Lionek na osudové hranici života a smrti

Byl mrazivý pátek, panička právě uklízela v pokoji zvaném zagarážák, když se rozezvonil telefon. Na druhé straně aparátu se ozval milý hlásek, který barvitě líčil příběh poraněné kočičky ležící kdesi na skladě na paletách. Všichni zúčastnění jsme narychlo zorganizovali záchranný plán…

Michal, který se tou dobou vracel se z cest, mířil rovnou do Chýně na sklad, kde byl již domluvený s manželem volající paní. Paní volala a vše organizovala z Prahy. Její manžel našel kocourka na skladě během pracovní směny, to když poraněné kocourkovo tělíčko leželo bezvládně na paletách.

Michal pokračoval s poraněným kocourkem Lionkem rovnou na veterinu do Slaného. Nutno dodat, že v tu chvíli vlastně Michal nevěděl, zda veze kočičku či kocourka. Na veterině provedl pan veterinář základní a následně také rentgenové vyšetření, načež konstatoval, že Lionek má zlomený páteřní obratel, část těla má necitlivou a jeho vyměšování je tím pádem nekontrolovatelné. Poučil nás, že je nutné mu navíc uměle vyprazdňovat močový měchýř, neboť mu dříve či později hrozí onemocnění ledvin způsobené nekontrolovatelným močením. S Michalem se pan veterinář rozloučil v tom duchu, že pokud dáme poraněnému zvířátku šanci, bude nutná amputace již necitlivého volně visícího ocásku, který již neplní žádnou funkci a viditelně kocourkovi překáží. Michal nakonec dorazil domů a z nepříjemně zavánějící promočené krabice vytáhl pořádné překvapení v podobě nádherně zbarveného kocourka s neuvěřitelně krásnými zelenkavými kukadly. V tu chvíli absolutně nevadilo, že je kocourek naprosto ušmudlaný, byl prostě nádherný.

Lionkův úhel pohledu

… Není to tak úplně pravda. Panička píše o Lionkovi, ale já jsem se ve skutečnosti Lionkem stal až druhý den, to když mne v den mého příjmu do útulku pokřtila slečna Martina z Plzně a panička si kmotřenky e-mail přečetla až následující den...

Bylo mi divně, celé tělíčko mne pobolívalo a já vůbec netuším, co se mohlo stát. Vím, že jsem kdysi měl svou rodinu, jenže poté přišel zlom, začal jsem lidem doma překážet, a tak jsem ze dne na den zůstal tuze moc opuštěný a sám. Nikdo mi nepomohl, nikomu jsem nechyběl. Cesta domů se stala natrvalo nepřístupná a musím také říct, že časem definitivně zapomenutá. Bývalí páníčkové na mne zapomněli, a tak jsem raději zapomněl i já. Stal jsem se nejsmutnějším a nejopuštěnějším kocourkem na světě. Posléze jsem utrpěl strašlivý úraz. Tekla mi krev a nemohl jsem se postavit na tlapičky. Vůbec jsem necítil zadní část tělíčka, bylo to strašné. Cítil jsem šílenou intenzívní bolest, poté vůbec nic a zpočátku jsem tahal tlapičky za sebou. Následovalo dlouhé trápení. Jenže, jak se dá vlastně definovat takové trápení? Ať už s citlivým či necitlivým tělíčkem, přesto jsem byl stále opuštěný a musel jsem se protloukat životem. Trápení jsem prožíval před i po úraze.

Chodil jsem si pro zbytky jídel k blízkým skladům. Kde jsou lidé, tam je většinou k dispozici také jídlo. Cítil jsem se již delší dobu nemocný, nemohl jsem pořádně dýchat, často mi bylo špatně a byl jsem extrémně žíznivý. Jenže, jíst se musí, a tak jsem si šel ke skladům pro něco dobrého k snědku. Tentokrát se mi to ale nevyplatilo a někdo mne tuze moc uhodil. Sotva jsem dýchal, ležel jsem jako úplná kočičí mrtvolka a cítil jsem brzký konec. Slyšel jsem jen hlas nějakého člověka, jak říká: „Už je zase tady ten špinavý příživník.“ Někdo má prostě kočky rád a krmí nás, jiný nám ubližuje, tak už to na světě chodí. V duchu se mi promítala má životní cesta, která pomaličku směřovala k nezdárnému konci.

