo ráno. Následně je potřeba pracovat na webu, zadávat inzerce na další weby, případně tvořit články, ale hlavně odepisovat na dotazy, kterými se plní e-mailová schránka po celý den. Většina dotazů je zodpovězena, na některé rezignuji, na další nereaguji (to na ty, na které jsem již jednou podala vysvětlení). Je potřeba si uvědomit, že je nezbytně nutné věnovat se další, v danou chvíli důležitější, činností.

Soboty i neděle jsou si podobné jako vejce vejci, i přesto je však každý den úplně jiný a nabitý zážitky a emocemi všeho druhu. Pracovní dny jsou náročnější. V tyto dny odcházíme z domova před 8. hodinou ranní a vracíme se z práce po 18. hodině odpolední. Na 19. hodinu se nám hlásí první návštěvy, ale ještě předtím, stejně tak jako ráno, musíme zvládnout kolečko úklidu a léčby.

Ráda bych touto cestou sdělila důležitou myšlenku. Pokud jste se dostali až k těmto řádkům, pak vám gratuluji, ale zároveň mám velkou prosbu. Jestliže se k nám objednáte na návštěvu a není možné se nakonec dostavit, je vhodné (a pro nás velmi důležité!) návštěvu odvolat. Tento krok bohužel někteří z lidí vůbec neřeší. Namísto čekání si můžeme (hlavně skrze pracovní týden) v klidu vyřídit večerní veterinu a rozvrhnout práci jiným způsobem. Mnohdy však čekáme na ohlášenou návštěvu, která jednoduše nepřichází a často se ani neomluví, nebo až za pár dní e-mailem či zasláním SMS. Tolik jen k zamyšlení, co pro nás znamená promarněný čas, mnohdy jde u nás bohužel o život, a proto bychom rádi tyto chvíle strávili jinak než čekáním na návštěvu, která se nakonec nedostaví.

„Cože, to už zase zvoní budík?“ Budíček - vstávat a oblékat se! Hlavně koukat pod nohy, ať nepřišlápnu nějaké kotě. Je neděle, vstávám mezi 4-5hod. ranní...

Za srdíčkové kočičky

Kristýna Kacálková za stále asistence šestnáctileté kočičky Růženky

www.kocky-utulek.cz

www.srdcemprokocky.cz