Následně jsem cítil, že mne někdo zabednil do papírové krabice. Probral jsem se z šoku a mňoukal jsem. Všude jsem slyšel hlasy, které najednou doplňoval motor auta. Auto poznám, už několikrát jsem ho viděl i slyšel. Mňoukal jsem a nějaký chlapík mi odpovídal. Motor stále vrněl, já jsem mňoukal a chlapík opět odpovídal, a tak jsme spolu vydrželi až do doby, kdy mne vytáhl z krabice ven a pan veterinář mne prohlížel a velmi důležitě přednášel, jaká utrpení jsem zřejmě prožil a kde všude mám poranění. Až doma jsem zjistil, že ten podezřelý chlapík, který na mne v autě mňoukal, se jmenuje Michal. Posléze se z něj stal můj dvorní opatrovník, který mi denně poskytuje nadstandardní péči. Dva dny po tom, co jsem již bydlel v útulku, mi byl na veterině amputován ocásek. Byl už necitlivý a já jsem si ho při každé příležitosti počůral a pokakal. Jenže, pak se stala divná věc, rána po amputaci se nechtěla zahojit. A co víc? Rána se v místech stehů naprosto rozšklebila, a tak jsem skončil znovu u pana veterináře a tentokrát mi byla rána sesvorkována. O tom, že mi to bylo provedeno zaživa, se nemusím snad ani zmiňovat. Ono to totiž vůbec nebolelo, protože část svého kočičího tělíčka vůbec necítím.

Ode dne mého přijetí nastal v útulku chaos. Pro všechny své zdravotní nedostatky potřebuji totiž několikanásobně větší péči, než jakou se dá nazvat kočičí standard. Páníčkové celí nešťastní chodili a několikrát denně drhli mou karanténní klec od častého nezadržitelného močení a výkalů. Močil jsem přepadem, to znamená, že cokoliv jsem vypil nad limit svého močového měchýře, to vytékalo nekontrolovatelně ven. A že toho bylo… Pil jsem totiž dost nepřiměřeně. Obsah moči v močovém měchýři ze mne páníčkové vyměšovali uměle až 4x denně. Klec se musela čistit častěji, neboť jsem samozřejmě neměl potřebu jen čůrat. Navíc mi krvácela rána na zadečku po amputaci ocásku, ale také vyhřezlý zadeček krvácel a nechtěl se jen tak zatáhnout, neboť svaly byly povoleny a nervy v těchto místech nefungovaly. Nic jsem necítil, a tak jsem se otíral o klec a vůbec mne netrápilo, že si rány ještě víc poškozuji. Jak říkám, nic jsem necítil a podle toho jsem si také s jistou razancí dokázal uškodit.

Pro časté poškozování zadečku a znečišťování klece jsme se všichni začali učit pracovat s dětskými plenami. Zpočátku mi pleny často padaly, ale časem to bylo lepší a věřím, že vše ještě na 100% s páníčky vypilujeme. Michal se za několikadenní paničky nepřítomnosti naučil pleny takřka dokonale nasazovat.

Páníčkům chodily e-maily s názory na můj život. Někteří lidé mne chtěli ušetřit trápení a přáli si, abych byl uspán. Další skupinka lidí si přála, abych dostal šanci žít. Ach jo, bylo to pro nás pro všechny těžké. Páníčkové se zpočátku také prali s černými myšlenkami, po pár dnech však měli jasno. Já osobně jsem chtěl a chci žít. Seděl jsem na lavici spravedlnosti a vyhrál jsem první kolo u soudu na téma život a smrt.

Mým opatrovníkům se však stále něco nezdálo. Panička Kristýna pořád kňourala a nechápala, proč stále trpím žízní, bylo jí to rozhodně podezřelé. Nakonec se ukázalo, že v pořádku to skutečně nebylo. Panička mne jednoho dne popadla a odvezla na veterinu s podezřením na onemocnění ledvin. Pan veterinář pravil, že z hustoty moči rozhodně onemocnění ledvin při prvním vyšetření nevyplývalo, ale testy jsou samozřejmě na místě, neboť rozličných onemocnění je habaděj. Panička se posadila do čekárny a čekala na výsledky. Pan veterinář si ji po chvíli zavolal a oznámil jí, že mám cukrovku a zároveň jí nalajnoval má nová životní pravidla. A tak jsme z veteriny odjížděli s inzulínem pro mou životně důležitou potřebu.

Léčbu inzulínem jsme zahájili hned druhý den ráno a tentýž den jsem přestal jako zázrakem ztěžka dýchat. Hladina cukru se začala vyrovnávat. Od té chvíle jsem dostával pravidelnou stravu – porci jídla ráno a porci jídla večer a teď už dostávám i „meziporci“. S tím jsme se naučili v tuto chvíli žít a čekáme, jaký další životní směr nám osud určí. Zatím se mi daří moc dobře, při kontrolních krevních testech se ukázalo, že mi hladina cukru citelně klesla a léčba je úspěšná.

Chtěl bych tímto poděkovat všem za pomoc. Děkuji mým nálezcům a zachráncům i páníčkům, kteří o mne pečují, ale také především mým dárcům, kteří mi posílají ohromnou pomoc a energii.

Čeká mne ještě podrobné vyšetření na klinice v Horoměřicích. Následně uvidíme, jaký další osud bude vepsán do dějin srdíčkového útulku. Každopádně bych vám o sobě toho chtěl ještě mnoho sdělit, a proto nic nevzdávám a hodlám se s osudem prát jako lev.

Váš Lionek

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/